Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Současná vlna protiruských mediálních útoků připomíná útoky „jednotné národní fronty“ komunistických médií, kdy se na veřejné ostrakizaci určité osoby, jevu či dokonce státu podílel celý aparát: televize, rádio, noviny aj. Posledních 25 let jsme sice každoročně slyšeli něco obdobného, ale většinou jen krátce před a krátce po „hlavním svátku“ všech rusofobů, totiž 21. říjnem. Od té doby víme, že za vše špatné v naší novodobé historii mohou Rusové ‒ nejkřiklavějším propagátorem této myšlenky a největším současným rusofobem je zřejmě M. C. Putna, prominentní intelektuál a profesor Univerzity Karlovy, jemuž se dostává ‒ zřejmě jako bývalému studentu rusistiky ‒ nezvyklého prostoru v médiích.

Po „jednotné názorové frontě“ médií a inteligence, které jsme byli svědky během nedávné prezidentské volby, se jedná o druhou vlnu kampaně, na níž se ve vzácné shodě podílí jak mainstreamová média (televize, rozhlas, tisk, internet), tak jednotlivé „poučené“ osobnosti.

Nový informační precendens: vše začalo Srby

V 90. letech a na počátku 21. století byli suverénně nejponižovanějším evropským národem v západních médiích Srbové. Vše přirozeně souviselo s rozpadem bývalé Jugoslávie a novým uspořádáním této části Balkánu. Problém totiž spočíval v tom, že role, kterou Srbům a Srbsku, jedinému stmelujícímu elementu v této oblasti, přiřkli rozhodující světoví hráči, totiž Spojené státy a NATO, byla rolí marginála. Nikoliv náhodou jistý americký generál po bombardování Bělehradu v roce 1999 s uspokojením prohlásil: „Uvrhli jsme Srbsko 20 let zpátky“.

Brilantní analýzu řízených a koordinovaných mediální útoků CIA a této organizaci podřízených či k ní loajálních médií provedl významný český anglista, profesor Josef Froněk. V řadě článků, rozhovorů a polemik dokazoval, že žádný národ od konce 2. světové války nebyl takto urážen a ponižován: neváhal tuto kampaň dokonce označit za rasistickou.

Připomeňme si teď proto v delší pasáži jeho slova, teprve poté pochopíme, co se dnes děje ve vztahu k Rusku.

Rasistická démonizace Srbů

Za posledních 10 let došlo k tak intenzivní kampani démonizace a bestializace Srbů, že se dá předpokládat, že absolutní většina obyvatel Natolandu otřesnost podobných prohlášení ani nezaregistruje. Zkuste se ale podobným způsobem vyjádřit o Izraelcích. Axiom, že se maniakální Srbové chystali vyvraždit kdekoho ostatního, se stal součástí přijaté virtuální historie balkánských válek. To, že se už dávno přišlo na to, že se absolutní většina monstrózních obvinění zakládala na lžích, což bylo dokázáno, přiznáno a v serióznějších světových médiích i sděleno veřejnosti (i když bez fanfár - a vždy to bylo nenápadně a mimochodem pohřbeno a upozaděno uvnitř novin nebo jako vedlejší součást jiných zpráv), na situaci nic nemění.

Připomeňme si např. kosovskou válku, která snad ještě nebyla zcela odložena do orwellovské paměťové díry. I když je dnes již naprosto nezvratně dokázáno, že se tzv. masakr v Račaku, který byl hlavním popudem k bombardování Jugoslávie, nestal a nemohl stát, média o něm mluví stále jako o skutečné události a až do nedávna představoval základní bod žaloby proti Miloševičovi.

