Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Stát může dosáhnout skutečné svrchovanosti a světového vůdčího postavení pouze pokud se jeho vnitřní a vnější politická agenda shoduje s tradičními hodnotami národa.

Tato věta představuje hlavní tezi mého zamyšlení, které jsem nazval „Nový ruský konzervatismus“.

Žijeme v éře velkých změn – ekonomických, sociálních, náboženských, kulturních, ideologických. A tušíme, že přichází i další, celosvětové změny.

Jaký je stav moderní společnosti? „Konec dějin“ – prorokovaný některými americkými politology – nenastal. Mýlili se.

Neoliberální systém zjevně není schopen zvládnout situaci, do níž se současný svět dostal.

Globalizace dosáhla svých hranic.

Mezinárodní instituce a globální finanční systém již nemohou zajistit trvalý rozvoj.

Globalizace v její současné podobě se může dále rozvíjet, ovšem pouze s pomocí vojenských prostředků.

Pokud dříve stačily k dostatečnému zabezpečení rovnováhy sil a zájmů hospodářské a sociální páky, dnes eskalují uměle vytvořené hranice napětí. Dochází k barevným revolucím, mezietnickým a náboženským konfliktům, občanským válkám.

„Měkkou sílu“ řízení zastánci starého systému pomalu opouštějí a přecházejí k silovým metodám řízení. Ke strategii řízeného chaosu.

Jenže dnes tento model připravil pro své zastánce zvláštní druh „pasti“. Již není schopen nabídnout světu nové významy. Po opuštění křesťanské orientace nakonec celosvětový „Sever“ ztratil definitivně důležitou hodnotovou základnu – a tím i svou pravou identitu.

Podívejme se, jak se toto všechno odráží v ideologickém a politickém spektru.

Liberalismus dominuje. Pohltil všechny ostatní ideologie. Ukázalo se však, že není schopen zůstat věrný svým vlastním principům.

Vidíme, že mezinárodní právo se stalo konvencí. Ochrana práv jedněch se vykonává tak, že jsou porušována práva ostatních. Demokracie byla zničena mocí finančních elit. Totální konkurence ničí morálku. Myšlenka světového vzestupu ustoupila místo „válce civilizací“.

Jinak řečeno, snaha liberalismu dosáhnout univerzálnosti svého společenské modelu, se ukázala jako lživá. Stala se z ní utopie.

Systém to nedokáže zvládnout. Všechno, co se odehrává, hovoří o zastaralosti nejen obvyklých politických mechanismů, nýbrž také ideologie. To znamená, že v globálním měřítku očekáváme transformaci politických institucí a změnu ideologie, která jim dnes slouží.

To všechno nás nutí vážně se zamyslet nad skutečným postavením Ruska v moderním a rychle se měnícím světě.

Máme ještě v živé paměti, jak se na konci dvacátého století vedli spory o vztahu mezi západním a východním pojetí budoucího ruského vývoje. Problém Západ/Východu však nahradil problém globálního Severu a globálního Jihu. Sever ještě pořád stále nutí Jih, aby přijal myšlenku „univerzální modernity“, na jejímž základě sám funguje, a trvá na existenci „dobré a špatné strany“ v dějinném vývoji.

Jih Severu nevěří, jeho ideologie se zasekává, obsahuje stále více protikladů.

Rusko zaujímá zvláštní postavení. V oblasti kulturního a vědeckého potenciálu, vojenské techniky, jsme Sever, z hlediska ekonomické situace a kulturního vlivu ve světě pak Jih. Západní i eurasijské myšlenky berou v úvahu pouze jednu ze stran naší sebeidentifikace.

Ve skutečnosti Rusko ovšem není Sever ani Jih, nýbrž – Centrum! Proč? Protože Sever realizuje myšlenku nadvlády a Jih zůstává v historicky dané podřízené pozici. Jenže ani nadvláda ani poddanost nejsou pro Rusko charakteristické. Zdědili jsme byzantský princip kulturní mozaiky a rovnosti kultur. Ve své podstatě se jedná o křesťanský princip.

Paradigma „Sever-Jih“ se před našimi očima stává věcí minulosti – společně s jednopolárním světem. Na jejím místě vznikne triáda: Sever-Jih-Centrum, v níž Centrum představuje sémantické jádro křesťanské civilizace. Nemám zde na mysli ekonomický, nýbrž hodnotový Střed – Centrum, které si může získat globální prestiž.

