Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Experiment Johna Calhouna nepřestává fascinovat již téměř 50 let. Badatel zavřel myši v omezeném prostoru a poskytl jim dokonalé podmínky: přebytek potravy, žádní nepřátelé, žádné nemoci, žádná nutnost o cokoliv usilovat.

V první fázi sledoval překotné sexuální aktivity a množení, ale po několika generacích se objevilo destruktivní chování, které postupně převážilo. Část samců ztratilo zájem o samice, objevily se patologická agresivita a patologická plachost, část samic se odmítla dále reprodukovat, přibývalo sexuálních deviací až po kanibalismus… a vše skončilo zhroucením sociálního chování a zánikem populace.

Mnozí jsou Calhounovým experimentem fascinováni, protože vnímají podobnost se současnou situací evropské civilizace. Staré hrozby jako hladomor a epidemie byly odstraněny. V porovnání s minulými dobami se lidé nemají čeho bát. Společnost ovšem začíná upadat do dekadence, homosexuality a nejbláznivějších sexuálních výstřelků, drog, šíleného feminismu a blouznivého mixu absolutního liberalismu, hodnotového relativismu a socialismu, který silně připomíná první anarchisty v Rusku na začátku 20. století nebo dokonce české pikarty v době husitské. Upadající dekadentní společnosti se snaží tyto deviace vnutit i dalším zemím střední a východní Evropy, které prozatím odolávají. Toho využívá islám, opřený o pohádkové finanční zdroje a masovou migraci, aby postupně ovládl západní Evropu.

Při bližším pohledu ovšem vidíme, že situace je složitější.

Ve společnostech nadále existuje tíživá chudoba, v řadě ohledů dokonce tíživější než v minulých generacích, a stále se nezmenšuje. Česko s milionem lidí zasažených exekucemi pořád ještě patří mezi nejméně problematické státy. V Itálii, Španělsku nebo třeba Francii se setkáme ještě s daleko větší bídou.

A jak jsou na tom USA? O tom nejlépe svědčí statistický údaj, podle nějž v době Trumpova nástupu do úřadu měla více než polovina amerických domácností úspory menší než šedesát dolarů. Přitom tamní pracovní smlouvy mohou být zpravidla ukončeny na hodinu bez uvedení důvodu – bez jakéhokoliv odstupného. Polovině Američanů se tedy může snadno stát, že do tří dnů nebudou mít na jídlo. To nevypovídá o blahobytné společnosti, kde přejedení lidé nemají žádné problémy. Navíc se nezdá, že by se s přibývajícími ekonomickými problémy vracel zdravý rozum. Situace tedy není úplně jednoznačně interpretovatelná.

Z Calhounova experimentu (a dalších studií) vyplývají dva poznatky. Má-li mozek vyšších savců dobře fungovat, mělo by mu být umožněno, aby

1) řešil problémy,
2) komunikoval s druhými (to je u lidí naprosto klíčové, významnější než u jakéhokoliv jiného živočicha).

Běžný obyvatel kteréhokoliv západního státu má dostatek problémů k řešení i dostatek příležitostí k interakci s jinými lidmi. Jenže tu jsou některá „ale“.

První výše zmíněné „ale“ se týká dětí. V předcházejících desetiletích vznikla shoda o tom, že dětství má být relativně bezstarostné a že děti nemají nést odpovědnost za významné finanční a právní záležitosti. Zároveň se ovšem předpokládalo, že dítě nese odpovědnost za své školní a studijní výsledky, za své chování (zvládnout sám sebe není jednoduché ani pro dítě, ani pro dospívajícího) a za některé hmotné záležitosti.

