Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Likvidace národních států, neustálé omezování individuální svobody lidí, přezírání zásad demokracie, upřednostňování menšin, prosazování různých anarchistických výstřelků, dehonestace ‚bílého muže‘... Tak bych dnes definoval to, co se v mainstreamu oslavuje jako evropské hodnoty,“ říká spisovatel a historik Vlastimil Vondruška. Prozradil, že jeho nová kniha, která vyjde na podzim, se bude věnovat nejen naší současnosti, ale i blízké budoucnosti. Bude se jmenovat „Kronika zániku Evropy“ a nebude v ní samozřejmě chybět ani otázka islámu na tomto kontinentě. Své místo bude mít i EU. V rozhovoru pak připomněl jedno staré prohlášení Gustáva Husáka týkající se banánů a brambor.

Po Breviáři pozitivní anarchie a Epištolách o elitách a lidu připravujete další titul, který věnujete současnosti a našim problémům. Bude se jmenovat Kronika zániku Evropy. Můžete knihu stručně představit?

Tahle kniha v mnoha ohledech překračuje hranice mé dosavadní tvorby. Musím totiž upřesnit, že jde o román, nikoli o soubor populárně naučných esejů. Věnuje se nejen naší současnosti, ale i blízké budoucnosti. Vypráví o událostech let 1984 až 2054. Tohle časové rozmezí mi umožnilo literárně domyslet jednu z možných variant našeho vývoje na základě analýz, které občas publikuji na téma rozpadu tradičních hodnot současného světa. Pokud bych měl tedy charakterizovat žánr, asi nejblíže je utopicko-sociální román.

Sám název napovídá, že další vývoj nebude podle vás asi příliš optimistický, pokud jste knihu nazval Kronikou zániku Evropy. Takže se zeptám zcela přímo – zanikne Evropa?

Pokud Evropu chápeme jako historicky, politicky a kulturně homogenní oblast s tradičním systémem hodnot, vycházejícím z křesťanství, pak se obávám, že náš svět dozná prudkých změn. Jsme to přece my sami, nebo lépe řečeno část evropské populace, která boří tradiční hodnoty Evropy. Co jiného dnes děláme, než že hledáme všechny cestičky k tomu, aby ta stará dobrá Evropa zmizela v moři bezbřehého lidskoprávního aktivismu.

Jenže je to právě část aktivistického hnutí, stejně jako proevropsky orientovaní politici, novináři a umělci, kteří prý bojují za evropské hodnoty. Tedy za Evropu…

Navykli jsme si opakovat to, co nám do hlav neustále vkládají ideologové evropanství prostřednictvím všech možných informačních a zhusta i dezinformačních kanálů. Stokrát opakovaný nesmysl se stane nakonec pravdou, o níž většině lidí vůbec nenapadne pochybovat. Jak se pojí takzvané „evropské hodnoty“, v tom smyslu, jak jsou oficiálně prezentovány, se skutečnou evropskou historickou a kulturní tradicí? Jen se zamyslete nad tím, co jsou moderně chápané evropské hodnoty.

Je to likvidace národních států, neustálé omezování individuální svobody lidí, přezírání zásad demokracie upřednostňování menšin, prosazování různých anarchistických výstřelků, dehonestace „bílého muže“ a já nevím, co ještě. Tak bych dnes definoval to, co se v mainstreamu oslavuje jako evropské hodnoty. Jenže každý, kdo zná třeba jen elementárně evropské dějiny a dějiny života našich předků, jistě chápe, že je to něco zcela jiného, než v čem naši předkové žili nejméně tisíc let. To byla Evropa a její hodnoty, ne to, co za hodnoty vyhlašují různí blouznivci. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale evropskou hodnotou není odmítání vlastenectví.

Vrátím se tedy ke své otázce, abychom to nezamluvili. Ve vašem románu zanikne ona tradiční Evropa? A jak?

Nebudu přece prozrazovat pointu příběhu. To by bylo stejně pošetilé, jako prozradit na začátku detektivního příběhu, kdo je vrahem. Nicméně ti, kteří mé knihy znají, chápou, že nejsem autorem zmaru, deprese a naprostého rozvratu. Naše společnost udělala spoustu fatálních chyb, ale nikdy není pozdě se tváří v tvář katastrofě pokusit o nápravu.

Ostatně tenhle proces vidíme už v reálném světě kolem sebe dnes. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety skoro všichni adorovali migranty. Postoj lidí dnes je, až na výjimky, podstatně rezervovanější a racionálnější. A to platí i o jiných výstřelcích. Aktivisti sice „tlačí na pilu“ a žádají další a další změny, ale čím větší tlak vyvoláváte, tím silnější vzbudíte protitlak. To je známý zákon, který platí ve fyzice stejně jako ve společenských vědách. Takže, abych to shrnul – Kronika zániku Evropy není o zmaru, ale o tom, jak prohlubující se krize vede k zápasu o nápravu.

Jak se v románu vypořádáváte s problémem islámu v Evropě?

Islám je v podstatné míře nekompatibilní s naším světem, postaveným na křesťanských tradicích, přetavených do „křesťanského“ ateismu a moderní demokracie. A nejde jen o instituce, ale o celý směr našeho myšlení, naší morálky, naší psychologie. V Evropě dnes existují fundované odborné studie, které tuto premisu potvrzují. Stejně tak existují stovky a možná tisíce různých bezpečnostních zpráv, analýz a já nevím čeho všeho ještě. Takže je jasné, že jedním z důležitých faktorů, s nímž můj román počítá, je postupná eskalace konfliktu mezi islámem a naším světem.