Pokud Rusko přijme takové místo ve světě a bude nadále posilovat svou svrchovanost, stane se hlavní částí Centra. To znamená, že na sebe vezme historický úkol překonání vnitřního rozkolu Západu, k němuž došlo v 18. století. Jedná se o překonání starého traumatu evropského vědomí, totiž překonání propasti mezi „tradicí“ a „modernitou“. Rusko bude muset tuto integritu znovu vytvořit, a to na svém vlastním příkladu. Máme na to k dispozici obrovský duchovní, nebo jak se dnes také říká „symbolický“ zdroj, nahromaděný v průběhu národních dějin.

Pokud Rusko tento úkol nezvládne, ujme se role civilizačního Centra někdo jiný.

Před staletími si Rusko vybíralo víru. Dnes uvažujeme o volbě ideologie. Někteří vědci věří, že ideologický prostor čeká hmatatelný posun. Technologie se ovšem paradoxně nebudou nacházet v centru nového ideologického pole – přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o digitální technologie nebo technologie řízení a sociálního inženýrství.

Populární a vyhledávaná myšlenka digitální společnosti představuje pouhý nástroj. Ten je užitečný pro řešení technických problémů. Jenže číslo přijaté za ideologii pouze oddaluje dobu zásadního rozhodnutí. Protože řešení vždy spočívá v oblasti smyslu, v oblasti kvality, nikoliv kvantity.

Evropští a američtí filozofové v poslední době stále více hovoří o tzv. konzervativním obratu. Avšak samotný pojem „konzervatismu“ vyžaduje vysvětlení.

Pokud liberalismus předpokládá prioritu takových hodnot jako je svoboda a socialismus, pak konzervatismus, na rozdíl od liberalismu a socialismu, neobsahuje absolutní hotovou hodnotu. Říká něco, co má být zachováno, ale neříká přesně, o co se jedná.

Neurčitost vlastní sebedefinice dělá konzervatismus předmětem spekulací. Často jej vnímají jednoduše jako určitou úctu. V praxi se tento pojem překrývá s termíny loajalita, konformismus, nebo nacionalismus. Existuje i tzv. situační konzervatismus, tedy konzervatismus, který radikálně mění svou rétoriku v závislosti na situaci.

Dnešní konzervatismus není monolit, nemá základnu, na níž by se všichni konzervativně myslící lidé shodli. Proč? Protože dnes konzervatismus není ideologií. Stane se ideologií, až když zformuluje vlastní hodnotovou základnu.

Hlavní problém konzervatismu tedy dnes představuje sebeidentifikace.

Zatímco liberalismus ztrácí svou hodnotovou základnu, konzervatismus ji hledá. Průběžně pak od sebe vzdaluje všechny formy radikalismu. Při bližším zkoumání dnes u nás vidíme dva směry jeho vývoje – liberální a sociální.

Tradiční hodnoty v rámci konzervatismu mají rozsáhlý výklad. Nejedná se o specifickou tradici spojenou s určitou epochou, stylem atd., nýbrž o propojení různých období a kontinuitou historické, sociální a náboženské zkušenosti ruského národa. Mluvíme o zkušenostech, které jsou v rozporu s myšlenkami modernistických revolučních teorií.

A zde se nevyhnutelně objevuje otázka hodnot. Každé lidské chování je definováno prioritami, volbou. Volba vždy závisí na systému hodnot. A kde existují hodnoty, existuje i posvátno. Protože pouze posvátno dělá hodnoty absolutními a nespornými. Naše hodnoty plně vyjadřuje Desatero.

Na závěr opakuji:

Stát může dosáhnout skutečné svrchovanosti a světového vůdčího postavení pouze pokud se jeho vnitřní a vnější politická agenda shoduje s tradičními hodnotami národa.

Na mezinárodní úrovni může stát zaujmout vedoucím postavením, pokud bude schopen nabídnout svoji agendu a s ní i své hodnoty. To znamená nabídnout světu program založený na vlastních, nikoliv cizích hodnotách.

Právě o to se bude muset Rusko v blízké budoucnosti pokusit: propojit politickou agendu a strategii s národními historickými hodnotami. Právě tento úkol můžeme označit za rozhodující kritérium nového ruského konzervatismu.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Александр Щипков - Новый русский консерватизм vyšel 1. listopadu 2018 na religare.ru.

Zdroj: religare.ru