Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na polsko-běloruské hranici se zvyšuje napětí. Mezi zeměmi uvízly tisíce migrantů z běloruského území a obklíčili je vojáci a pohraničníci se zbraněmi. Migranti v podstatě žijí v lese. Jak moc podle vás hrozí vyhrocení celého konfliktu, kam až to všechno může zajít?

Obecně pochopitelně platí, že jakmile se začnou hromadit ozbrojené složky na obou stranách hranice států, které nemají zrovna přátelské vztahy, rychle roste riziko vypuknutí konfliktu. Polsko i Bělorusko mají početné policejní, pohraniční i armádní síly, jejich vztahy jsou dlouhodobě hodně napjaté a už se tam odehrála i ostrá střelba. A aby toho nebylo málo, Polsko je členem Severoatlantické aliance a hostí na svém území i síly dalších států, zatímco Bělorusko je spojencem Moskvy a na jeho území se nacházejí ruští vojáci, takže v extrémním případě by nějaký ozbrojený incident mohl eskalovat i do plnohodnotné války.

Ačkoliv si myslím, že drtivá většina zodpovědných lidí na obou stranách nic podobného nechce, zároveň musím připustit, že na obou stranách existují i tací, kterým by to nejspíše přišlo vhod. Navíc se do toho všeho samozřejmě zapojili ti, kdo pod záminkou pomoc prosazují neomezenou imigraci z islámských zemí do Evropy. Situace se do značné míry podobá tomu, co jsme v loňském roce viděli na hranicích Řecka a Turecka, a správná reakce by tedy měla být analogická. Poláci teď naštěstí postupují stejně jako loni Řekové, takže rezolutně brání své hranice, území a suverenitu, a jelikož tím vlastně brání Evropu jako celek, měli bychom jim poskytnout veškerou podporu.

Na běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka se snesla kritika, protože migranty nechal dojít až k polské hranici, navíc se objevují obvinění, že zařídil, aby mohli do Běloruska přiletět. Má to být odveta za sankce ze strany Evropské unie po tamních prezidentských volbách?

Určitě to může být jeden z motivů, dost možná i ten hlavní. Lukašenko tímto tlačí na Evropu a snaží se získat nějaké politické či ekonomické ústupky či výhody, což se opět značně podobá tomu, co provádí turecký prezident Erdogan. Tomu to naneštěstí často i vychází, ale zdá se, že Lukašenko už s takovými úspěchy počítat nemůže, protože postoj k imigraci se v Evropě postupně mění. Sice pomalu, ale jistě.

Poslední roky totiž jasně a mnohdy i krvavě ukázaly, že hromadná nekontrolovaná imigrace z kulturně odlišných zemí způsobuje především problémy, takže i některé země, které se k imigraci dříve stavěly vstřícně, například Rakousko, Dánsko nebo Francie, začínají přehodnocovat svoje pozice. Jinak řečeno, už došlo na výstražná a odmítavá slova zemí Visegrádské čtyřky, sice pozdě, ale přece. Stále více politiků v zemích západní Evropy hlásá věci, které by před několika lety dostávaly obligátní nálepky xenofobie, islamofobie a rasismu.

Pokud se ale ještě vrátím k Bělorusku, lze bez nadsázky říci, že se migranti stali svého druhu zbraní, respektive další položkou v seznamu prostředků, jimiž státy svádějí mocenské střety. Řada odborníků soudí, že Polsko už je de facto ve válce nového druhu, v níž se sice – zatím – neužívají takzvané kinetické nástroje, to je zbraně v klasickém smyslu, avšak zato se intenzivně nasazují různé politické, zpravodajské, kybernetické, ekonomické a jiné zbraně.

Jaké by podle vás tedy bylo ideální řešení celé situace?

Tady se dá plynule navázat. To komplexní pojetí konfliktu, které se vlastně může vejít i pod ten hodně zprofanovaný termín hybridní válka, totiž zahrnuje právě i různé ekonomické a jiné sankce. Západní politici to tak sice třeba nechápou, ovšem Lukašenko se zřejmě drží toho komplexního pojetí války, které ostatně používají i Rusové, takže z jeho pohledu jsou ty sankce zbraní, a proto na ně odpovídá zase svou zbraní, tedy posíláním imigrantů. Z pohledu Poláků je to jasné, musejí střežit svou hranici a zastavit další imigrační vlnu, v krajním případě i silou, jelikož suverénní stát má stále výsostné právo rozhodovat o tom, koho na své území vpustí a koho nikoli. Z širšího strategického pohledu by západní politici měli zejména pochopit to, co chápou Rusové, Bělorusové a vlastně i Poláci, tedy že tu probíhá poměrně intenzivní, ačkoliv zatím převážně ne-kinetický konflikt.

