Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jednodenní návštěva ruského prezidenta v hlavním městě Srbska dne 17. ledna skončila podle očekávání. Její průběh – především víc než 100 000 srbský dav, který se na něj přišel podívat při návštěvě Chrámu sv. Sávy – potvrdil, že nikde na světě dnes Rusko a jeho prezident nejsou tak populární a oblíbení jako právě v Srbsku. Abychom byli zcela přesní, nejde výlučně o Srbsko. Jde o Srby jako národ – stejně tomu totiž tak je ve druhém srbském státním útvaru – v Republice srbské, která je volnou součástí Bosny a Hercegoviny (BaH).

O charakteru srbsko-ruských vztahů nelze mít iluze. Rozšířené západní teze o „historické ose Moskva – Bělehrad“ jsou však nafouknuté mýty. Nejsou to mýty nové. Vycházel z nich už německý císař Vilém II. při útoku na Rusko v létě 1914.

Rusko-srbské vztahy ve vzdálené i méně vzdálené minulosti byly často rozporné. A nejde jen o sovětsko-jugoslávskou roztržku Stalin-Tito v letech 1948–1955. Z těch novějších připomeňme souhlas Jelcinova Ruska v květnu 1992 v RB OSN s téměř vodotěsnými sankcemi proti Jugoslávii. Nebo Jelcinovu lhostejnost ke vzdušnému přepadení SR Jugoslávie letectvem NATO na jaře 1999.

Srbové jako národ si dnes myslí, že Putinovo Rusko je jiné. Doufají, že toto jiné Rusko je reálnou zárukou, že východiska ze situace, v níž se země dlouhodobě nalézá, budou díky Rusku respektovat vitální srbské zájmy.

Jde především, ale nejen, o Kosovo a o vojenské „obkličování“ Srbska členskými státy NATO. O stále viditelnější potřebu zásadní rekonfigurace modelu prosazeného na Balkáně Západem po zániku SFRJ.

Pro západní Evropu je zvláště nepříjemné, že stále větší pochybnosti vyvolává proces rozšiřování EU do tohoto prostoru. Kromě západního Balkánu, který alespoň slovně o členství v EU stále usiluje, totiž dnes nikdo další v Evropě do EU vstoupit nechce. Island své původní nadšení vůči EU zcela odpískal. Švýcarsko s dalším přibližováním k EU už vůbec nepočítá. Kdysi málo utajované přání Bruselu, aby do EU vstoupilo plynem bohaté Norsko, dnes patří definitivně do historie. V takové situaci je trvající zájem států Balkánu o členství v EU pro Brusel poselstvím z nebes.

Třicet let po krvavém zániku Titovy Jugoslávie celý Balkán (nejen pásmo bývalé SFRJ) znovu praská ve švech. Západní Evropa a americký „deep state“ (co si o věci myslí D. Trump není jasné) proto v poslední době viditelně aktivovaly své snahy zkompletovat a dokončit totální kontrolu nad touto oblastí. Důvodem je „pronikání Ruska a Číny do tohoto regionu i pokračující úsilí Turecka o „neosmanizaci“ tohoto kdysi rozsáhlého pásma přítomnosti Osmanské říše v Evropě.

Je až zarážející, že ani po více než 30 letech se Západ v ničem nepoučil. Přetrvává jeho neschopnost pochopit motivy a hybné síly vývoje na Balkáně. Jako zdroj balkánských problémů vidí nikoli svou politiku, ale politiku třetích, mimobalkánských, hráčů.

Hlavním důvodem neklidu na Balkáně je okolnost, že dnešní uspořádání Balkánu je zjevně nefunkční. Fragmentace celého tohoto pásma na malé národní, ale ekonomicky prakticky neživotaschopné státy, provázená vzájemnými historickými, i hraničními, frustracemi je fiaskem. Dokládají to mj. dlouhodobě rozporné vztahy mezi mnohými státy někdejší SFRJ. Háček je v tom, že toto uspořádání je vyhraněným politickým dítětem Západu. Ukazuje se, že to dítě bylo mrtvě narozené.

