Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Druhá část článku Vladimíra Pavlenka odhaluje původ a pravé zaměření nadnárodních institucí, jejichž činností se realizuje oligarchické konceptuální řízení světového společenství pod zástěrkou humanitárních, mírotvorných a ekologických cílů.

Nyní se zaměřím na historický aspekt celé otázky, který předložím v řadě extrémně zhuštěných tezí.

Počátky konceptuálního řízení

Instituty stínového oligarchického konceptuálního řízení jsou produktem poloviny 19. a 20. století; dříve se tím zabývaly pouze katolické řády a zednářské lóže, které v době anglické reformace a protireformace (15.-17. století) byly pouhou protiváhou papežským jezuitům. Od 18. století, kdy zednářství rozšířilo svůj vliv na celý západ i mimo něj, začali zednáři používat britskou strategii řízení kontinentálně-evropské rovnováhy. Jedná se o stejný nástroj britské monarchie, jako anglikánská církev v čele s panovníkem; kromě toho je zednářství obecně úzce spojeno jak s anglikanismem, tak s protestantismem. S ohledem na současnost si přitom musíme být vědomi toho, že britská monarchie a americká „demokracie“ jsou dvě strany téže mince.

Geneze moderního zednářství

V rámci této strategie se regulérní (kvazi-náboženské) britské zednářství sjednotilo s aristokracií („spekulativní zednářství“) a později s buržoazií, přičemž se stalo jejím nástrojem. Zároveň se v kontinentální Evropě začal tvořit systém dvou vzájemně propojených zednářských lóží: regulérních, ve skutečnosti podřízených Velké lóži Anglie, a neregulérních (ateistických). Jako formálně nezávislé (systém „Velkého východu“) do sebe nasály revolučně-nihilistickou doktrínu řádu iluminátů, u jehož zrodu v předvečer Velké francouzské revoluce aktivně působil Mayer Amshel, zakladatel dynastie Rothschildů. Jinými slovy, pod rouškou „zednářského bratrstva“ byla v kontinentální Evropě vnořena obdoba „páté kolony“, která začala pracovat v britském národním zájmu.

K čemu to bylo prvnímu Rothschildovi dobré? Poté, co do rámce tohoto modelu zasadil svých pět synů (druhá generace dynastie) v pěti hlavních evropských metropolích, v Londýně, Paříži, Vídni, Neapoli a Frankfurtu nad Mohanem, použil napříč prostorem Starého světa a později i za jeho hranicemi na svoji dobu průkopnickou síťovou technologii nucené kontroly.

Otázka na zvážení. Byla to náhoda, že v roce 1776 došlo ke třem významným událostem, které měly značný vliv na další průběh historie? Řeč je o přijetí Deklarace nezávislosti USA, zřízení řádu iluminátů a vzniku první zednářské lóže v Rusku v čele s Ivanem Venediktovičem Jelaginem. Důkazy o jejich provázanosti, odpovím přímo, žádné nejsou; pouze postřehy a hypotézy, ale zajímavé, že ano?

Nezávisle prováděné snahy použít britský model a upravit ho ve svůj prospěch se ukázaly být poměrně úspěšné pouze ve Švédsku a v Německu; sjednocení Druhé říše ve třetím čtvrtletí XIX. století bylo doprovázeno integrací zednářských lóží. Vzniklé rozpory mezi zednářským Londýnem a Berlínem vyřešily první a druhá světová válka, během nichž suverenita německých zednářů byla nejprve podlomena z vnějšku, a po zákazu nacismem podlehlo německé zednářstvo vnitřnímu rozvratu. Poválečná obnova byla provedena již po vzoru Velké anglické lóže (Grand Lodge of England), s níž je svázáno všech pět současných velkých lóží Sjednocené velké lóže Německa (důležité je, že v regulérním zednářství platí princip „jedna země - jedna velká lóže“, takže přítomnost pěti takových lóží v Německu, stejně jako v každém americkém státě, ukazuje na plán budoucího rozpadu těchto zemí).

Para-zednářské politické struktury

Aliance šlechty a buržoazie tvoří ve vztahu k veřejným orgánům „druhý profil vlády“ kontrolovaný anglosaskými elitami a sjednocující zednářské špičky v para-zednářské (nadzednářské) struktury. V XIX-XX. století byl zahájen proces „privatizace“ faktické vlády cestou infiltrace systému těmito strukturami v oligarchickém zájmu nezávislém na státních centrálních bankách. K systémotvorným politickým strukturám para-zednářského typu patří:

1) Řád zlatého kruhu v USA (1854), jehož přičiněním byla rozpoutána občanská válka v letech 1861-1865, následně zabit Lincoln a dosazeni evropští bankéři (Schiff, Warburgové, otec a syn Morganové), kteří se podíleli na vzniku Federálního rezervního systému. Ještě dříve, v průběhu druhé války za nezávislost (1811-1812), se v USA usadil jakýsi Roggenfelder z hesenského sboru německých žoldnéřů britské expediční armády (jeho přímý potomek John Davison byl zakladatelem Rockefellerské dynastie).

