Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ještě nedávno se liberální doktrína práv a svobod zdála být pravdou, o níž se nediskutuje. Dnes je však tato doktrína a instituce pro lidská práva v krizi. Společnost necítí sociální příležitosti, které by jí mohla lidská práva poskytnout, a vnímá ji jako „hrátky“ politických elit. Ideologii a praxi v oblasti lidských práv musíme co nejrychleji přehodnotit.

Liberální pojetí základních práv a svobod se zrodilo ve filosofii 18. století. Od té doby představuje pro liberální myšlení absolutní, nad-historickou hodnotu.

Tato koncepce se neodkazuje k novým vědeckým objevům ani k morálce, náboženským dogmatům nebo k zákonu. Sama definuje hranice přípustných názorů na sociální témata, a to z výšky jakési intelektuální nadřazenosti – jako kdysi sovětský vědecký komunismus. Netoleruje žádnou kritiku a nutí společnost žít v rámci filozofických kritérií starých dvě či tři století.

Současnost lidskoprávní agendy

Současná doktrína práv a svobod se v podstatě snaží určovat převládající ideologii a její dogmatismus nevyhnutelně způsobuje v praktikování lidských práv diktátorské sklony.

Sociální postavení lidskoprávních organizací vyvolává neméně otázek než jejich ideologie. Běžný člověk nemá možnost ovlivnit složení ani agendu hnutí za lidská práva. Obránci lidských práv působí mimo rámec demokratických postupů, protože nejsou nikým voleni ani jmenováni. Svoji legitimitu ospravedlňují tím, že se přeci „každý může stát ochráncem práv“, protože se nejedná o povolání, nýbrž o občanskou volbu.

V průběhu mnoha desetiletí se však obhájci lidských práv profesionalizovali. Jedná se o vzájemně propojené skupiny a korporace se svými vlastními zájmy. Účastnit se veřejných platforem pro lidská práva mohou pouze vlastní lidé. Tato situace selektivní volby svědčí o nedemokratické povaze stávající praxe v oblasti lidských práv.

Rétorika a praxe

Významný problém představuje propast mezi „právní“ rétorikou a skutečnou praxí lidskoprávních organizací. Ve skutečnosti je jejich činnost úzce spjata s ideologií a politikou.

Například většina ruských obránců lidských práv obhajovala porušení Ústavy Ruské federace a střelbu na Parlament v roce 1993. To dokazuje, že se politicky angažovali. Obdobně si aktivisté za lidská práva „nevšimli“ upálení lidí v oděském Domě odborů v roce 2014.

Velice důležitá je finanční závislost lidskoprávních organizací na grantech charitativních nadací se specifickými politickými a ekonomickými zájmy, jako je Ford Foundation, Mac-Arthur Foundation, National Endowment for Democracy, USAID, nadace George Sorose atd.

Lidskoprávní struktury šíří svůj politický vliv prostřednictvím metod „sledování práv“. Ve skutečnosti však dohlíží na spolehlivost a loajalitu politických aktérů, kteří je zajímají.

Obránce lidských práv vždy vystupuje jako subjekt, nikoliv objekt právního posuzování. Hranice pravomocí obránců lidských práv jsou v podstatě nedefinovatelné. Toto postavení vám umožňuje libovolně určit, kdo by měl být považován za více utiskovaného, diskriminovaného, stigmatizovaného, kdo méně, a kdo by za něj neměl být považován vůbec. Tento hodnotící duch prostupuje celou praxi v oblasti lidských práv.

Selektivita se projevuje například tolerantním postojem k diskriminaci chudých a sociálně vyčleněných občanů ze strany soudních orgánů juvenilní justice: nízké materiální bohatství rodiny je pak interpretováno jako známka „nedostatečné socializace“ rodičů.

Kdo kontroluje ty, kdo kádrují? Nikdo

Postavení obránců lidských práv je zcela exkluzivní. Neexistují žádné kontrolní mechanismy toho, jak prověřit, zda obránci lidských práv sami neporušují práva a svobody. V prostředí organizací pro lidská práva se například běžně používá diskriminační výraz „anexe Krymu“. Tím je přeci porušováno právo dvou milionů Rusů na národní sebeurčení!

Členové lidskoprávní komunity otevřeně prohlašují, že jsou příznivci neoliberální globalizace a westernizace, jejichž součástí je také doktrína základních lidských práv. Ze rtů řady obránců lidských práv lze slyšet rasistická obvinění o „historické neschopnosti“ Rusů a jiných národů samostatně se vydat po cestě svobody a pokroku. Právě tato neokolonialistická rétorika snižuje důvěru veřejnosti v organizace pro lidská práva.

Ruská agenda v oblasti lidských práv neobsahuje položku „porušování práv Rusů jako kulturně-etnické skupiny“. Počátkem 90. let se organizace zabývající se lidskými právy nezajímaly o etnické očištění ruské populace v zemích SNS. Apartheidní režim pro „nepůvodní“ obyvatelstvo Lotyšska a Estonska, stejně jako vojenská genocida Rusů na Ukrajině, nepřitahovaly jejich pozornost.

Stejné mezietnické zločiny jsou v některých případech označovány za „domácí konflikty“ a v jiných za „etnické čistky“.

Lidskoprávní organizace také neodsuzují mezinárodní formy diktátu práva jiného státu: například uplatňování legislativy Spojenými státy mimo jeho území.

Pohled liberálních skupin pro lidská práva se téměř vždy shoduje s názorem ministerstev zahraniční Spojených států a Velké Británie. Například „skandální“ ruský zákon o zahraničních agentech byl opsán z podobného amerického zákona z roku 1936. Jenže se jednalo právě o ruský zákon, který obránci lidských práv kritizovali!

Tolerantní postoj obránců lidských práv k tzv. humanitárním zásahům není rovněž žádným tajemstvím – na jeho základě neodsuzovali agresi USA a NATO proti Jugoslávii.

Potřebujeme radikální přezkum lidskoprávní ideologie a praxe

Díky technologiím delegitimizace státních institucí se však obránci lidských práv těší zvláštní občanské imunitě: orgány činné v trestním řízení, vyšetřovací i soudní orgány je raději nechávají „na pokoji“.

Obránci lidských práv tak představují zvláštní formou vlády – dohlížecí. Tato forma moci, která je nezávislá na volebních postupech, má diktátorský charakter a podobá se „vedoucí a usměrňující“ roli sovětských stranických orgánů.

Bez radikálního přezkumu lidskoprávní ideologie a praxe existuje riziko ztráty důvěry veřejnosti. Tato revize je nezbytná a nevyhnutelná.

Zásady lidských práv musí být konceptualizovány mimo hranice liberální ideologie.

Prosazování lidských práv musí nalézt morální základy a užší spojení s principy skutečné demokracie.

(překlad vlastní, mezititulky redakční)

Originál: Александр Щипков - Риторика и реальность (кризис правозащиты) vyšel 2. 10. 2019 na lgz.ru.

Zdroj: lgz.ru