Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Co se dá očekávat ve chvíli, kdy afghánská válka končí a uzavírá se tato intervence Spojených států, ze které vznikla nejdelší válka v dějinách USA? Je konec světa?

Jak se vyrovnat s faktem, že nejbohatší země světa odchází z nejchudší části planety hořce poražena? Jistě, není první, podobně dopadly také Británie a Sovětský svaz. Končí éra budování pořádků na cizím území?

Média jsou plná komentářů nad další americkou prohrou. Jsou patrné tři tábory. Pro ty, kdo žili z výnosů zbrojení a válečných výdajů, je to tragédie, kterou se snaží ještě na poslední chvíli odvrátit. Pro většinu Američanů je to z větší části úleva, když konečně došlo na to, co ve volbách slibovalo vícero prezidentů. Objevují se i věcné analýzy, bez nenávisti a zaslepujících emocí.

To, oč Američanům v regionu šlo, se afghánského obyvatelstva moc netýkalo. Ve hře byly širší strategické zájmy. Jedním z hlavních geopolitických cílů Washingtonu bylo vytvoření záchytného bodu v regionu k omezení postupu Společenství nezávislých států, které vzniklo z bývalých svazových republik Sovětského svazu. Spojené státy měly také zájem o kontrolu energetických zdrojů a udržování strategické přítomnosti v regionu, píše Ekaterina Zolotova v Geopolitical Futures. Tato analytička vystudovala mezinárodní vztahy na elitní Plechanovově ruské ekonomické univerzitě v Moskvě a nyní působí na portálu, který vede významný strategický analytik se zkušeností z CIA George Friedman. Její analýzy nejdou mimo mísu.

https://geopoliticalfutures.com/a-new-reality-emerges-in-afghanistan/

Zolotova si všímá faktu, že klíčoví hráči kolem Afghánistánu zastávají rozdílné přístupy. Američané, jejichž zájmy jsme už popsali, to balí. Ještě roku 2013 mohli nabídnout centrální vládě v Kábulu kontrolu nad 70 procenty území. Ale těch zbylých 30 procent patřilo Tálibánu a ten dokázal natolik rozšířit odpor proti vládě s patronací Washingtonu, že by její udržení vyžadovalo stálou americkou vojenskou přítomnost. To by se nikdy nemohlo vyplatit, konstatuje suše Zolotova.

Probírá pak zájmy dalších světových hráčů a soudí, že mají víc starostí jinde, než aby stáli o zabřednutí do bezedného afghánského prachu. Čína potřebuje řešit domácí hospodářské problémy. Rusko nevidí žádný přínos v pokusech o vojenské řešení. Regionální hráči jsou příliš slabí, aby mohli USA ohrozit. Washington už obrací pozornost k indo-pacifickému regionu a hledá partnery, kteří by mu tam mohli jeho aktivity zaplatit.

Turecko se drží stranou, ale nabídlo střežení kábulského letiště. Mělo by zájem o koridor Lapis Lazuli, přepravní trasu, která by vedla z Turecka do Turkmenistánu, Ázerbájdžánu a Gruzie, aniž by musela procházet ruským nebo čínským územím. Tálibán ani další regionální mocnosti nevidí v Turecku hrozbu.

Rusko má zájem o stabilitu v oblasti, zachování jižní nárazníkové zóny kolem svých hranic. Jako nárazník už však není vnímán samotný Afghánistán, hlavní zájem je o hranici s Turkmenistánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, kudy může prosakovat vzdálenější riziko, ať už v podobě drog nebo teroru. Rusové však nezapomněli, že v Afghánistánu padlo 15 tisíc sovětských vojáků a tuhle zkušenost už nehodlají opakovat. Nabízejí služby jako prostředník. V červenci jednal zástupce Tálibánu v Moskvě. Předtím při jednáních v Teheránu Tálibán slíbil, že nedovolí, aby se afghánské území stalo základnou útoků proti Rusku.

Objevuje se tedy nová realita, shrnuje Zolotova. USA a NATO se stahují, afghánská armáda je demoralizovaná, Tálibán je nejsilnější od roku 2001. Spojené státy, Turecko i Rusko přiznaly meze svých možností a smířily se s faktem, že o budoucnosti Afgánistánu si rozhodnou Afghánci sami.

Konec světa se tedy nekoná. Slabinou cílů USA bylo, že byly situovány pěkně daleko. Udržovat a zásobovat armádu na opačném konci světa představovalo dopravní a zásobovací výzvu. Je spousta věcí, které nelze posílat přes satelity, tank se do počítače nevejde. K tomu hornatý terén, který nebyl divoký jen fyzicky, ale i společensky. U nás oceňovaný vývoz demokracie, která si měla prostřílet cestu do kmenových údolí, narazil na nedostatek poptávky. Volby prezidenta sice proběhly, ale nakonec byly závislé na dohodě dvou hlavních protagonistů. Konec konců, každý dostal nějaké hlasy. Na jednání v katarském Dauhá teď Tálibán podmiňuje dohodu s kábulskou vládou tím, že prezident Ašraf Ghání nejprve odstoupí.

