Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Pokud budeme dělat svou práci, budeme vystaveni stejně odporné prolhanosti našich lídrů, která vedla k výkřikům nenávisti k Assangeovi, Manningové a Snowdenovi.

Začínám být z toho amerického zákona o špionáži trochu unavený. Ostatně jsem také po dlouhou dobu dost otrávený ságou o Julianu Assangeovi a Chelsea Manningové. Nikdo nechce hovořit o jejich osobnosti a povaze, protože, jak se zdá, nikdo je nemá příliš v lásce – dokonce ani ti, kteří po novinářské stránce těžili z toho, co Assange a Manningová odhalili.

Již od začátku jsem se obával, jaký bude mít server WikiLeaks dopad nikoli na brutální západní vlády, jejichž aktivity server sdělil i s šokujícími detaily (zejména aktivity na Středním východě), ale na praxi žurnalistiky. Když nám, autorům, WikiLeaks naservíroval vše pod nos, skočili jsme po tom, brouzdali jsme se v tom, a rozmázli jsme to ve zprávách, i s našimi výkřiky hrůzy. Zapomněli jsme přitom, že skutečná investigativní žurnalistika je o zarputilém hledání pravdy prostřednictvím svých vlastních zdrojů, a nikoli o vyzrazení tajemství čtenářům, která se Assange a jeho spolupracovníci – nikoli my – rozhodli zveřejnit.

Vybavuji si, že jsem se téměř před deseti lety ptal sám sebe, z jakého důvodu jsme si mohli přečíst o indiskrétnostech tolika Arabů nebo Američanů, ale tak málo Izraelců? Kdo nám míchal tu polévku, kterou jsme měli jíst? Co z té směsice vynechali?

Během posledních pár dnů jsem došel k přesvědčení, že na uvěznění Assangeho a opětovném poslání Manningové do vězení je něco mnohem evidentnějšího. A nemá to nic společného se zradou či podvodem nebo jakýmkoliv údajným katastrofickým poškozením naší bezpečnosti.

V deníku Washington Post jsme se tento týden mohli dočíst, jak Marc Thiessen, bývalý autor projevů v Bílém domě, který obhajoval mučení CIA jako „zákonné a morálně spravedlivé“, tvrdí, že Assange „není novinář. Je to špion… Zabýval se špionáží proti Spojeným státům. A nemá žádný pocit viny za škodu, kterou způsobil.“ Takže zapomeňte na to, jak Trumpa dohnalo šílenství k tomu, že proměnil mučení a tajné vztahy s nepřáteli Ameriky na povyražení a zábavu.

Ne, nemyslím si, že to má co do činění s použitím zákona o špionáži – jakkoliv závažné důsledky to má pro tradiční novináře – nebo „renomovanými zpravodajskými agenturami“, jak nás Thiessen sentimentálně vyzývá. Nesouvisí to ani příliš s nebezpečím, jaké tato odhalení představují pro místní agenty na Středním východě, které si najali Američané. Dobře si pamatuji, jak nám mockrát iráčtí tlumočníci pro americké jednotky říkali, že naléhavě žádali o víza pro sebe a své rodiny, když se v Iráku ocitli v ohrožení – ale většině z nich bylo řečeno, aby táhli. My, Britové, jsme zacházeli s mnoha našimi iráckými překladateli s podobnou lhostejností.

Zapomeňme tedy – jen na chvíli – na masakrování civilistů, vražednou krutost amerických žoldáků (někteří se podílejí na obchodování s dětmi), na štáb agentury Reuters, který zabily americké jednotky v Bagdádu, na armádu nevinných lidí, zadržovaných ve vězení na Guantánamu, na mučení, oficiální lži, falešné náhodné oběti, lži z úst velvyslanectví, na výcvik, který egyptským mučitelům poskytují Američané, a všechny ostatní zločiny, které odhalili Assange a Manningová.

