Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je tomu právě 75 let. Na události svržení atomových bomb jsou v zásadě dva protichůdné názory:

a) nejedná se o válečný zločin, ale nutnost snížení amerických ztrát ve válce s Japonskem

b) jednalo se o z vojenského hlediska o nepotřebný útok, byla to politická demonstrace síly v počínající studené válce, chladný vojensko-vědecký pokus na sídelním celku a jeho obyvatelích, a jako takový má charakter nepotrestaného válečného zločinu.

Současná prozápadní orientace naší země a propaganda se kloní k ospravedlnění útoku, tedy k názoru a), kdežto vojenskohistorická fakta ukazují spíše na variantu b).

Dokonalý kalkul

Koncem roku 1942 byl spuštěn přísně tajný projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout vojensky použitelnou jadernou výbušninu a předejít tak nacistické Německo, které mělo také teoretické předpoklady na projektu jaderného štěpení pracovat. Později se prokázalo, že tam chyběla na rozdíl od USA mimo jiné i rozhodující politická podpora.                                                                                                 

Možným nosičem na cíl v té době bylo výhradně letectvo, proto se dosud používají pojmy „bomba“, „A-bomba“, „atomová puma“.

Válka v Evropě skončila v květnu 1945 zdrcující porážkou Německa a rozhodujícím vojenským vítězstvím především SSSR, čehož si byli v té době západní spojenci plně vědomi a tu obrovskou sílu museli respektovat. V té době bomba ještě nebyla, ale práce na ní už finišovaly. Dne 4. 7. 1945 (Den nezávislosti) bylo rozhodnuto o použití jaderné zbraně na Japonsko, přestože zbraň ještě neexistovala, byl už reálný předpoklad, že bude vyrobena.

K tomu účelu byla asi 2 měsíce předtím (již v květnu 1945) vytvořena přísně tajná speciální útočná a monitorovací skupina dislokovaná na základně na ostrově Tinian v Tichém oceánu, sestávající z 15 bombardérů B-29, které byly odlehčeny pro lety v letové hladině 12 km (mimo výškový dosah japonských stíhaček, které v průběhu května 1945 ještě mohly částečně účinně zasahovat) a intenzivně nacvičovala přiblížení k cíli, bombardování maketami pum těžkých 4,5 tuny a únik z prostoru shozu. Konstrukce pumy už v té době počítala se vzdušným výbuchem realizovaným pomalým shozem na padáku, aby se bombardéry mohly dostatečně vzdálit. Puma měla vícenásobně jištěnou iniciaci a mohutný systém autodestrukce pro případ technického selhání, a tedy spolehlivého následného utajení celé technologie nové zbraně v případě poruchy - pokud by nedošlo k výbuchu.

To, že jde o chladnokrevně plánovaný vojensko-vědecký pokus, který měl poskytnout řadu velmi cenných informací pro vojenské plánování nejefektivnějšího použití zbraně v budoucnu, tedy informací o rozsahu a pásmech ničení, účinek na budovy, infrastrukturu, techniku a živou sílu, ale i monitorování účinku a vývoje nemoci z ozáření na lidech, které následovalo ihned po obsazení atomových cílů Japonska, dokazuje fakt výběru čtyř japonských města: Kokura, Hirošima, Niigata a Kjóto. Starobylé město Kjóto bylo ze seznamu vyjmuto na přímý zásah tehdejšího válečného ministra USA Henry L. Stimsona, který Kjóto poznal, strávil tam kdysi své líbánky a měl k němu nostalgický vztah. Kjóto bylo nahrazeno v seznamu městem Nagasaki.                                                                                                                                                                           

Tato města (cíle) neměly v té fázi války už prakticky vojenský význam, pomohli je vybrat odborníci projektu Manhattan s ohledem na velikost, zástavbu a konfiguraci terénu, byly vyjmuty z leteckého válečného bombardování (podobně jako v Evropě například pro masívní použití zápalných pum na Drážďany) jen pro to, aby bylo možné přesněji zachytit výsledky útoku nezkreslené předchozím ničením.

Obušek na Stalina

Jednání tří mocností (SSSR, USA, Velká Británie) o poválečném uspořádání Evropy (Postupimská konference 17. 6. – 2. 8. 1945) bylo prezidentem USA Trumanem oddalováno s nadějí, že získá potřebný čas a provedený úspěšný test bude umožňovat lepší pozici v jednání. (Existuje Trumanův výrok: „Jestliže vybuchne bomba, bude to samozřejmě na tyto hochy obušek“).

