Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Dnes můžeme jen obtížně oceňovat význam setkání Vladimira Putina a Recepa Tayyipa Erdogana v Petrohradě. Z mého pohledu má však návštěva ruského prezidenta v Baku a jednání s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem a íránským prezidentem Hasanem Rúháním ze symbolického i praktického hlediska možná ještě větší váhu.

Začněme s tím, že má Rusko v současné době s Íránem víc než jen dobré vztahy, neboť jsou obě země také vojenskými spojenci v Sýrii. Írán poskytuje ruským vzdušným silám přímý koridor přes své území a území Iráku. A to je nesmírně důležité nejen z hlediska úderů letectva z větších vzdáleností, ale také kvůli potřebě organizovat nepřerušované dodávky pro ruská vojska v Sýrii. Nejdůležitější námořní cesta přes úžiny se dostala pod přímou hrozbu během nedávného prudkého zhoršení vztahů s Tureckem. Vzhledem k celkové nestabilitě na Středním východě zvyšuje přítomnost alternativní komunikační spolupráce výrazně stabilitu celé syrské akce.

Ruský prezident by se mohl snadno setkat se svým íránským protějškem v Teheránu ‒ let by netrval o mnohem déle, než do Baku. Ovšem v případě, že oba představitelé zemí, které se aktivně podílejí na globální politice, považují za nezbytné setkat se právě v Baku, zřejmě k tomu existoval důvod.

Tradiční konkurenti

Připomínám, že se Ázerbájdžán tradičně orientuje na Turecko, tedy na věčného rivala Íránu v boji o vliv na širším Blízkém východě včetně Kavkazu.

Ještě před vznikem moderního Turecka a Íránu si zde se střídavým úspěchem konkurovaly Parthie a Řím, Byzanc a Sásánovci. Proto Írán v počátečních fázích konfliktu o Náhorní Karabach vyvažoval vliv Ankary v regionu a udělal hodně pro podporu Jerevanu. Dokonce i teď íránská hranice funguje jako hlavní místo vhodné k prolomení blokády Arménie. A během vlády Saakašviliho v Gruzii to byl vlastně jediný spolehlivý způsob, jak se dostat do širšího okolí.

Stojí za připomenutí, že se více než polovina území historického Ázerbájdžánu dnes nachází pod svrchovaností Íránu, což také nepřispívá k vytvoření vztahů mezi Teheránem a Baku.

Komplexní propletení protichůdných zájmů v oblasti od Kavkazu do Suezu se proto v poslední době zdálo v zásadě neřešitelné.

Je tak nasnadě, že pokud v předvečer důležitého setkání s Erdoganem ruský prezident odletěl na jednání v přesně opačném směru, neučinil tak proto, že by se s Alijevem a Rúháním nemohl sejít o pár dní dříve nebo o týden později ‒ právě tento formát schůzky a v tuto chvíli měl zvláštní důležitost k vypracování pozice jak pro schůzku v Petrohradě, tak pro globální kontext.

Pozice Moskvy a Teheránu jsou totožné

Hned zpočátku bylo zřejmé, že se bude v Petrohradu Erdogan, pro něhož Rusko zůstalo prakticky jediným potenciálním spojencem schopným pomáhat při stabilizaci turecké režimu, pokoušet o tvrdá vyjednávání. Turci chápou, jak výhodný by byl pro Moskvu odchod Ankary z pole amerického vlivu a jeho přeorientování směrem k Rusku. V Turecku také chápou, že pro Rusko představuje hrozba destabilizace či dokonce rozpadu Turecka významnou hrozbu. Proto i při slabé vyjednávací pozici existují důvody k vážné diskusi.

Co mělo Erdoganovi připomenout setkání v Baku?

V předvečer Rúhání prohlásil, že Rusko a Írán mohou Turecku pomoci s vnitřní stabilizací a s bojem proti terorismu, a to zvláště v Sýrii. Již samotná tato věta měla tureckému prezidentovi vzkázat, že všechny názory Moskvy a Teheránu na otázky společného zájmu s Ankarou jsou odsouhlaseny nebo budou dohodnuty. Hrát hru na roztržku a snažit se vyjednávat s každým individuálně a vyžadovat pro sebe ty nejlepší podmínky, se tak již nepodaří.