I slepému je jasné, že globální systém mezinárodních vztahů vybudovaný USA po zániku SSSR (a jeho evropských spojenců) založený na monopolní úloze Washingtonu se rozpadá. Logicky se proto začínají drolit subregionální systémy, které Západ v čele s USA vytvořil. Balkán patří mezi „výstavní kousky“ této západní geotvorby. Rozšiřování NATO a EU je součástí téhož procesu.

Západ soudí, že na Balkáně jde o potíže přechodné, vyvolané – jak už řečeno – Ruskem, Čínou či Tureckem. A že jsou řešitelné úplným ovládnutím tohoto prostoru, rozuměj vytlačením všech ostatních hráčů z této části kontinentu.

Ministryně zahraničí EU, sympatická, byť dlouhodobě nevýrazná Italka Mogherini nedávno zcela bez obalu řekla, že Balkán je zájmovou oblastí EU a Rusko tam nemá co hledat (když se jí ruský ministr zahraničí Lavrov zeptal, co měla na mysli, ucukla a pravila, že „jí nerozuměli“).

Stojí za pozornost, že v době Brexitu Mogherini uvažuje o Balkánu analogicky jako před mnoha lety největší ochránce britského impéria – Winston Churchill. Ten opakovaně a vědomě dával Stalinovi lživé sliby otevřít 2. frontu proti Hitlerovi. Po vítězstvích Rudé armády u Stalingradu, Kurska a osvobození Charkova (leden – srpen 1943) premiér Jeho Veličenstva pochopil, že Hitler válku prohraje. Další lži o 2. frontě se tak staly neudržitelné, naopak 2.fronta se stala nezbytnou. Londýn pochopil, že se nějak musí zapojit do boje proti nacistickému Německu, aby nezůstal stranou při rozhodování o poválečném vývoji Evropy.

Churchill proto chtěl, aby anglo-amerčití spojenci provedli vylodění na Balkáně, v tomto „měkkém podbřišku Evropy“ – to je výraz samotného Sira Winstona. Cílem nebylo ani tak škodit Hitlerovi, s tím si už v té době uměl víc než dobře poradit Tito se svými partyzánskými armádami. Cílem bylo získat nad Titovými partyzány vliv a zejména využít Balkán jako koridor k průniku anglo-amerických vojsk do střední Evropy dřív než tam dorazí Rudá Armáda. Z tohoto plánu nakonec nic nebylo, protože Roosewelt to Churchillovi prostě „nezbaštil“.

Stojí za zmínku idiotismus s nímž Churchill tehdy uvažoval o Balkánu: dostupné historické dokumenty totiž dokazují, že Titovi partyzáni by se Anglo-Američanům při pokusu vstoupit na Balkán postavili ozbrojenou silou.

Mogherini (a s ní EU i NATO) dnes uvažují podobně jako Churchill, i když v opačném geopolitickém sledu. Střední Evropu už EU a NATO kontrolují, ted´ je třeba Rusko vytlačit ze Srbska a ze srbské části BaH. Je třeba Balkán „politicky“ očistit“.

EU a NATO nechápou, že situace vyžaduje výrazné přeformátování geopolitiky Balkánu (možná i celé Evropy, ale to není téma této úvahy). A Brusel na něco podobného není připraven.

Bude totiž muset v tomto kontextu řešit otázku co se Srbskem. To je alfa a omega jakéhokoli uspořádání Balkánu, má-li být trvalé. Obama se svého času propracoval k poznání, že Srbsko je klíčem k bezpečnosti Balkánu. Jeho Vice-Prezident Joe Biden to otevřeně řekl při své návštěvě Bělehradu v r. 2009. Zůstalo však jen u slov. Politika se nezměnila.

Z definice proti-srbský projekt nezávislého Kosova také nefunguje. Západ se tam zapletl do vlastní pasti a neví kudy kam. Někdejší teroristé z UCK, nyní v čele Kosova, se vymkli z pod kontroly Západu a stali se „proti-západní“ neřízenou raketou.

Otázkou pro celý Balkán je zda změna uspořádání na poloostrově bude jednorázová a náhlá jako na přelomu 80. a 90.let. A jak bude probíhat. Může však také jít o počátek dlouhodobých, převážně subregionálních, křečí doplňovaných vojenskými excesy posunujícími celou oblast do globální politiky.

