Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

MICHAL SEMÍN se zamýšlí nad slovy tibetského Dalajlámy pronesená v americké televizi na podporu homosexuálů a z toho vyplývajícími souvislostmi

Nebýt ukrajinské vlajky, vyvěšené proti všem diplomatickým zvyklostem ministrem Jurečkou u budovy Ministerstva zemědělství, zabíral by mediální mainstream, ostatně jako každý rok touto dobou, pouze vlajky tibetské. Symboly lidu, po jehož právu na politické sebeurčení u nás volají nejvíce ti, kteří české státnosti svým patolízalstvím vůči EU a „světovému společenství“ kopají hrob.

Dezorientovaný post-Západ

Troufám si však tvrdit, že by po Tibetu v naší postkřesťanské společnosti neštěkl ani pes, kdyby v jeho pomyslném čele nestála osoba, o jejímž sepjetí s duchovně a civilizačně dezorientovaným post-Západem jsme se mohli minulý týden přesvědčit snad ještě více, než když o sobě svého času prohlásil, že je marxistickým socialistou. V televizním rozhovoru, vedeným Larry Kingem prohlásil, že osobně nic nenamítá proti homosexuálnímu poměru, ani proti sňatkům osob téhož pohlaví.

„Pokud dva lidé mají opravdu pocit, že je to svým způsobem praktičtější, že je to víc uspokojuje, a obě strany s tím souhlasí, tak je to v pořádku.“ Po papeži Františkovi, jenž byl za svůj výrok „kdo jsem já, abych gaye soudil“, prohlášen vlivným homosexualistickým časopisem za muže roku, se mohou homosexuálové odvolávat na další „duchovní autoritu“, více či méně schvalující jejich životní styl.

Dalajlámův výrok však pro mne žádným překvapením není. Vždyť jen stěží by měl tolik uctívačů v prostředí kulturní levice (u nás především havlistů), liberálních médií a filmového průmyslu, kde je homosexuální životní styl nejen trpěn, ale otevřeně propagován, kdyby o dané věci smýšlel jinak. Buddhistická sekta, jíž Dalajláma reprezentuje, je na Západě populární především proto, že souzní s ideologií relativismu, zastávanou současnými intelektuálními elitami.

Ať kvete tisíc květů

Dalajláma v řadě svých přednášek výslovně odmítá ideu jednoho pravého náboženství (přičemž rád cituje výrok svého zesnulého utlačovatele, „ať kvete tisíc květů“), jehož učení nabízí univerzálně platné odpovědi na základní otázky o smyslu života, což dnešnímu předvoji revoluce, tedy intelektuálům, beze zbytku konvenuje. Přesto se ani on nedokáže vyvarovat jím relativizovanému hodnotovému univerzalismu, když říká, že k dobrému životu, zahrnujícího i život náboženský, patří lidská snášenlivost a soucit. Přesto - jaký to prý kontrast ve srovnání s dogmaty Církve a představou o všeobecné platnosti a závaznosti jejího neměnného učení!

Je mi líto, ale nemohu se zbavit dojmu, že Dalajlámovo „náboženství soucitu“ jen stěží překračuje hranici pouhého duchovního kýče. A pokud ano, tak jen ve smyslu kolosálního podvodu.

Výše uvedený rozhovor mi přitom dává za pravdu. Jak známo, mezi základní buddhistické premisy patří, že příčinou utrpení, jež je považováno ve všech ohledech za zlo, je lpění na životě.

Paradoxním cílem života je v buddhistické optice jeho zničení (na rozdíl od křesťanství, kde je jím život věčný, tedy život „v hojnosti“), respektive zničení svého „já“, po potřebném dosažení stavu „osvícení“, splynutím s veškerenstvem. Ve světle tohoto učení se nyní zamysleme nad tím, co dalajláma v debatě o homosexuálních vztazích říká.

„Vyznavači nějakého náboženství, zachovávající nějaké tradice, by se měli těchto tradic držet. I v buddhismu jsou některé sexuální praktiky zakázané, proto se jimi má buddhista řídit. Ale pokud jde o nevěřící, pak je to jen jejich věc. Jsou rozličné způsoby sexuálního chování, takže pokud jsou bezpečné a obě strany s nimi souhlasí, pak je to naprosto v pořádku“.

Homosexualistické mediální tanečky

Myšlenkový proud, v jehož čele dalajláma stojí, apeluje na své vyznavače, aby ze soucitu vůči druhým odložili okamžik svého vlastního plného osvícení a dosažení stavu nirvány do té doby, než budou i oni osvobozeni z karmického řetězce utrpení. Buddhistické učení, což v jedné ze svých knih uvádí i dalajláma, buddhistům homosexuální styk zakazuje, protože je překážkou k dosažení stavu osvícení.

Pokud je však překážkou pro buddhistu, musí být překážkou i pro „nevěřícího“. Schvaluje-li tedy dalajláma homosexuální poměr mezi „nevěřícími“, brání jim tak v dosažení „osvícení“, jež jako jediné má moc ukončit proces převtělování a tedy i lidského utrpení. Kdo z dalajlámových stoupenců ani po tomto jeho homosexualistickém mediálním tanečku neprozře, tak si nejspíš ani jinou formu soucitu, než je ta tibetská, nezaslouží.

Zdroj: protiproud.cz