Vysoká matematika

Během kosovské války hovořili američtí politici a představitelé Nata postupně o 500.000, 100.000 a 55.000 genocidně vyvražděných Albáncích. Paralela s holocaustem byla podtrhována neustále opakovanou zprávou o tisících obětí, které měly být spáleny v dolech hutnického komplexu Trepca. Po skončení války byl odhad rychle zredukován na 10,000 - 11.000 a pak po dvouletých exhumacích bylo oznámeno (UN), že bylo nalezeno asi 2800 těl bez bližšího určení jejich etnické příslušnosti, a to po tříleté guerilové válce a hrozivém tříměsíčním bombardování; dá se očekávat, že se na jejich tragickém konci patrně podílely všechny strany konfliktu stejně. Jen zřídka se v médiích objevila zmínka, že uprostřed bombardování zároveň probíhala brutální pozemní válka mezi 30.000 dobře vyzbrojenými příslušníky KLA, podporovanými Natem, a jugoslávskou armádou. Kolik z nalezených mrtvých patřilo k těmto guerilovým jednotkám? Kolik se našlo srbských těl? V Trepce nebyl nalezen ani náznak spálených mrtvol. Média však stále mluví o srbské genocidě a údaj (až) 10,000 brutálně zavražděných obětí se na stránky západního tisku vrací znovu a znovu jako bumerang. Stejně tak se neustále hovoří o SPÁLENÝCH TĚLECH V SRBSKÝCH HUTÍCH.

Ve zprávách o bosenské válce se neustále operovalo s čísly 200.000 až 350.000 (Richard Holbrooke), dokonce i 500.000 ‒ po válce se oficiální odhad (Červený kříž) snížil na 20.000; George Kenney (dříve z Ministerstva zahraničí USA) odhadoval 25.000 a maximálně 60.000 obětí (údaj zahrnuje všechny strany konfliktu za pět let války). To však nijak nebrání vysoce profesionálním západním žurnalistům v tom, aby dále znovu a znovu neopakovali dříve zmíněná genocidní hausnumera. Cynické zacházení s čísly je zjevné na první pohled. V lednu 1993 bylo např. podle zpráv UPI v Bosně 17.000 mrtvých (všech etnik), premiér bosenské muslimské vlády Silajdžič ohlásil 18.000 mrtvých muslimů. V červnu 1993 však mluvil na konferenci o lidských právech ve Vídni už o 200.000 mrtvých muslimech. To by logicky znamenalo, že za 5 měsíců zahynulo 182.000 muslimů, tj. 1.214 obětí denně. (The Centre for Peace in the Balkans, 18/8/1999)

Lež jako legitimní nástroj zahraniční politiky

Na celé záležitosti mě nejvíc deprimuje to, že se v dnešní době stalo naprosto přijatelným ve jménu tzv. humanitárních válek lhát, podvádět a manipulovat s veřejným míněním.

Kdyby to vše nemělo tak tragické následky, bylo by to až komické. Když jsem poslouchal, jak v průběhu konfliktu Jamie Shea, Robin Cook ap. uváděli každou lež obligátní připomínkou „MILOŠEVIČOVY MAŠINÉRIE LŽÍ“ (Milosevich lie machine), vzpomněl jsem si vždy bezděčně na jednoho svého příbuzného, který, když mu jeho ctnostná polovička, která se nikdy alkoholu ani nedotkla, vyčinila za jeho velmi pozdní a podroušený příchod domů slovy: „Teď se chodí domů, ty ochlasto?“, děl (k ostatním členům rodiny) sotva pleta jazykem: „Nevšíméte si ju, dyť je úplně ožralá“.

Lhaní se stalo základní pracovní metodou pro dosažení zahraničně-politických cílů. Šíření lží se stalo tak samozřejmým, že když dojde posléze k jejich odhalení, nikdo se nad tím ani nepozastaví. Ti, kteří lži šířili nejvíce, jsou dokonce na svou zdatnost a profesionalitu natolik pyšní, že se tím otevřeně vychloubají. Žurnalisté za to dostávají ceny. Své falšování skutečnosti samozřejmě prezentují jako vznešený boj za získání podpory pro dobrou věc.

(celý článek viz zde)

Putin jako Hitler, Rusko jako území cholery?

Předpokládám, že přes jiný historický kontext, jsou paralely v mediálním „zpracovávání“ většiny obyvatel západního světa ve vztahu k Rusku zjevné. Stejná manipulace s fakty a čísly, stejná úroveň cynických lží, stejná řízená demagogie.

Nyní se ale vraťme k současné protiruské kampani.