Kromě toho setkání v Baku potvrdilo, že ázerbájdžánské vedení také bere vážně v úvahu změnu rovnováhy sil na Středním východě a na Kavkaze, a to zejména ve prospěch Ruska a Íránu.

Ilham Alijev se samozřejmě nebude chtít vzdát úzkých vztahů s Tureckem ‒ tradičním partnerem a strategickým spojencem Ázerbájdžánu. S největší pravděpodobností se dokonce snažil Erdoganovi pomoci ve zjišťování (před jednáním s Putinem) nejnovějších ruských a íránských pozic a prověřit jejich pevnost a soudržnost.

Alijev nicméně patří mezi nejrealističtější politiky na celém post-sovětském území. Chápe, že spojenectví s Tureckem již není schopno plně uspokojit zájmy Ázerbájdžánu. Je nutné získat podporu nových dominantních hráčů v regionu. Proto se v Baku vlastně jednalo o vstupu Ázerbájdžánu do rusko-íránského projektu, a to nejen jako prostředníka v jednáních s Tureckem (s Erdoganem o všem hovoří přímo), nýbrž spíše jako s dalším partnerem.

Pozice Spojených států bude oslabena

Co znamená tíhnutí Ázerbájdžánu k rusko-íránskému spojenectví ‒ pokud jde nikoliv o regionální zájem, nýbrž o geopolitiku?

Nic více a nic méně než oslabení pozice Spojených států na Středním východě.

Existence třebas formálně neukotveného spojenectví Ruska, Turecka, Íránu a Ázerbájdžánu uzavírá (pro současnou generaci politiků asi již navždy) otázku přímých dodávek surovin prostřednictvím kaspického energetického koridoru do Evropy jako alternativy k dodávkám „Gazpromu“ a „Rosněfti“. Nyní, i kdyby k nim došlo, bude se tak dít pouze v rámci rusko-íránsko-ázerbájdžánsko-tureckého projektu, který bude zohledňovat zájmy všech zúčastněných.

Tím končí možnost Spojených států blokovat ruské komunikační trasy v Sýrii.

A Moskvě se neotevírá pouze úzké „okno“, nýbrž celý prostor od Balkánu po Kaspické moře.

Reálnými se tak zdají být projekty dopravního koridoru ze Severního ledového oceánu k Indickému oceánu. Nová jižní (íránská) větev Nové Hedvábné stezky se tak začíná rýsovat jako reálná, a to znamená, že interní komunikace potenciální velké Eurasie (od Lisabonu po Kuala Lumpur) se diverzifikuje a bude stále těžší ji přerušit.

Dokonce i na Středním východě se ještě nedávná absolutní dominance Spojených států minimalizuje na pokusy udržet si kontrolu nad nejméně zoufalými arabskými monarchiemi Perského zálivu, jež nutí následovat americkou politiku jen krvavé spory s Íránem.

Jednání v Baku a Petrohradu samozřejmě pouze zahájili proces formalizace dlouhodobých vztahů, označily pouze vektor a dynamiku tohoto procesu. V dnešním světě však dochází ke změnám téměř okamžitě.

V roce 2008 Rusko v Jižní Osetii na severním Kavkaze zabránilo pokusům „somalizace“ oblasti a udrželo si zde autoritu.

V roce 2014 Rusko zablokovalo pokus USA získat základnu na Krymu a zahájilo autodestrukční proces kyjevského režimu (a to za peníze Ameriky a EU).

V roce 2015 Rusko ubránilo Sýrii proti pro-americkým islamistickým násilníkům, kteří téměř uvrhli zemi do chaosu.

Rok 2016 ještě není u konce, ale již dnes se hovoří o tom, že se Rusko a jeho spojenci chystají obnovit na Středním východě pořádek.

(překlad vlastní)

Originál: Ростислав Ищенко, Новая конфигурация Ближнего Востока vyšel 9. srpna na sputnik.md.

Zdroj: ru.sputnik.md