Předpokládejme, že to, co odhalili, bylo spíše dobré, než špatné, že diplomatické a vojenské dokumenty poskytly zářný příklad významné a morální země a názorně předvedly ty skutečně ušlechtilé a zářné ideály, které tato země svobody vždy zastávala. Předstírejme, že američtí vojáci znovu a znovu pokládali své životy, aby ochránili civilisty, že veřejně odsuzovali mučení svých spojenců, že nezacházeli s vězni z věznice Abú Ghrajb (mnoho z nich bylo zcela nevinných) se sexuální krutostí, ale naopak s respektem a laskavostí; že zlomili moc žoldáků a poslali je zpět do vězení v USA v řetězech; že se přiznali, a to kajícně, k existenci hřbitovů mužů, žen a dětí, které předčasně poslali do hrobů během války v Iráku.

Anebo ještě lépe, na okamžik pomysleme na to, jak jsme mohli reagovat na zjištění, že Američané nezabili tyto desetitisíce lidí, nikdy nemučili ani živou duši, že vězni z Guantánama – naprosto všichni – byli zcela prokazatelně sadističtí, zbabělí, xenofobní, rasističtí masoví vrazi, a že důkazy o jejich zločinech proti lidskosti byly předloženy těm nejspravedlivějším soudům v zemi. Jen si alespoň na okamžik představme, že posádka americké helikoptéry, která na ulici v Bagdádu zlikvidovala 12 civilistů, na ně „neplýtvala“ svou municí. Představme si, že hlas ve vysílačce v helikoptéře vykřikl: „Počkejte, myslím, že tihle lidé jsou civilisté – a ta zbraň by mohla být televizní kamera. Nestřílejte!“

Jak všichni víme, tohle je útěk před skutečností. Neboť to, co tyto stovky tisíc dokumentů představovaly, bylo ostudou Ameriky, amerických politiků, vojáků, mučitelů a diplomatů. Dokonce v tom byl i prvek frašky, který, jak se domnívám, rozzuřil daleko více všechny Thiesseny, kteří v tomto světě jsou, než i ta nejhroznější odhalení. Nikdy nezapomenu na rozhořčení Hillary Clintonové, když bylo zjištěno, že poslala své přisluhovače, aby špehovali OSN; její otroci z Ministerstva zahraničí museli zkoumat zašifrované detaily o delegátech, transakce kreditních karet, dokonce i karty, které jsou součástí programu častého létání. Ale kdo by proboha chtěl ztrácet čas zkoumáním blbostí v souvislosti se zcela nekompetentními zaměstnanci OSN? Nebo ostatně kdo by v CIA marnil čas posloucháním soukromých telefonních rozhovorů Angely Merkelové s Pan Ki-Moonem?

Jeden z uniklých kabelogramů, který Assange publikoval, se vrací zpět k íránské revoluci z roku 1979 a k posudku Bruce Laingena, že „v perské psychice převažuje egoismus“. No, zajímavé, ale íránští studenti pečlivě slepili všechny skartované dokumenty z amerického velvyslanectví v Teheránu v době po roce 1979, takže již publikovali Laingenova slova desítky let předtím, než nám je poskytl server WikiLeaks. Tak rozsáhlá to byla hromada, čítající 250 000 dokumentů – Hillary to veřejně odsoudila jako „útok na mezinárodní společenství“ a dokumenty stále nazývala „údajnými dokumenty“ (jako kdyby mělo jít o podvod) – že jen málokdo mohl zjistit, co je nové a co staré. Z toho důvodu deník New York Times se zatajeným dechem zdůraznil Laingenova slova, jako by to byl mimořádný sólokapr v novinách.

Nějaká část tohoto materiálu nebyla předtím tak zřejmá – například domněnka, že Sýrie umožnila protiamerickým povstalcům, aby prošli svým územím z Libanonu, byla naprosto správná. Avšak „důkazy“ o íránské výrobě bomb v jižním Iráku byly mnohem pochybnější. Tento příběh, který hned v únoru 2007 představitelé Pentagonu s potěšením předali deníku New York Times, byl v posledních letech opět použit, ale do značné míry šlo o nesmysl. Íránská vojenská technika se totiž nacházela po celém Iráku již od dob irácko-íránské války v letech 1980–1988 a většina výrobců bomb, kteří je používali, byli iráčtí sunnitští muslimové.

