Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor se zamýšlí nad tím, do jaké míry nás moderní vymoženosti odvracejí od hlavního cíle našeho života a zda se s tím dá v dnešní době něco ještě účinného udělat.

Technický vzestup prométheovského člověka během posledních desetiletí je skutečně ohromující. Zejména v oblasti elektroniky se s každým rokem rozvoj informačních technologií posouvá dopředu takovou rychlostí, že jen určitý okruh „zasvěcených“ tuší nebo ví, co všechno nás očekává v následujících desetiletích.

Před nedávnem se jeden z těchto „zasvěcenců“ Elon Musk, proslulý propagací robotiky a ještě těsnější symbiózy světa umělé inteligence a světa lidských duší, rozhodl podělit s námi o informaci, že pokud lidstvo nepřijme určitá opatření, tak se umělé inteligence stanou účinnějšími a dokonalejšími než je inteligence lidská a ovládnou nás. Od člověka, lidské duše, který se zabývá neustálou propagací umělé inteligence je to zajisté zajímavá zpráva.

Útok umělé inteligence?

Musk tvrdí, že on sám něco takového předpokládal a dokonce s tím počítal i po stránce technické, čili měl připravené řešení, jak tomuto stavu zabránit, avšak jeho samotného překvapila rychlost „pokroku“. Původně počítal s tím, že tento problém bude třeba vyřešit přibližně za dvacet let, jenomže rozvoj umělé inteligence postupuje takovým tempem, že jím očekávaný stav nastane přibližně už za deset let. Během nich hrozí, že se umělé inteligence zkoordinují, nabudou schopnosti spolupracovat a samy se řídit v neprospěch lidstva.

Musk má samozřejmě řešení, které ale připomíná známé vyhánění čerta ďáblem. Navrhuje, aby se člověk ještě více a intenzivněji zmocnil umělé inteligence a předběhl ji. Jak? Tak, že se s ní spojí, respektive, že si nechá implantovat do svého těla a mozku různé partikulární formy umělé inteligence, které bude sám ovládat svým dominantním mozkem. Tím člověk podle Muska sebere umělé inteligenci vítr z plachet a zabrání její samovolné expanzi.

V první řadě se samozřejmě musíme ptát, zda je skutečně takové nebezpečí reálné. Z hlediska křesťanské víry je totální ovládnutí člověka umělou inteligencí málo pravděpodobné. Odporovalo by to Božímu plánu s člověkem, Jeho zaslíbením a celkové ekonomii spásy.

Mnoho indicií také naznačuje, že tento poplach by to mohl být jen určitý reklamní tah, kterým se snaží Musk vystrašit lidi a donutit je tak k větší spolupráci s umělou inteligencí, která je nejen jeho láskou ale i byznysem. Nicméně skutečnost může být i horší a možná do jisté míry skutečně hrozí lidstvu zotročení ne umělou inteligencí samotnou ale s její pomocí, na což upozorňovali i sci-fi autoři v záplavě literárních děl vyšší či nižší úrovně. V tom případě ale přichází v úvahu další otázka: je Musk bojovníkem s umělou inteligencí nebo jejím „agentem“? Není jeho strašení blízkým vývojem jen fintou jak zajistit určité procesy propojení světa elektroniky, manipulace, globálního ovládání a kontroly s tak intimní sférou člověka jako je jeho vědomí?

Pokud by to bylo tak, pak by tato děsivá vize člověka – dálkově ovládaného a kontrolovaného polorobota, přiváděla zpět do hry zásadní otázku o tom, co to vlastně technika je a jak se k ní postavit. Je v tomto kontextu představa zastavení nebo dokonce eliminace sofistikované techniky, zejména v její elektronické a informační podobě v rozporu se zdravím rozumem a vírou?

Malá chyba na počátku, velkou je na konci

Bezbřehé nadšení člověka, které provázelo od 18. století nástup průmyslové revoluce a rozvoj techniky v Evropě, neustále nacházelo nové a nové podněty v technickém pokroku. S každou novou generací přicházela nová vlna radosti z objevování dalších možností lidstva a údiv nad tím, kam až může zajít lidské odkrývání a využívání principů Bohem stvořeného světa. Celý ten úžasný svět mašinek, páry, mechaniky a potom elektroniky postupně zaplňoval život na planetě a stával se jeho nedílnou součástí.