2) Fabiánská společnost (Fabian Society – 1884), v níž byla rozpracována doktrína nemarxistického labouristického socialismu vycházejícího z hnutí chartistů; Fabiánská doktrína byla podkladem pro koncepci Mezinárodního socialistického byra (1900), které zastřešovalo oportunistický přerod evropského socialismu a sociální demokracie. S Fabiánismem úzce souvisí Londýnská škola ekonomie (London School of Economics) a jméno Friedrich August von Hayek; existují indicie, že pod fabiánským dohledem se dnes podporuje projekt elektronické kryptoměny a komunitní program „volného hospodářství“ podle Silvia Gesella navrhující zvýšit tržní obrat zavedením daně z úspor.

3) Společenství „Kulatého stolu“ (1891) vztahující se k Cecil Rhodesovi, zakladateli jihoafrických kolonií a diamantového monopolu «De Beers». Rhodes byl ideolog britské globální imperiální nadvlády.

4) „Kulatý stůl“ (1911) – široký kruh britských elit spolčený pod ideou společenství „Kulatého stolu“; po smrti Rhodese (1902) stanul v jeho čele Alfred Milner.

5) Mezinárodní byro zednářských svazů (1912), Ženeva – politické (vně lóží) sjednocení špiček evropského zednářství (zde se přijímalo rozhodnutí o zavedení „Velkého východu“ v Rusku, stejně jako o podpoře maloburžoazního a rolnického prvku v ruském revolučním hnutí).

6) XI. sionistický kongres (Vídeň, 1913). Na něm byla provedena revize doktríny politického sionismu – od revolučního hnutí (linie Theodora Herzla 1898) k rozšiřování osad v Palestině a k vytvoření židovského státu. Obrat byl přímo spojen se smrtí Herzla a s nástupem Chajima Weizmanna do vedení Světové sionistické organizace. Weizmann navázal úzké vazby s Edmondem de Rothschild (spolupracovník Herzla Max Nordau se od účasti na tomto kongresu distancoval a obvinil organizátory ze „zrady“ jeho myšlenky).

Koncepce První světové války jako nástroje destrukce říší a dynastického principu předání moci velkému byznysu byla společným dílem Řádu zlatého kruhu a společenství „Kulatého stolu“. Úsměvné: populární trockistická myšlenka „permanentní revoluce“ byla rozpracována britskými zpravodajskými službami za účelem rozvratu Osmanské říše a teprve následně, za první ruské revoluce (1905), byla poskytnuta Trockému. Její současná „publicita“ v podobě konceptu „globální demokratické revoluce“, jejímž důsledkem jsou události „arabského jara“, je úzce spjata s americkým neokonzervatismem, který zahrnuje trockismus coby jednu ze svých základních ideologií. Další dvě jsou extrémní liberalismus (libertarianismus) a křesťanský sionismus (sektářské učení zavazující křesťany „spasit“ Izrael).

Porážka nacistů ve Druhé světové válce vytvořila podmínky pro upevnění externího řízení centrálních bank (Banka pro mezinárodní vypořádání (Bank for International Settlements) založená v roce 1930 za účelem spolupráce s budoucím nacistickým režimem byla v roce 1945 současně s vytvořením OSN přeprofilována na funkci řízení centrálních bank, a to navzdory odporu Franklina D. Roosevelta).

Vznik stínových mocenských institucí

V XX. století vzniká systém nestátních elitářských stínových institucí na britsko-americké ose (Královský institut „Chatham House“ vytvořený na základě společenství „Kulatého stolu“ a Rada pro mezinárodní vztahy v USA (The Council on Foreign Relations – CRF), 1919-1921). Rozvod těchto filiálek byl podmíněn odmítnutím USA ratifikovat Versailleskou smlouvu a vstoupit do Ligy národů, což bylo způsobeno selháním Západu v Rusku (namísto Trockého se v říjnu 1917 dostal k moci V. I. Lenin).