A pak by si samozřejmě měli určit, co je vlastně jejich cílem. Tlačit na Lukašenka? Pak se ale zákonitě musí počítat s tím, že Lukašenko na to bude reagovat. Co dál? Chtějí situaci uklidnit, nebo naopak eskalovat? V prvním případě by to tedy znamenalo uvolnit sankce, ve druhém nějak více zasáhnout běloruský režim. Každopádně ale platí, že by se o celé situaci mělo uvažovat systémově, komplexně a strategicky, ovšem to je naneštěstí přesně to, co drtivá většina západních politiků vůbec nedokáže.

Lukašenko zase uvažuje o ruských jaderných zbraních, pokud by se jaderné zbraně NATO dostaly do Polska. Co tento vzkaz podle vás znamená?

Podle mě tak hlavně zareagoval na nedávné spekulace, že by nová německá vláda mohla přehodnotit postoj Německa k jaderným zbraním, respektive mohla by opustit alianční nukleární sdílení, takže by pak požádala Spojené státy americké o odsun amerických jaderných zbraní z území Německa. Američané by to pochopitelně udělali, ovšem jak naznačil tajemník Jens Stoltenberg, poté by zřejmě následoval přesun na východ, tedy s největší pravděpodobností do Polska. Už řadu let je veřejné tajemství, že Varšava chce jaderné zbraně, a jelikož je to ambiciózní velmoc na vzestupu, nelze se tomu nijak divit.

Zapojení do programu jaderného sdílení by tak bylo logickým prvním krokem, ostatně také proto se Poláci rozhodli pořídit špičkové americké bojové letouny F-35 Lightning II, které budou mít schopnost nést i pumy B61, tedy zbraně přesně toho typu, které mají Spojené státy v několika evropských zemích. Nová německá vláda pak sice oznámila, že postoj nezmění, takže jaderné pumy tam zatím zůstávají, jenže i tak čekám, že se Polsko jadernou velmocí ve střednědobém horizontu stejně stane. U země s takovými ambicemi je to logický a racionální krok a na místě Poláků bych nejednal jinak. Je však jisté, že Bělorusové – a samozřejmě ani Rusové – z toho určitě nebudou mít žádnou zvláštní radost.

Německá kancléřka Angela Merkelová vyzvala ruského prezidenta Vladimira Putina, aby v celé situaci zakročil. Vyslyší výzvu? A Lukašenko před pár dny uznal Krym jako ruské území, dříve to však odmítal. Zasáhl Putin? Případně vyměnil podporu Lukašenka za toto prohlášení?

Vztah Ruska a Běloruska, respektive prezidentů Putina a Lukašenka je stále předmětem intenzivních debat a ani velcí znalci se často nemohou shodnout, jak to vlastně je. Navíc to celé má velkou dynamiku a je zřejmé, že v první polovině roku 2021 byly ty vztahy takřka na bodu mrazu. Existuje i dost náznaků, že se Rusko skrytě, avšak velmi aktivně angažovalo na straně části běloruské opozice, samozřejmě té, jež se vymezuje proti Lukašenkovi jako proti nedostatečně proruskému politikovi. Kreml tak patrně vyslal do Minsku důraznou zprávu, že Lukašenko není nepostradatelný.

Neoficiálně se ví, že Putin rozhodně nemá Lukašenka moc v lásce, spíš naopak, údajně to je dokonce pro Putina snad nejméně oblíbený ze všech vůdců post-sovětských republik, jenže v běloruské společnosti má pořád podporu a zřejmě tam chybí vhodná osobnost, jež by ho mohla nahradit jako ruský kůň, takže Rusové nechávají Lukašenka u moci. Ten jim jde v posledních měsících na ruku, ostatně Bělorusko je na Rusku ekonomicky závislé, ovšem takhle už to bylo v minulosti několikrát, načež Lukašenko znovu obrátil a rozběhl námluvy se Západem, popřípadě s Čínou. Bělorusko je pro Rusy svéhlavý a nespolehlivý, jenže prakticky stále nezbytný spojenec, s jistou nadsázkou asi jako Turecko pro Západ.