Test se uskutečnil během konference dne 16. 7. 1945 na polygonu v poušti Nového Mexika (ihned telegram Trumanovi do Postupimi). Po vyhodnocení bylo zjištěno, že výbuch asi 100x překonal původní odhady (zpráva Trumanovi 21. 7. 1945). Dne 24. 7. pak Churchill s Trumanem jen tak mimochodem informovali Stalina o zbrani ohromné destrukční síly (ale nepadl ani náznak termínu „atomová bomba“). Stalin nijak nereagoval a vznikl tak dojem, že nepochopil význam informace. Po jednání to Molotov komentoval: „Stoupají s cenou.“ Stalin se zasmál: „Ať stoupají. Bude potřeba promluvit s Kurčatovem (hlavní osobnost jaderného výzkumu SSSR) o urychlení naší práce.“

V době bezprostředně předcházející svržení pum již byla japonská protivzdušná obrana v podstatě zničena a letectvo USA zcela kontrolovalo vzdušný prostor, města a průmysl mimo vybrané atomové cíle byly těžce poškozeny a rozvráceny bombardováním (například Tokio – 80.000 mrtvých po konvenčním náletu, srovnatelné s pozdějšími obětmi v Hirošimě), námořní síly Japonska byly do značné míry zničeny už dříve, ale pevninská obrana byla odhodlaná klást poměrně tuhý odpor. Japonsko bylo v té situaci i bez atomového bombardování zralé na kapitulaci. To nebyli ochotni akceptovat pouze fanatičtí militanti se samurajskou tradicí, kteří by ale nekapitulovali ani po atomových útocích a volili by raději smrt v beznadějném boji.

Podle Jaltské dohody, v níž Stalin slíbil spojencům vstoupit do války s Japonskem do tří měsíců od ukončení bojů v Evropě, začala Rudá armáda 9. srpna 1945 ničit japonskou kuantugskou armádu (přes milion mužů), hlavní sílu Japonského císařství dislokovanou na pevnině. Sovětská vojska, postupovala rozhodně, účinně a velmi rychle. O útoku, který byl delší dobu plánován, byli spojenci (USA) informováni předem. Už 17. července 1945 řekl Truman na postupimské konferenci, že akce spojenců ve válce proti Japonsku nevyžadují aktivní pomoc Británie a prohlásil, že „USA očekávají pomoc od Sovětského svazu“.

Problém byl také v hodnocení a vnímání vlastních ztrát spojenci. Například 1. dubna 1945 se Američané vylodili na Okinawě čímž začal útok na japonské ostrovy. Bitva trvala až do 21. června a na americké straně si vyžádala 12.513 mrtvých což byly dosud největší ztráty USA v této válce. Ve srovnání s těžkými boji 2. světové války v Evropě, kdy ztráty vojáků Rudé armády i Wehrmachtu dosahovaly v jednotlivých operacích mnoho desítek až stovek tisíc na obou stranách, to dokazuje nesouměřitelnost rozsahu a tíže bojů západních spojenců s významnými válečnými střety na sovětsko-německé frontě v Evropě. Pro USA ani pro Velkou Británii to prostě nebyla Velká vlastenecká válka – boj o přežití.

I z toho hlediska lze také nazírat na zdůvodnění útoků, podobně jako na mnohem pozdější výrok Madeleine Albrightové z května 1996, že půl milionu mrtvých iráckých dětí (embargo) stálo za to, aby američtí chlapci nemuseli znovu rukovat do Iráku.

6. srpna 1945 v 8 hodin a 16 minut se nad Hirošimou objevil záblesk jasnější než 1000 sluncí…

„Experiment“ v Nagasaki

9. srpna 1955 bylo vymazáno město s asi 200 tisíci obyvatel. Číslo mohlo být i vyšší, protože do té doby nebylo ničeno jako jiná japonská města, a proto tam samozřejmě směřoval proud uprchlíků, které nikdo nemohl ve válečném chaosu evidovat.

Bomba o hmotnosti 4,5 tuny s pouhými 6,2 kg plutonia Pu 239 vybuchla ve výšce 500 metrů nad cílem. V tu chvíli podle kvalifikovaných odhadů (přesná čísla nejsou) okamžitě zahynulo asi 40.000 lidí a asi 50.000 zraněných potřebovalo okamžitou pomoc. Nedostali ji. Nebylo to možné. Podle zprávy výzvědného (monitorovacího) letadla ještě 5 hodin po výbuchu bylo město zahaleno prachem a kouřem, který jako hřib stoupal do výšky 10 km.

V historii atomového zbrojení vznikl nový pojem „nominální puma“ – jako měrná jednotka, která v počátcích dalších zkoušek atomových zbraní sloužila k porovnání jejich účinků „s tou z Nagasaki“

Později se ustálilo udávání ráže (mohutnosti) pum v kt TNT (v tisících tun konvenční výbušniny – tritolu). Teprve zpětně byla stanovena ta z Nagasaki na mohutnost asi 22 kilotun TNT. 

Právě před 75 lety

Tři dny před tím, 6.8.1945 v Hirošimě, měl světovou premiéru první, v podstatě experimentální výbuch prototypu uranové jaderné výbušniny (U 235). Ten jako neřízená řetězová štěpná reakce dovedená do fáze výbuchu nebyl do té doby proveden. Je známo, že ve výzkumných laboratořích projektu Manhattan v Los Alamos při experimentálnímu stanovení kritického množství uranu, nejspíše fyzik maďarského původu L. Szilard zabránil havárii za cenu těžkého ozáření s následkem své smrti.