Rozhodnutí o oddělené existenci „Chatham House“ a CFR bylo přijato v květnu 1919 v Paříži na večeři u Edmonda de Rothschild (toho samého lobbisty za pravicový obrat sionismu). Britská pobočka byla vytvořena na základě „Kulatého stolu“ tajemníkem lorda Milnera Lionelem Curtisem; za zformováním americké pobočky, stejně jako Rady guvernérů Fedu, stál plukovník House.

Po druhé světové válce, kdy se ukázalo, že hra bude dlouhá, se na tuto stínovou britsko-americkou osu postupně napojuje evropský region (Bilderberg Group / Club, 1954) a asijsko-tichomořský region (Trilaterální komise, 1972); na přelomu XX. a XXI. století probíhá rozšíření evropské a asijsko-tichomořské skupiny.

Webové stránky:

Chatham House CFR, Bilderberg, Trilaterární komise. 

Daný systém institucí lze považovat za rozvíjející se „třetí profil“ vlády, povýtce už nikoliv nadnárodní, ale globální. Za jeho programový dokument se považuje zpráva Trilaterární komise o „krizi demokracie“ (The Crisis of Democracy) z roku 1975. Ve zprávě je otevřený požadavek na obrodu „fašistické“ perspektivy, přinejmenším pro Evropu.

Komplexní globalizace moci

V naší době se rozjíždí paralelní rozvoj „tematických“ institucí. V politice je to Transatlantická politická síť (Transatlantic Policy Network – TPN); v ekonomice – The Investor Stewardship Group (ISG). Ve finančním sektoru od roku 1978 funguje „Skupina třiceti“ (G30) zahrnující vedoucí bankéře, většinou bývalé guvernéry centrálních bank; skupina je úzce spojena s Bilderbergem (na velké projekty dohlíží Steering Committee – výkonný výbor).

Webové stránky:

TPN ISG, Skupina třiceti. 

Zatím toho není dost k tomu, abychom konstatovali začátek přechodu od regionálního principu na „odvětvový“, ale nepočítat s takovou možností nelze. Tím spíše, že od roku 1970 se uskutečňuje provázanost stínových struktur s veřejnými sdělovacími prostředky:

- zpočátku s „Velkou sedmičkou“ – hlásnou troubou Trilaterální komise a Bilderbergu zveřejňující výsledky diskusí, které mají vliv na globální strategii;

- poté, již od roku 2000, s „Velkou dvacítkou“ – jejím základem je „Skupina deseti“, která zahrnuje zakladatele a členy představenstva Banky pro mezinárodní platby (BIS). Účast MMF a Světové banky úzce svázaných s BIS ukazuje na možnou existenci plánů postupného zformování na bázi „dvacítky“ (G20), která je považována za „světovou hospodářskou vládu“, v plném smyslu za „světovou vládu“. (Od roku 1999 do roku 2007 skupina pracovala ve formátu guvernérů centrálních bank a ministrů financí; od roku 2008 se na jejím poli scházejí hlavy států a vlád, a to jasně ukazuje na záměrné vyvolání krize v letech 2008-2009, která se připravovala nejméně deset let.)

Cíl: Světové společenství na bázi „trvale udržitelného rozvoje“

Všechny tyto procesy mají ideologickou podporu v liberálním programu prosazujícím „univerzální hodnoty“, „demokracii“, „trh“, „lidská práva“, „toleranci“, do praxe jsou převáděny konstrukcí jakési globální komunity. Přesněji řečeno: síťového „globálního státu“. V centru této ideologie stojí koncept „trvale udržitelného rozvoje“ vytvořený na základě výše uvedeného (v předcházejícím díle) „širokého“ výkladu ekologie navrženého Římským klubem.

Hlavní programové dokumenty z let 1972-1990:

• „Limity růstu“, skupina D. Meadowse (1972);
• „Lidstvo na křižovatce“, M. Mesarovič - E. Pestel (1974);
• „Revize mezinárodního pořádku“, J. Tinbergen (1976);
• „Cíle pro lidstvo“, Ervin László (1977);
• „Energie: zpětné odpočítávání“, T. de Montbrial (1978);
• „Za hranicemi růstu“, E. Pestel (1987);
• „První globální revoluce“, A. King - B. Snyder (1990).