Američané odejdou i bez dohody, datum je stanoveno na 11. září, ale hlavní základna v Bagrámu už je opuštěna a vyrabována. Podle oficiálního sdělení amerického ministerstva obrany bylo napřed znehodnoceno 16 tisíc kusů zbraní (přece se s tím nepotáhnou zpátky). Prezident Joe Biden se netají tím, že válka je prohraná. Žádné naplnění mise v Afghánistánu („No „mission accomplished“ in Afghanistan“), sdělila jeho tisková mluvčí Jen Psakisová na tiskovce v Bílém domě. „Je to dvacetiletá válka, která nebyla vojensky vyhraná,“ vysvětlila decentně šéfovo hodnocení situace.

Z Prahy budou zaznívat jiná, když tak zběsile investujeme do expediční armády. Co teď s ní? Snad abychom přepadli nějakého důstojného bohatého soupeře jako ve filmu z roku 1959 Myš, která řvala, kde v hlavní roli velkovévodkyně alpského státečku zářil Peter Sellers. Pro mocenské prťky není nic výhodnějšího než prohraná válka.

Debata v Americe je přecejen trochu košatější, než je zoufalá snaha některých našich politiků obhájit zvyšování vojenských výdajů blábolením o terorismu. Ono to s tím terorismem není tak hrozné, píše ve shrnujícím článku v New York Times jeden z editorů Spencer Bokat-Lindell. Ale je to na názorové stránce, nemusí to stoprocentně vyjadřovat linii listu. Článek nese titulek – Jsou Spojené státy jako světový četník vyřízené?

https://www.nytimes.com/2021/07/20/opinion/biden-afghanistan-intervention.html

Odvolává se na knihu autorů Micah Zenko a Michael A. Cohen s názvem Clear and Present Safety, 2019, (Jasně o současné bezpečnosti), ve které píší: Američané žijí ve světě, který je nejbezpečnější a nejsvobodnější v dějinách lidstva, a tento trend zdaleka nekončí. Avšak desetiletí strachu ze zahraničních hrozeb, který nenávistně šířil washingtonský establishment (fear-mongering about foreign threats by Washington insiders) zatemnil to, co Američanům skutečně škodí: slabiny školského a zdravotnického systému, rozpadající se infrastruktura, ozbrojené násilí, nerovnost, neschopnost dohody v Kongresu a klimatické změny.

Války proti teroru zabíjely i nevinné. Podle studie historika Stephena Wertheima v odborném žurnálu The Journal od Genocide Research z roku 2010, po genocidě v Ruandě (1994) intervencionisté z řad neokonzervativců i liberálů podcenili marnost pokusů o zastavení etnických konfliktů a ignorovali obtíže poválečného budování státu. Vojenskou intervenci vydávali za morální nevyhnutelnost, kategorický imperativ, bez ohledu na následky či veřejné mínění. Dláždili tím cestu k americké invazi do Iráku roku 2003.

Účet válek proti teroru vystavil Watson Institute for International and Public Affairs na Univerzitě Brown v Providence ve státě Rhode Island. Ve válkách po 11. září 2001 (9/11) zahynulo 801 tisíc lidí přímo během válečného násilí a k tomu několikrát tolik v důsledku ničení podmínek života v zázemí. V bojích zahynulo 335 tisíc civilistů. Z domova bylo vyhnáno 37 milionů uprchlíků. Federální náklady USA za války po 9/11 přesáhly 6,4 bilionu dolarů. Americká vláda podniká protiteroristické akce v 85 zemích. Války byly provázeny porušováním lidských práv a občanských svobod ve Spojených státech i zahraničí.

https://watson.brown.edu/costsofwar/

Když s touto statistikou pracoval Peter Beinart, další z přispěvatelů na názorové stránce New York Times, uvedl, že totální odchod Spojených států od fosilních zdrojů by vyšel o 1,9 bilionů dolarů levněji. Takže ani ta ropa Blízkého východu nestála za to. Připomněl, že Spojené státy jsou největším vývozcem zbraní na světě. Pozastavil se nad tím, že také nový americký ministr zahraničních věcí Anthony Blinken ve svých projevech rád opakuje úvahy o americkém vůdcovství. Jako Bidenův blízký poradce mohl ovlivnit charakter šéfova článku ve Foreign Affairs z jara 2000, ve kterém tehdejší prezidentský kandidát rozvíjel, proč Amerika se musí znovu ujmout vedení.

Beinart je jiného názoru. Je přesvědčen – jak uvádí v podtitulku svého příspěvku v NYT – že vůdcovství Spojených států je „zastaralé a nebezpečné“.

https://www.nytimes.com/2020/12/02/opinion/biden-foreign-policy.html

Odchod Američanů z Afghánistánu je dokladem, že Beinart v lednu letošního roku nepálil bezhlavě od boku a tento názorový proud začal konečně dominovat.

Zdroj: vasevec.cz