Poté, co dostaly události na kyjevském Majdanu spád, radikálně se zvýšil i počet útoků na Rusko a jeho zahraniční politiku. Rusko však není Srbsko 90. let: jedná se o velmoc s jadernými zbraněmi, s funkční armádou a rozhodným vedením. Má také vybudovánu vlastní mediální základnu ‒ od de facto znárodněných televizních stanic po vlastní kanál v angličtině, který si obsahovou náplní nezadá se svými konkurenty ve světě ‒ CNN, BBC, Al-Džazírou…

Opravdové mediální běsnění vypuklo v souvislosti s anexí Krymu. Připojení tohoto území po místním referendu k Ruské federaci bylo ‒ zcela v intencích dřívějších „kampaní“ ‒ přirovnáváno k „silným“ historickým symbolům: anšlusu Rakouska, Mnichovské dohodě, záboru Finska, příchodem sovětských vojsk do Československa roku 1968… Není pochyb, že tato ahistorická srovnání cílové publikum v různých státech osloví.

Za opravdový mediální „majstštyk lži“ lze však označit upálení několika desítek osob v oděském Domu odborových svazů na začátku května. Extremisté zde zahnali demonstranty, kteří se sešli k manifestaci podpory federalizace země, do budovy a tu poté zapálili. Ze zveřejněných fotek je navíc zřejmé, že docházelo i k brutálnímu mučení a zabíjení. Západní mainstreamová média, neschopná reagovat mimo domluvené šablony, které určují, kde je dobro a kde zlo, nejdříve situaci bagatelizovala. A pak z tohoto masakru bez skrupulí obvinila samotné demonstranty! Ruská i nezávislá (internetová) média referovala o události zcela opačně.

Důkladná propagandistická mašina strhla lavinu, která se ‒ částečně řízeně, částečně samovolně ‒ stále šířila (a šíří). Uvedeme si několik příkladů.

Na obálkách prestižních časopisů a v novinových článcích se začaly objevovat hanlivé karikatury politických představitelů Ruska, především V. Putina. Ten je na řadě kreseb či fotomontáží zobrazován s knírkem a účesem jako Adolf Hitler. A výsledek? V největším světovém internetovém vyhledávači v angličtině dnes ihned za slovem „Putin“ vyskočí „as Hitler“ (tj. Putin jako Hitler).

Na obálce časopisu Respekt (12/2014) se objevila následující kresba: za portrétem polského ministra zahraničí se rýsuje mapa střední a východní Evropy, na níž je území Ruska označeno slovy „Cholera“.

Nejčtenější český deník MF DNES zveřejnil ve své sobotní příloze Víkend (1. - 2. února 2014) text Jana Švédy pod názvem „Diagnóza: Rusák“, v němž autor neváhá shromáždit snad všechny negativní stereotypy, které v naší společnosti vzhledem k Rusům existují. Text má však všechny rysy hanopisu a je natolik urážlivý, že nebude překvapením, když za některé výroky bude autor žalován. Jeho absurdnost a nehoráznost se vyjeví zvláště tehdy, zkusíme-li (jak se také stalo v několika případech na internetu) zaměnit ruskou národnost jakoukoliv národností jinou. 

Závěrem předkládám několik srovnání:

Dokážete si byť jen na chvíli představit, že by za novodobého Hitlera byli označeni poslední dva američtí prezidenti, kteří mají, na rozdíl od ruského prezidenta, na svém kontě rozpoutání či podporu válek v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii?

Nebo že by se slovem „Cholera“ označilo například Turecko, Čína či Izrael?

Co by následovalo?

Poučení z historie?

Otázku, zda je člověk jako individuum poučitelný, nebo je pouze vláčen v jakémsi víru vášní a prvotních hnutí, lze zodpovědět kladně i záporně: záleží na tom, z jaké perspektivy ji nahlížíme. Na rovině osobního života jistě vítězí „selský rozum“, bez ponaučení z vlastních chyb by náš život neměl dlouhého trvání.

A o to jde i v případě poslední „mediální masáže“, tentokráte namířené proti Rusku. Mám podezření, že přinese stejný efekt jako ona komunistická propaganda zmíněná na začátku tohoto zamyšlení. Komunisté totiž svým tažením proti západu dosáhli toho, že většina populace vzhlížela ke kapitalistickému západu jako k jakémusi ráji a ideálnímu místu pro život (to, v co se tento sen proměnil, není předmětem tohoto článku).

Obdobně i současné neobjektivní a nehorázné útoky proti Rusku mohou přivézt „obyčejného občana“ ke stejným závěrům. A o tom, jaká je realita, resp. kde leží pravda, se dnes může přesvědčit díky novým médiím i možnosti cestovat daleko rychleji než dříve.