Klíčové ideje dokumentů: „nulový růst“, kontrola nad růstem populace, náboženské sjednocení (od ekumenismu k synkretismu), „zelená“ ekonomika, likvidace národních suverenit. Navrhuje se předat státní moc nahoru i dolů: na globální a transnacionální a zároveň na regionální a místní úroveň, a maskovat zničení identit integrací ekonomik. V rámci formování postoje k „novému světovému řádu“ pojednává Jacques Attali o „světových řádech“ stojících na náboženství, moci a penězích. Stručně řečeno, jde řeč o přechodu od „světa států a civilizací“ ke „světu nadnárodních korporací“ demagogicky zašifrovanému pod „všelidský svět“, to znamená o zničení všech pospolitostí a individualistické atomizaci globální společnosti násilně integrované „mimo hranice“. Likvidace socialistického tábora a rozpad SSSR znamenaly počátek snah o jejich zařazení do „globálního programu“ Římského klubu. Za tímto účelem byla v roce 1993 z iniciativy Ervina László vytvořena jeho východoevropská pobočka – Budapešťský klub.

S blížícím se kolapsem SSSR a po něm vznikají mezinárodní dokumenty, v nichž se formulují podmínky integrace ruských republik do „kolektivního Západu“. Je jich mnoho; většina vzniká v gesci Rady Evropy, ale především ve vztahu k rozvoji a prohlubování evropské integrace. Patří k nim Pařížská charta pro novou Evropu (1990), kterou podepsal ještě SSSR (dokument obsahuje ustanovení o závazném „přátelství s USA“); a také Charta základních práv EU (2000), bez Ruské federace (obsahuje imperativ „demokratického globalismu v budoucnosti“).

Součástí ideologie globalizace je program Evropy regionů (přetvoření „Evropy států a národů“ na „Evropu regionů a etnik“). Poradním orgánem EU se stává Výbor regionů; poradním orgánem Rady Evropy – Kongres evropských místních a regionálních vlád (CLRAE). Základní idea: vytvoření „euroregionů“ ze sousedících teritorií různých zemí s jejich postupným vyčleněním z národní jurisdikce, nebo také sjednocení „mimo hranice“ a přeorientování na Brusel. Oba výbory byly zřízeny v roce 1994 v rámci reformních procesů vyplývajících z Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, z OBSE a z programu NATO „Partnerství pro mír“ (PfP).

Instituce pro globální řízení a spolupráci

S rozpadem SSSR se prudce aktivizuje výstavba globálních institucí „trvale udržitelného rozvoje“, jejichž základ vznikl v 70. – 80. letech na základě tichého spojenectví Organizace spojených národů a Socialistické internacionály zosnovaného komisemi Willyho Brandta (pro mezinárodní rozvoj), Olofa Palmeho (pro odzbrojení a bezpečnost), Gro Harlem Brundtlandové (pro životní prostředí a rozvoj). Objevuje se Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj, Komise pro globální vládu a spolupráci, Gorbačevská Komise pro globalizaci.

V současné době je téma „trvale udržitelného rozvoje“ rozděleno mezi dvě hlavní skupiny institucí:

- Konference OSN pro životní prostředí a rozvoj (Rio 1992, Johannesburg 2002, Rio 2012) a s ní svázané rámcové konvence OSN a institut konferencí Stran. Řeší tu část strategie „udržitelného rozvoje“, která je spojena s rozšířením ekologie na ekonomii a sociální sféru;

- Světové summity OSN o rozvojových cílech (vše v New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN: 2000, 2005, 2010, 2015). Zajišťují „export“ ekologie do sféry politiky a geopolitiky, k čemuž využívají agendu „budování světového míru“ obsahující „preventivní“ regulaci vnitřních konfliktů, s jejíž pomocí se do mírotvorné činnosti OSN začleňují regionální bloky NATO, EU, atd.

Celkový politický rámec spojující jedny i druhé skupiny institucí, kromě „ekologické ideologie“, tvoří „Rozvojové cíle tisíciletí“ (2000) nedávno přeformulované na „Cíle trvale udržitelného rozvoje“ (2015).

Základní dokumenty „trvale udržitelného rozvoje“:

• Program pro 21. století (Agenda 21), 1992, 
• Rio de Janeiro: Deklarace o životním prostředí a rozvoji (1992), 
• Cíle udržitelného rozvoje (2015), 
• Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (1992), 
• Pařížská dohoda (2015). 

Strategie „trvale udržitelného rozvoje“ je uvedena v knize „Naše globální sousedství“ („Our Global Neighbourhood“) s podtitulkem Zpráva Komise pro globální řízení a spolupráci (1995).

Programový dokument „mírotvorné“ činnosti: zpráva Panelu na vysoké úrovni OSN o hrozbách, výzvách a změnách – „Bezpečnější svět: naše společná odpovědnost“ (2004).

Webové stránky OSN Komise pro budování míru (UN Peacebuilding Commission) byly založeny v roce 2005 na druhém Světovém summit OSN o cílech rozvoje.

Zdroj: zvedavec.org