Od druhé poloviny 19. století se však v reflexi člověka nad lidskou technickou expanzí začaly ozývat hlasy znepokojení a pochybnosti. Někteří filozofové a spisovatelé začali odkrývat negativní dopad techniky na lidskou společnost, překrytý dosud rouškou víry v nekonečný pokrok. S přibývajícím časem se tato negativa stávala zřejmými i pro širší společenské kruhy a začala být častým předmětem úvah nejen úzkého okruhu myslitelů, ale i veřejných činitelů.

Jako první samozřejmě udeřila do očí vizuální stránka technického pokroku, která s sebou přinášela estetickou ohavnost. Malebnost městských a přírodních scenérii byla nahrazena děsivou obludnosti továrních komínů, vulgární účelovostí architektury, špínou průmyslové produkce, hlukem, smradem a odpadem. Méně viditelnou stránkou byla postupně narůstající závislost společnosti na technických vymoženostech. To, co mělo člověka podle apologetů pokroku osvobodit a pozvednout ho díky dostatku volného času na vyšší duchovní úroveň, ho začalo stále více a více zaměstnávat. Na to, aby si mohl člověk sednout pod strom a hledět do nebe, bylo najednou třeba nejprve obsloužit stroje, postarat se pro ně o dostatek energie, inovovat společnost tak, aby byla s technikou slučitelná, postarat se o odpad z techniky a nakonec si vzít několik dní dovolené.

Navíc, v rozhovorech a přemýšlení lidí začala témata zakázek, ošetřování, vylepšování a zejména nápravy dopadů technického pokroku na společnost zabírat podstatnou část. Tehdy poprvé vyvstala některým lidem na mysli otázka, co to vlastně ta technika je? Je to náš sluha nebo pán? Pomáhá nebo zotročuje? Přinesla skutečně duchovní pozvednutí lidstva nebo jen rozvinula jeho schopnost bavit se, zapomínat na Boha a pozvedla na vyšší úroveň jeho pýchu?

Problémem totiž není jen možné ovládnutí člověka umělou inteligencí, které vidí Musk, ale fakt že technický pokrok skutečně podpořil úpadek víry, i když nebyl jeho příčinou, a umožnil takové formy zahlcení duchovního prostoru zábavou odvádění od Boha, že i bez nějaké fiktivní hrozby umělé inteligence se musíme ptát: nestálo by za to omezit to, zastavit, vrátit zpět či dokonce úplně zničit?

Člověk totiž ve svém nadšení nebezpečí zneužití techniky přece jen podcenil. Tato chyba, která se zdála v začátcích snadno zvládnutelná, když na to přijde, se nyní stala Damoklovým mečem, který nám visí nad hlavami. Jak říká svatý Tomáš Akvinský: malá chyba na počátku, velkou je na konci. 

Církev a technika

Církev zaujala k technickému pokroku vyvážené a rozumné stanovisko. Správné označila techniku za nástroj, možná sofistikovaný, ale stále nástroj ovládaný člověkem, a tedy v podstatě ne odlišný od jiných lidských nástrojů v minulosti jako např. kladivo nebo vodní mlýn. Jejich využití nebo zneužití podřídila lidské vůli a morálce. Stroj nemá duši, a tudíž se nemůže sám rozhodovat. Je prodlouženou rukou lidské duše, obdařené svobodnou vůlí a zodpovědností před Bohem.

Na druhé straně víme, že v možnostech, kterými oplývá lidská duše je i možnost zbláznění se, či jinak – ztráty rozumu. Pokud k tomu přidáme další schopnost lidské duše – modloslužbu, které se v dějinách lidstva vyskytovala více než často, může v souvislosti s technikou nastat stav, který bychom mohli nazvat určitou otrockou závislostí. Tato otrocká závislost, nemusí být způsobena „oduševnělými“ stroji, schopnými myslet zcela samostatně, stačí jak se počet těch, kteří nesou morální odpovědnost a reprezentují vůči strojem „svobodnou lidskou vůli“, zredukuje na takový malý počet „zasvěcených“, že zbytek lidstva vůči technice svou vůli a odpovědnost uplatňovat nebude. Umělá inteligence sice nebude úplně bez lidských vládců, ale ti budou natolik odtažití, skrytí a nedostupní, že iluze zotročení lidstva umělou inteligencí bude dokonalá.