Tento „experiment“ podle různých pramenů o mohutnosti 12,5 či 16 nebo 20 kt TNT, byl proveden nad Hirošimou (asi 300.000 obyvatel). Bomba o hmotnosti 4,1 tuny vybuchla ve výšce asi 500 metrů. Z uranové výbušniny 64 kg byl energeticky využit jen zlomek náplně, zbytek probíhající výbuch rozmetal bez využití. Přesto okamžitě zahynulo asi 80.000 lidí a 70.000 bylo vážně zraněno a potřebovalo urgentní pomoc. Město zmizelo v jediném okamžiku. Přeživší umírali bez pomoci na následky zranění výbuchem, řícením a letícími troskami, na těžké popáleniny, bez orientace následkem oslepnutí, a na dosud prakticky neznámé těžké ozáření.

Zachránci a příbuzní, kteří hledali své blízké po bombardování, se těžce kontaminovali radioaktivním prachem zamořujícím povrch těla, ale i vnitřně – protože konzumovali zamořenou vodu a jídlo a neměli o tom vůbec ponětí. To u nich založilo následné, mnohdy fatální komplikace související s nemocí z ozáření.

Následné zkoumání

USA použily na vyčleněné cíle obě své bomby, další nebyly dosud vyrobeny.

Americká „pomoc“ obětem byla plánovaná a připravená.  Měla dva základní cíle: 

1) izolovat obě ohniska napadení, aby byly minimalizovány úniky výsledků měření a zjištěných skutečností mimo okruh amerických specialistů jejichž monopol na informace po obsazení Japonska si USA zajistili i vyloučením japonského zdravotního i technického personálu z oblasti. Pracovali na tom odborné týmy specialistů pod ochranou jednotek armády USA. 

2) sledovat a dokumentovat průběh nemoci z ozáření a její následky, taktéž s vyloučením úniku těchto neuvěřitelně cenných a jiným způsobem těžko zjistitelných informací - navíc na velmi početných skupinách („vzorcích“) přeživších postižených.

Protiproud podotýká:

Je málo známou skutečností, že druhým „experimentem“ byly „shodou okolností“ postiženy dvě třetiny japonských katolíků.

Během 350 let svého trvání v Japonsku byla katolická církev dvakrát takřka vymazána z japonských ostrovů. První pronásledování propuklo v roce 1587 a skončilo roku 1614 úplným zákazem katolické církve. To vedlo v roce 1637 k povstání japonských katolíků. Holandští kalvinisté podporovali japonský šogunát při porážce povstání, jehož křesťanské pozadí je dodnes popíráno.

Přes všechno pronásledování a zdecimování zachovali japonští katolíci nazývaní Kakure kirishitan v podzemí svou víru. Když v roce 1873 mohli opět přijít zahraniční misionáři, žasli nad tím, že zde našli pravověrné katolíky.

Akira Fukahori, jeden z přeživších Japonců katolického vyznání, vyprávěl:

„Nad stráněmi Urakami se obrovskou rychlostí valila ohnivá vlna.

Přede mnou utíkala žena se sežehnutými vlasy. Zcela znetvořený muž, jehož paže byly jen pahýly a jehož kůže byla úplně spálená, chodil bez cíle sem a tam. Pak jsem spatřil jinou ženu, která nesla na zádech dítě, z jehož hlavičky tryskala krev. Moje nohy a celé tělo se třáslo hrůzou z této podívané. Byl to pekelný pohled. Zdálo se, že po cestách se nepohybují lidé, nýbrž odporné a ošklivé postavy. Později mi řekli, že tlaková vlna z exploze měla rychlost 500 metrů za sekundu a ohnivý sloup, který bomba vytvořila, měl teplotu při zemi 3000 až 4000 stupňů. Tehdy ovšem nikdo nevěděl, že to, co jsme právě zažili, byla atomová bomba. Hnalo mě to domů. Kam jsem pohlédl, viděl jsme jen zuhelnatělá těla. Když jsem dorazil do své čtvrti, nebyl jsem schopen v troskách zničených staveb rozpoznat náš dům.

Jedna skoro zcela nahá žena bloudila mezi troskami, její kůže byla jedna otevřená rána, z hlavy a krku se řinula krev. Jala mě taková hrůza, že jsem se dal na útěk.“

Atomová bomba explodovala nad Urakami. Urakami byla městská čtvrť v severní části Nagasaki – tehdejším katolickým centrem Japonska. Stála tam katedrála, největší katolický chrám Východní Asie. V Urakami bydlelo 12.000 katolíků. Na 8.500 z nich zahynulo v onom jediném dni roku 1945.

Byla to symbolická předzvěst dalšího takřka celosvětového pronásledování křesťanů – katolíků především – které mělo probíhat za tři čtvrtě století. 

Nic není náhoda. Náhoda neexistuje.

Zdroj: protiproud.cz