Samozřejmě tam, kde se mohu opírat o historii, jsem kráčel cestou hledání podobnosti. Islám už jednou v minulosti velkou část dnešní Evropy ovládl a křesťanské země vedly několik století boj o to, aby zastavily jeho expanzi a nakonec aby ho v rámci reconquisty z Evropy vytlačily. Trvalo to více než tisíc let. Ta kapitola se uzavřela po první světové válce roku 1918. Po rovných sto letech se celý problém vrací.

Takže kniha je o boji s muslimy?

V žádném případě! Dnešní evropský svět je příliš složitý a strukturovaný, aby ho jeden krizový moment rozvrátil. Tedy za předpokladu, že je jinak pevný a má touhu problémy řešit. V knize ukazuji, že koroze zasahuje postupně další oblasti celého systému.

Jeden z hlavních hrdinů, původním povoláním sociolog, vymyslí pro tento proces postupného rozpadu pojem „ruleout“, tedy hroucení mocenských struktur. Evropa se postupně stále více a více potýká s problémem nedůvěry lidí v politický systém a v právo, s devastací základních pilířů pro chod společnosti, jakým je třeba fungující heterogenní rodina. S tím se kumuluje zhoršování bezpečnostní situace, ekonomická krize, problémy s potravinami a energetickými zdroji.

Strach lidí o vlastní existenci podkopává zažité morální modely chování, založené na křesťanském desateru. Zbraně však jsou až tím posledním způsobem, jak takové krize řešit. Způsobem zoufalým a tragickým. Na druhou stranu jsou často jedinou možností, jak přežít. Osud často vmanévruje člověka do situace, kdy dělá to, co nikdy nechtěl.

Nakolik myslíte, že je vaše vize reálná?

O různých krizových momentech píšu už déle než deset let. Ještě v době, než jsme vstoupili do Evropské unie a u břehů Evropy se objevily čluny s migranty, jsem napsal esej Barbaři už čekají na hranicích. V té době byl všude klid a mé úvahy připomínaly spíše rétorické cvičení pro klub teoretiků, kteří nemají nic užitečnějšího na práci. A vida! Neuplynulo ani deset let a vše, o čem tam píšu, se zhmotnilo.

Breviář pozitivní anarchie je mladší, takže časový odstup mezi knihou a současností není veliký, ale obávám se, že mnohé historické paralely, které tam uvádím, začínají znovu fungovat. A ještě jednou musím připomenout, že obavy o budoucnost evropské společnosti sdílí řada teoretiků. Nikoli těch, kteří opakují citáty z příruček Evropské unie o korektnosti, ale kteří vycházejí ze studia lidských dějin a faktů.

I když si to totiž nechtějí politici, aktivisti, novináři a mnozí umělci přiznat, je celkem jedno, co si myslí oni, protože ve vývoji lidstva existují obecné zákonitosti, které prostě fungují.

Například?

Ve středověku se konala procesí a poutě za boží milost, mír, blahobyt a odpuštění. Přesto zuřily války, hladomory, černý mor, lidé hřešili a rozhodně jim procesí nezajistilo více jídla a vyšší životní úroveň. Od konce 19. století konali dělníci prvomájové průvody za vítězství proletariátu nad kapitalismem a za světový mír. Navzdory tomu komunismus nezvítězil a válčí se jak na běžícím pásu.

I když někdy si začínám říkat, zda komunismus alespoň nenápadně v něčem nezvítězil. Stačí se podívat na mnohé nápady z dílen sociálních politiků. Gustáv Husák prý jednou prohlásil, že komunismus u nás bude, až budou banány v obchodech levnější než brambory. Takže jsme se toho možná přece jen dožili. I když on to určitě myslel trochu jinak. Ale to jsem odbočil.

Stejně tak si neumím představit, co by měly měnit demonstrace proti legitimním vládám, zvoleným demokraticky většinou hlasů. A pokud by se to i povedlo, co dál? Každý zná přece různé demonstrace, které vyvrcholily státními převraty, po nichž se lidem žilo hůře než před převratem.

Jak se v románu vypořádáváte s Evropskou unií?

Chápu ji očima historika. Ve středověku byla autoritou Byzanc, a to i v době, kdy už neměla žádnou faktickou vojenskou a politickou moc, ale byla stále autoritou právní, kulturní a společenskou. Byla v tom jistá, pro většinu lidí nepochopitelná nostalgie, protože Byzanc byla posledním dědicem tradice římského císařství.

Moloch, jakým je Brusel, nezanikne škrtem pera. Pro všechny země EU je výhodné, že mají kam odkládat nepotřebné politiky, že mají fórum, kde se mohou setkávat, že si tím dodávají pocit světovosti. Výrazné omezení fungování Evropské unie je stejná chiméra, jako sliby všech politických stran, že u nás sníží byrokratickou zátěž, omezí počet úředníků, zjednoduší fungování státu. Slibovaly to všechny politické strany, slibují a budou slibovat, ale přece si nebudou podřezávat větev, na které sami sedí? A s Bruselem je to stejné.

V knize to řeším tak, že navzdory všemu existuje, jeho vliv stále slábne, a stejně jako Byzanc se nakonec stává symbolem, k němuž se upínají ti mladí, když chtějí obnovit původní Evropu, protože si vůbec neuvědomují, že byla také jiná Evropa, silná a slavná, ta předbruselská.

A úplně na konec, kdy Kronika zániku Evropy vyjde?

Rukopis je hotov, jen chci ještě v rámci aktuálnosti zapracovat výsledky letošních eurovoleb. Kniha se na pultech objeví koncem října letošního roku.

Zdroj: parlamentnilisty.cz