Pokud se k tomu přidá lidská hloupost, zvrácenost a pýcha, tak se děsivé vize antiutopistů naplní a různí technokraté, sociální inženýři a globalisté jako Elon Musk, Bill Gates nebo George Soros budou slavit svůj triumf.

Navíc je tu ještě jedna důležitá skutečnost v souvislosti s technikou jako nástrojem. Člověk není jedinou stvořenou bytostí ve Vesmíru schopnou používat inteligenci. Ještě před ním zde byl někdo obdařen inteligencí vyššího řádu a pýchou o jaké se člověku ani nesní. Tam, kde se člověk před Bohem skrývá, když ho Bůh volá jménem a kde si člověk zahaluje v hanbě svou nahotu, tam tato stvořená bytost volá k Bohu s drzostí: Nebudu sloužit!

Tou bytostí je, nač to slovo obcházet, ďábel. Technika sice je jen nástrojem, ale podezříval by někdo ďábla z toho, že není schopen používat nástroje? Že nemá vůli a chuť, vida ubohost člověka, využít i tento nástroj na to, aby se pomstil člověku za to, že Bůh vzal na sebe lidské tělo a určil člověka ke spáse? Pokud tedy mluvíme o technice jako o nástroji, nezapomínejme, že člověk není jediný, kdo tento nástroj může zneužít. Určité odlidšťující, ba přímo satanizující prvky, které se začínají stále více ukazovat v souvislosti s technickým pokrokem mohou nasvědčovat tomu, že démonické síly, ať už schopnostmi vlastními nebo skrze spolupráci s člověkem, manipulují vývoj takovým směrem, aby se naplnil jejich dávný sen zotročení člověka pod vládou satana.

Je hříchem odmítnout techniku?

Za daných okolností, vida možné nebezpečí, které momentálně vlivem techniky lidstvu hrozí, je nutné si položit otázku: do jaké míry by bylo možné a jestli je to vůbec možné, vrátit vývoj zpět. Ne proto, aby se naplnily vize bláznivých ekologů, snižujících člověka na úroveň zvířat a rostlin a představujících jinou stránku démonických snah, ale z důvodu evidentnosti propasti, nad kterou se ocitlo lidstvo.

Odmítnutím sofistikované techniky nedojde k popření toho, že je jen nástrojem a nebude se jí tím připisovat to co nemá – svobodu a duši, ale dojde tím k potvrzení a obnovení lidského poznání o dvou podstatných skutečnostech: o zkaženosti lidské podstaty a o existenci ďábla. Tyto dvě skutečnosti dělají dnes z techniky takové nebezpečí, které je lepší zničit, pro krátkost času na záchranu, než zdlouhavě přemýšlet nad tím jako „vylitím dítěte i s vaničkou“. Bez této vaničky a bez tohoto dítěte dokázalo lidstvo žít tisíciletí, dokázalo by to i nadále.

Je jasné, že šance realizovat omezení, či dokonce návrat techniky do stavu, v jakém byla například v roce 1900, je nereálné. Šílenství člověka nabralo takové rozměry, že z hlediska čistě lidského je nemožné z tohoto rozjetého vlaku vyskočit. Každopádně, ať už je něco takového možné nebo ne, stále platí výrok česko-německého spisovatele, vojáka a kontrarevolucionáře Friedricha von Schwarzenberga, který dožil své stáří na zámku v Mariance u Bratislavy. Ten na otázku, kterou si sám položil ohledně budoucí cesty člověka: „Kam se vydat?“, odpovídá:

„Určitě ne vpřed, protože před námi je propast.“

Zdroj: christianitas.sk, protiproud.cz