Pokud své odpovědnosti dítě nedokázalo dostát, neslo následky, které byly nikoliv zničující, ale dostatečně citelné. Cílem bylo motivovat ke změně. Toto velmi slušně fungující nastavení bylo během poslední generace nahrazeno přesvědčením, že dítě musí absolutně chráněno od jakékoliv frustrace či nepohodlí. „Výchova“ se zabývá vlastně jen tím, jak dítěti poskytnou absolutní ochranu – od povinností, od kázně, od nároků školy, od sporů s kamarády… Dříve běžné interakce jsou dnes označovány za šikanu, dříve běžné prosazování pravidel za týrání. Vše přináší celou záplavu negativních důsledků, což mj. přivodí, že se mozek dostatečně nerozvine. Nejde jen o teoretickou hrozbu. Řada výzkumů totiž shodně ukazuje, že v evropských zemích s každou další generací klesá IQ, a to i když je zohledněna imigrace. Zmíněný problém zasahuje všechny vrstvy populace, a pokud o něm chcete vědět víc, stačí zadat do vyhledávače „reversal of Flynn effect.“

Druhé „ale“ se týká toho, jaké problémy se řeší. Tradičně to byly záležitosti související s praktickým životem, hospodařením nebo chodem domácnosti. Často šlo o problémy organizační a technické, například udržet v provozu zastaralý stroj, i když už nejsou k dispozici náhradní díly. Máloco stimuluje mozek optimálněji. Problémy typu jak se obléci podle poslední módy, jak zapůsobit na šéfa na poradě nebo jak vybrat optimální dietu nestimulují srovnatelně. Úpadek mozků pokračuje.

Třetí „ale“ zohledňuje, jak vlastně se pracuje. Je velký rozdíl, jestli lidé hledají společná stanoviska, řeší společně problémy či něco společně tvoří, nebo jestli pouze dostávají příkazy shora, učí se je, předvádějí věrnost a soutěží, kdo se lépe přizpůsobí. Rozdíl se projeví na vztazích, chování i schopnostech, což potvrzují data. Podle Pew Research je mezi mileniály pouze polovina těch, kdo důvěřují lidem ve svém okolí (ve srovnání s generací baby boomers).

Problém mnohem víc zasahuje mocenské elity žijící prezentacemi, články a koncepcemi. Není tomu v dějinách poprvé. Třeba z ruské literatury známe typ tzv. zbytečného člověka. Šlo o představitele šlechty, která žije bezpracně ze svých venkovských statků, zpravidla se o hospodářství nestará osobně a všechen čas tráví plesy, souboji a intrikami. Ruští romanopisci popisují příznaky podobné těm nalezeným u Calhounových myší. Psali o letargii, ztrátě radosti ze života, rozkladu myšlení a neposlední řadě o propadnutí extrémním ideologiím.

Něco velmi podobného probíhá ovšem i na druhé straně společnosti. Když lidé ztrácí naději, že jejich snaha bude úspěšná, a úží se jim životní prostor, propadají rezignaci a srovnatelné ztrátě schopností. To ostatně pozoroval i Calhoun u svých myší.

Pár výjimečných příkladů, kdy se výjimečně talentovaný chlapec z chudé rodiny vyšvihnul na miliardáře, nic neřeší. Statisíce dalších totiž stejně výjimečné schopnosti nemají. Zdravá společnost vytváří příležitosti odstupňované pro každého. Někdo to může dotáhnout na samostatného skladníka, jiný na vedoucího krámu, další může provozovat malou živnost, jiný zase zaměstnat pět lidí…. Na vrcholu této pyramidy stanou skuteční továrníci. Každý by měl dostat příležitost k rozvoji, který mu odpovídá. Je v zájmu zdravé společnosti, aby lidem nic nebránilo v rozvoji – ani struktura ekonomiky či školství, ani přehnané regulace, ani masové rentiérství.

Docela možná je však i jiná alternativa vývoje. Podle scénáře z ní vyplývajícího by návrat k přirozenosti a základním hodnotám přišel až s bojem o holé přežití. Tím může být občanská válka v Evropě, jejíž riziko roste s pokračováním masové nelegální imigrace, ale i mezistátní konflikt. USA se o války velice snaží, jejich provokace vůči Rusku a Íránu jsou čím dál arogantnější.

Jak dlouho tedy potrvá, než nějaký generál stiskne tlačítko?

(článek společně napsali Petr Hampl a poslanec Jiří Kobza)

Zdroj: petrhampl.com