Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je jen otázkou času, kdy mnozí zavilí euronadšenci (věkově tak do 30 či 35 let) budou otevření vlastenecké alternativě. Pokud vlastenci dokážou přijít s něčím zajímavým. 

Podrobněji jsem to vyložil v knize Cesta z nevolnictví, a zde se to pokusím zkrátit do několika tezí. 

Generace procitne 

Ve starém světě, který fungoval do 80. či 90. let (v socialistické i kapitalistické části světa) se dalo žít „obyčejně“. Člověk mohl být běžným docela šikovným dělníkem, řidičem, lékařem, konstruktérem nebo traktoristou. Nemusel být žádnou hvězdou, a přesto mohl počítat s tím, že bude mít práci, a bude vydělávat tolik, aby za to mohl slušně bydlet, jíst, vychovávat děti, občas si zajet na dovolenou a trávit nějaký čas s přáteli. 

To je něco, co se v posledních 30 letech rozpadá. Životní úroveň většiny obyvatel západního světa klesá – nejvýrazněji v USA. I mnozí z těch, kdo neklesli pod hranici chudoby, jsou pod stále větším tlakem. Vědí, že příště mohou vypadnout právě oni. Roste úzkost, kupí se psychické problémy, převládá všeobecný pesimismus. A není jiná možnost úniku než dostat se nahoru, co nejblíže globální elitě. Řada tradičních ctností (jako např. slušnost a vlastenectví) tak ztrácejí na významu. Příkaz doby zní: Dostaň se nahoru za každou cenu. Nemusíš brát ohled na ostatní. Třeba se už brzy vyšplháš až do Londýna nebo Bruselu, a pak je přestaneš potřebovat. 

Nové generace jsou vychovávány v tom, že každý je výjimečný a každý se může dostat nahoru, pokud bude dost chtít a pokud bude mít dostatečné sebevědomí. Je to samozřejmě bláhové. Je přece nemožné, aby byl nahoře skoro každý. Mladí tomu nicméně věří. A často, žel, nejen děti, ale i jejich rodiče. Proto se na novou situaci dívají z té lepší strany. Já přece budu nahoře! Já budu příslušníkem nové globální elity. Pryč s omezeními!

Většina z nich ovšem během života zjistí, že to není možné. Budou trpět depresemi a stále více z nich se bude otevírat i těm myšlenkovým směrům, které dnes pokládají za zpátečnické, xenofobní a křupanské. Otázkou ovšem je, zda jim vlastenecké hnutí dokáže nabídnout atraktivní a realistickou vizi. Romantický nacionalismus 19. století už nestačí, a volnotržní pravice se ve světě vlastněném korporacemi stala směšnou. Ono je snadné posmívat se Pirátům, ale je obtížnější přijít s realistickým řešením, které umožní mladým lidem sehnat byt, aniž by se zadlužili na celý život. Fráze o zjednodušování předpisů přestaly fungovat. 

V závěrečných kapitolách knihy se pokouším takovou vizi načrtnout. Ale bude to chtít ještě hodně práce mnoha lidí. 

Petříčkova poselství

To, co jsem popsal v pár odstavcích, je samozřejmě hrubě zjednodušující. Existují celé skupiny, které se tomuto schématu vymykají. Ale základní trend takový je. 

Nicméně zmíněná teorie byla potvrzena z druhé strany. A sice propagačním klipem, který natočilo za evropské peníze Petříčkovo ministerstvo zahraničí. Klip určený mladým lidem obsahuje poselství, které by nemělo uniknout. 

Poselství první. Po letech členství v EU jsou ve vaší zemi takové poměry, že se vám neotvírá žádná rozumná životní perspektiva. O slušné pracovní místo nezavadíte. Možnost založit něco vlastního je spíše teoretická.

Je vlastně neuvěřitelné, že to nechává vláda natáčet o vlastní zemi. Mimochodem, ve stejné době natáčí vlády některých afrických zemí videa, kde vyzývají mladé lidi, aby neodcházeli do Evropy a povzbuzují je k účasti na budování vlastní země. 

Poselství druhé. Jediné, co ti může dát rozumnou budoucnost, je připojit se ke globální elitě. Dostaň se tam za každou cenu. Uvidíš, že je to snadné! Možná čekají právě na tebe! 

Poselství třetí. Nepotřebuješ nic umět. Co bude úspěšná Evropanka v Bruselu dělat? Ani zmínka. Vlastně na tom nezáleží. Bude patřit k nóbl lidem, a bude mít pohádkově vysoký plat. Nic jiného. Pamatujete, kdy byly doby, kdy člověk byl hrdý na svou práci? Kdy to vyžadovalo nějaký um, a kdy ho práce bavila? Kdy musel strávit roky tím, že se něco naučil? Teď nejde o to něco umět. Jde o někam patřit. 

Poselství čtvrté. Okázalé utrácení. Ano, život v Bruselu bude hodně drahý, připouští propagační video. Ale úspěšný mladý člověk bude mít veliký plat, takže si to bude moci dovolit. Všimněte si, že se nepředpokládá, že by si našetřil nebo se osamostatnil. Mladý Evropan bude úspěšný, bude hodně vydělávat a ty peníze zaplatí za život v místě svého působení. Za starých časů se tomu říkalo „za byty a stravu.“ A vlastně i o otroky bylo postaráno podobným způsobem. Samozřejmě, že je to lepší než být v exekuci, ale vesnický řemeslník, který stihne zrekonstruovat svůj domek, na tom nakonec bude lépe. Jenže to mladý okouzlený Evropan neví. 

Poselství páté. Svět patří lidem, co nikam nepatří. Jen ti se mohou dostat nahoru. Hrdinka z propagačního videa nemá snoubence, neplánuje rodinu, nebude jí chybět žádná parta, nemá žádné místní zájmy. Žádné zvyky, žádnou kulturu, bez problémů přepne na jiný jazyk.

Stará a nová doba

Je tak těžké si představit, že takový příslušník „kosmopolitní elity“ nebude mít žádné zábrany a udělá naprosto všechno, co se mu jen naznačí?

Je tak těžké si představit, že bude součástí zfanatizovaného davu spojeného strachem, že budou vykopnuti? 

Obávám se, že vidíme anatomie budoucích bachařů s deformovanými charaktery, schopnými čehokoliv. 

Diskuse pod videem na youtube hodně odkazuje k agitkám 50. let. Nicméně jeden zásadní rozdíl tu je. Pro oddané přívržence gottwaldovského režimu se rýsovala docela zajímavá životní perspektiva. Když se zapojíš do rozkulačování vesnic nebo půjdeš pracovat do pohraničí, nakonec někde získáš domek, budeš mít nějakou práci, můžeš založit rodinu a s trochou štěstí si rozumně zařídíš život tak, že ti to vydrží až do důchodu. V mnoha případech to byla radikálně lepší nabídka, než co předchozí systém poskytoval jejich rodičům. Ano, často to bylo za cenu odporných kompromisů co do morálky a životních postojů. Ale byla to nabídka „postaráme se o tebe, i když se nevyšplháš nahoru.“

Jak ale může dopadnout režim, který už nedokáže ani předstírat, že má pro naprostou většinu svých oddaných stoupenců něco jiného než mechanickou práci v místní pobočce korporace, strach, a neustálé čekání, kdy někoho v centrále napadne místo zrušit? 

Logicky se nabízí ještě zajímavější otázky. Co přijde potom?

A co vlastně může nabídnout vlastenecké hnutí? 

Zdroj: protiproud.cz