Ale tohle je jen hnidopišství uprostřed hromady smetí. Takové blbiny neznamenají nic ve srovnání s monstrózními odhaleními o americké krutosti; například popis toho, jak američtí vojáci zabili téměř 700 civilistů kvůli tomu, že se dostali příliš blízko k jejich kontrolním stanovištím, a to včetně těhotných žen a duševně chorých osob. Nebo když americké jednotky dostaly rozkaz – tento kus historie je od Chelsea Manningové – nevyšetřovat případy, kdy jejich iráčtí vojenští spojenci tloukli vězně těžkými kabely, zavěšovali je na stropní háky, vrtali jim díry do nohou elektrickými vrtačkami a sexuálně je napadali. V tajném americkém vyhodnocení případů 109 000 úmrtí v Iráku a Afghánistánu (což je samo o sobě silně podhodnoceno) bylo 66 081 osob oficiálně klasifikováno jako civilisté. To by mě zajímalo, jaká by byla reakce USA na zabití 66 000 amerických občanů, což je 20krát více, než počet obětí z útoků 11. září?

Nic z toho jsme samozřejmě neměli vědět. Jistě chápete proč. Nejhorší část těchto materiálů byla tajná, ale nikoli proto, že by se náhodně dostala do vojenských spisů s označením „tajné“ nebo „jen pro určité osoby“, ale proto, že představovala zamaskování státního zločinu v masivním měřítku.

Lidé, kteří jsou za tato zvěrstva zodpovědní, by měli být nyní souzeni, vydáni z míst svého úkrytu k potrestání a uvězněni za své zločiny proti lidskosti. Ale ne, místo toho potrestáme informátory, zdroje uniklých informací – ať už považujeme jejich pohnutky za jakkoli ubohé.

Jistě, my novináři, lidé z „renomovaných zpravodajských agentur“, se můžeme obávat možných důsledků toho všeho pro naši profesi. Ale co je daleko lepší, že se snažíme zjistit pravdu, která je stejně děsivá pro čelní představitele. Proč například nezjistit, co Mike Pompeo řekl v soukromém rozhovoru Mohammedu bin Salmánovi? Jaké jedovaté sliby mohl Donald Trump dát Netanjahuovi? Jaké vztahy USA stále tajně udržují s Íránem? Proč USA dokonce udržují důležitý kontakt – nesystematický, mlčenlivý a tajný – s elementy syrského režimu?

Proč máme čekat 10 let, až k nám přijede další Assange a přiveze nám další náklaďák, plný státních tajemství?

Ale je tu obvyklé červené varovné světlo: To, co zjistíme pomocí staré tradiční žurnalistiky, která zahrnuje poctivou vytrvalou práci, příběhy z úst svědků nebo důvěryhodných kontaktů, odhalí – pokud skutečně uděláme svou práci – stejnou odpornou prolhanost našich pánů, která vedla k výkřikům nenávisti k Assangeovi, Manningové a také Edwardu Snowdenovi. Nebudeme předvedeni k soudu z toho důvodu, že trestní stíhání těchto tří osob nastavilo nebezpečný právní precedens. Budeme pronásledováni ze stejných důvodů: Protože to, co odhalíme, bude nevyvratitelným důkazem, že naše vlády a vlády našich spojenců páchají válečné zločiny; a ti, kdo jsou za tyto hanebnosti odpovědní, se nás budou snažit donutit, abychom za tyto indiskrétnosti zaplatili životem, stráveným za mřížemi.

Celé je to o tom, jakou hanbu a strach z odpovědnosti za to, co bylo napácháno, mají naše „bezpečnostní“ orgány, nikoli o tom, že by informátoři porušili zákon.

Originál: The final punishment of Julian Assange reminds journalists their job is to uncover what the state keeps hidden vyšel 30. května 2019 na ICH.

Zdroj: zvedavec.org