Zároveň stoupá napětí kvůli Ukrajině. Putin varoval před rozmísťováním raket na tamním území, jinak by Rusko muselo zasáhnout. Šéf NATO Jens Stoltenberg uvedl, že Rusko zaplatí vysokou cenu, pokud použije na Ukrajině sílu…

Může někdo upřesnit, jaká cena by to měla být? Západ by mohl použít ekonomické a politické sankce. Některé státy jako Polsko a Turecko mají na Ukrajině svoje zájmy, takže by možná posílaly informace, zbraně a poradce, ale vojska Severoatlantické aliance v Polsku nebo Pobaltí za Ukrajinu bojovat nebudou, to vědí všichni vysocí západní politici a ví to i Vladimir Putin. Nejsem si ale jist, zda to vědí všichni politici na Ukrajině, protože někteří hovoří podobně jako kdysi prezident Saakašvili, který také nedokázal rozlišit mediální projevy od reálné mocenské politiky. Rusko má určitě různé plány operací proti Ukrajině, podobně to má ostatně armáda každá země, avšak to ještě neznamená, že je skutečně chce brzy provádět.

Ruské přesuny vojsk u hranic mají podle mě hlavně tlačit na Kyjev a nepřímo také na členy Severoatlantické aliance. V krajním případě by Rusko mohlo provést i jakousi krátkou trestnou výpravu, jež by Kyjev oslabila či donutila k ústupkům, ale co by získalo okupací velké části Ukrajiny? Leda chudou zemi, kde by ruští vojáci ještě čelili partyzánské válce ukrajinských nacionalistů. Navíc je dosti sporné, jestli by k tomu ruská armáda měla logistiku. Ale stejně jako u běloruské krize nepochybuji, že strašení válkou vyhovuje leckomu na obou stranách, a proto bych ty přesuny ruských vojsk a rozbory plánů útoku na Oděsu či Kyjev chápal zejména jako prvky propagandistické a psychologické kampaně.

Lidem po celé Evropě zdražují energie, v České republice jde o nárůst razantní. Ovlivní to, případně přibrzdí, tlak na realizaci ekologických změn ze strany Evropské unie, nebo Evropany čeká sociální katastrofa?

Takzvaný Green Deal je mimo fyzikální, ekonomickou i politickou realitu. Je sice zřejmé, že jeho zastáncům ten první aspekt nevadí, jelikož zjevně nemají potřebné znalosti o energetické fyzice, avšak politická a ekonomická realita je nakonec nevyhnutelně zastaví. O údajné ochraně klimatu hovoří leckdo, ovšem jakmile se to výrazně dotkne něčích kapes, tak ta ochota prudce klesne. Lidé prostě nebudou ochotni za údajně ekologické změny platit, respektive jakkoli výrazně změnit svůj životní styl. Malá část asi ano, ale většina zaručeně nikoli, takže to pak vyvolá politické a společenské změny, které celé to ekofašistické šílenství zastaví. Stačí tady připomenout francouzské Žluté vesty, jelikož celé hnutí původně vzniklo kvůli velkému růstu cen pohonných hmot a nákladů na bydlení, který ohrožoval nejen lidi s nejnižšími příjmy, ale i střední třídu. Francouzská vláda jim nakonec musela ustoupit. Někteří francouzští politici se proto stavějí k takzvanému Green Dealu skepticky a varují, že Žluté vesty budou brzy v celé Evropě. Jinak řečeno, v určité chvíli se lidé hromadně vzepřou, ačkoli to v různých zemích vypukne a bude probíhat odlišně. Někde zkrátka vyhrají volby politici, kteří ty ekofašistické nesmysly odmítnou, kdežto jinde to opravdu může nabrat i tu podobu masových nepokojů.

Francie ohlásila budování dalších jaderných elektráren. Nejen tato země, ale také například Česká republika bude v podstatě spoléhat na jadernou energii. Kvůli lex Dukovany by se na výstavbě neměli podílet Rusové a Číňané. Je to chyba, nebo logický krok?

Na prvním místě je třeba jasně říct, že jaderná energie představuje jedinou racionální cestu vpřed. Už i státy, které nejvíce sázely na takzvané obnovitelné zdroje – zejména Německo, zjišťují, že to asi nebude tak jednoduché. Proto čerstvé průzkumy ukazují, že většina Němců podporuje odklad vypnutí atomových elektráren a že mnoho lidí podporuje i stavbu nových jaderných bloků. Už delší dobu říkám, že Němci změní názor, budou stačit dva nebo tři velké blackouty, ale ono to snad půjde i bez nich.