Vývoj ve světě a v Evropě přinesl na Balkán zhruba od r. 2000 – bez ohledu na jeho rostoucí vnitřní problémy – tři nové, významné prvky začleňující toto území do světové geopolitiky.

Balkán se stal:

a) jedním ze zdrojů mezinárodního terorismu (s ohniskem v muslimské části BaH a v celém albánském etnickém prostoru – Kosovo, Albánie, Severní Makedonie),

b) důležitým evropským energetickým koridorem (měl tudy vést do Itálie a západní Evropy rusko – turecký plynovod Jižní potok, který EU – zatím – úspěšně zbojkotovala)

c) uprchlickou a migrantskou trasou.

Jednou z mála jistot dalšího vývoje Balkánu je fakt, že jeho budoucnost bez aktivní a trvalé přítomnosti Ruska a Číny je těžko představitelná. Snaha tomu bránit povede k prohlubování krize.

„Ruská hrozba“ přinutila NATO jako kouzelnou hůlkou „vyřešit“ za pár měsíců 30-ti letý spor mezi Aténami a Skopje o název někdejší makedonské republiky SFRJ. Loňské makedonské referendum o členství v NATO a EU dopadlo sice pro atlantisty úplně tragicky, ale to nikomu na Západě nevadilo (viz článek „Fiasko Německa, NATO a EU v Makedonii“ na tomto serveru ze dne 4. října 2018). Aliance opravdu neztrácela čas – Makedonie už 6. února t.r. vstoupila do NATO.

Fakt, že Západ se rozhodl nejdříve začlenit Severní Makedonii do vojenského svazku, znepokojuje. Makedonii totiž nic nehrozí. Členství v NATO je tedy určeno k něčemu jinému, nikoli k ochraně této země.

Hypoteticky mohou být pro makedonský stát hrozbou jedině jeho sousedé – Albánie, Bulharsko, Řecko a Kosovo. Všichni z nich mají vůči Makedonii územní nároky, i když to samozřejmě popírají. Že to jsou – zatím s výjimkou Kosova – všechno členské státy Aliance nemůže na Balkáně nikoho oklamat. Když to budou potřebovat, tak prostě zaútočí. Těžko to ale udělají v dohledné době.

Jediný makedonský soused, který žádné teritoriální pretenze vůči Makedonii neměl a nemá, je Srbsko. Vstup Makedonie do NATO je zamířen výlučně proti němu a Rusku. Bělehrad má pochopit, že „jeho místo je v Alianci“ kam se mu z pochopitelných důvodů nechce. V ústavě Srbska je také zakotven neutrální status země. A Srbové si mají zejména „všimnout“ že bezprostřední okolí jejich země je téměř neprodyšně „natoizováno“ – tedy „obklíčeno“ členskými zeměmi NATO. Výjimkou je BaH kde to znemožňují místní Srbové. Kosovo sice také není členem NATO, ale za to má jako jediné na svém území americké vojáky a US vojenskou základnu – pod čepičkou mírových sil KFOR. Tak dokonalé vojensko-politické východisko k případnému útoku na SR Jugoslávii nemělo NATO ani před 20 lety.

Rusko si má skrze vstup Severní Makedonie do NATO „konečně“ uvědomit, že Aliance si bude – tak jako dosud – dělat co bude chtít. A má se přestat vzpouzet. To je stejně idiotské myšlení jako když Churchill chtěl v r. 1943 „zachránit“ střední Evropu před Rudou armádou vpádem na Balkán.

Neochota EU i NATO spolupracovat s Ruskem na Balkánu, nepřipravenost využít této součinnosti ke všeobecnému uklidnění poměrů v tomto historicky neuralgickém prostoru, je významnou příčinou balkánského neklidu. Balkán se tak nestane ani v dlouhodobějším výhledu zdrojem klidu a prosperity. Krize na jihovýchodě Evropy se bude prohlubovat, bude stále více získávat rozměr konfliktu Západ – Východ s určující úlohou velmocí.

Zdroj: vasevec.cz