Pro Česko to je každopádně jasné, protože musíme nejen dostavět Dukovany a Temelín, ale začít i práce na dalších elektrárnách. Určitě se dají vést debaty o tom, zda máme postavit dvě velké, nebo spíše více menších elektráren, avšak jádro musí být základ. A samozřejmě musíme zohlednit i bezpečnostní a strategické aspekty, jelikož výběr zahraničního partnera pro nukleární program je nesmírně významným krokem, který bude ovlivňovat naši bezpečnost, a to nejen tu energetickou, na desítky let. A právě proto bych byl maximálně opatrný a vyloučil bych všechny globální velmoci, protože u těch bude zkrátka vždycky existovat riziko, že to partnerství využití či zneužijí pro své mocenské zájmy. A to platí nejen o Rusku a Číně, ale úplně stejně i o Spojených státech a také o Francii. Dlouhodobě proto říkám, že optimálním partnerem pro český atomový program by měla být Jihokorejská republika.

Důvodem jsou také obavy, že by Česká republika byla na Rusku či Číně kvůli provozu jaderné elektrárny závislá. To se týká i plynu, který nutně potřebujeme. Premiér Andrej Babiš v projevu na mezinárodním klimatickém summitu COP 26 ve skotském Glasgow řekl, že už jsme závislí na ruském plynu, protože Evropa vyrábí jen malou část, a předložil politikům čísla. Reagoval tak také na dění kolem plynovodu Nord Stream 2, který chtěli Američané zatrhnout, Rusko pak ujistilo USA, že plyn politicky nezneužije. Co si o celém tomto dění myslíte?

Tady lze opět navázat. Výše zmíněný výběr partnerství v energetice je mimořádně důležitý právě kvůli vzniku závislosti, což neplatí jen u jádra, jak ukazuje právě ten plyn. Je takřka tragikomicky fascinující, jak se zde mnozí lidé včetně řady politiků ve všem upínají na Západ a představují si, že západní země by nás nebo třeba Poláky ihned přispěchaly bránit proti jakési hypotetické ruské agresi. Podle mě to je absurdní, nesmyslná, naivní, hloupá a sebevražedná představa. Německo nezbytně potřebuje ruský plyn, Francie bere Rusko jako spojence pro své ambice ve Středomoří a Spojené státy potřebují neutralitu Rusů v budoucí válce s Čínou, což je mimochodem možná i jeden z hlavních důvodů, proč Washington stáhl námitky proti plynovodu Nord Stream 2.

A proto jsem si jistý, že západní země by nás klidně vyměnily s Ruskem za něco, co by od Ruska nutně potřebovaly. Pro všechny velmoci jsou vždy na prvním místě jejich mocenské zájmy, nikoli zájmy menších států. Velké spory o energetiku, které teď sledujeme, do toho logicky zapadají. Spojenectví se často mění, ale zájmy velmocí trvají a potřeba produkce energie také. Právě proto bych vybral Jižní Koreu, neboť z logiky věci je asi nepravděpodobné, že by zde měla zájem o něco jiného než o ryzí byznys, kdežto pro Ameriku, Rusko, Čínu a Francii bude střední Evropa vždycky především arénou pro jejich velmocenské hry.

A dá se v tomto Rusku věřit? Tedy že nezneužije dominantní postavení dodavatele energií?

Já v tomto Rusku nevěřím, jenže podobným slibům bych nevěřil ani od žádné jiné velmoci, protože na bezpečnostní a jiné záruky od velmocí se obecně spoléhat nedá. Právě tato země a tento národ už má s tím své opakované a vesměs velmi hořké zkušenosti. Jak jsem říkal, velmoci sledují pouze své zájmy, zatímco sliby, smlouvy či záruky respektují jen tehdy, jestliže je to ve shodě s jejich zájmy. V opačném případě prostě hodí své takzvané spojence bez výčitek přes palubu, respektive obětují je v rámci velmocenského obchodu, rozdělení sfér vlivu či něčeho podobného. Nemůžeme se tedy ani spoléhat na to, že by za nás někdo bojoval jen proto, že jsme členy jakési aliance.

Členství v Severoatlantické alianci je důležitý symbol a já jsem za naše členství rád, ovšem pokud se to jiným členům hodit nebude, tak nám zkrátka nepomůžou. Jak výstižně pravil Viktor Orbán, členství v NATO je důležité, ale bezpečnost země nesmí být založena jen na tom. Poláci to vystihují větou, že armáda musí efektivně bojovat už před aktivací článku 5. Maďaři a Poláci zkrátka pochopili, že nikdo jiný za ně bojovat nebude, takže intenzivně zbrojí a budují domácí zbrojní průmysl. To je nejlepší záruka suverenity, protože takto lze odstrašovat potenciální agresory a získávat si respekt spojenců. O slabochy v krizových časech nikdo nestojí. Tahle dekáda určitě přinese spoustu krizí, takže bychom se podle toho měli chovat.

Zdroj: parlamentnilisty.cz