Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Věk sociálních sítí přinesl problémy, kterým jsme ještě neporozuměli a nezačali se jimi ani zabývat. Jeden z nich je zhroucení bariéry mezi soukromou a veřejnou oblastí, ale mnohem větší potíž představuje situační technologie, kterou jsme se nechali uvěznit a nevíme jak z ní ven. Snadno vyvolává katastrofu, ale o nápravu se nestará, zraňuje, ale neléčí. Podívejme se na podivný společenský jev, kterému se říká „veřejné hanobení“.

V únoru 2018, několik měsíců před přijetím Sarah Jeongové do redakce The New York Times, oznámil deník nástup jiné odbornice na internetové technologie čtyřiačtyřicetileté novinářky Quinn Nortonové. Jako obvykle rozjeli propagátoři sociální spravedlnosti pátrání po jejích nekorektních tweetech počínaje rokem 2013. Netrvalo dlouho a zjistili, že její výroky opravdu „nejsou dobré“. Našli několik nepřijatelných slov a mezi nimi zejména slangový výraz „fag“ (buzerant), kterým častovala kolegu z veslování: „Ty hovnožroute, ty přecitlivělý buzerantský uplakánku.“ Když zavrtali hlouběji do její twitterové minulosti, našli v jejích příspěvcích z roku 2009 to nejnepřijatelnější ze všech politickou korektností zakázaných slov. Během hádky s uživatelem Twitteru Nortonová reagovala: „Kdyby sám Bůh chtěl, aby negr mluvil s našimi dětmi, učinil by ho prezidentem. No ne, počkej… No jo, vlastně.“ Stačilo sedm hodin a z přijetí nakonec nebylo nic, manažeři novin couvli.

Jiná osoba

Nortonová na stránkách časopisu The Atlantic uveřejnila, co si o své aféře myslí. Přiznala, že mnohá její vyjádření na Twitteru byla opravdu nejapná a vulgární. Co jí ale zarazilo nejvíc, byl ošklivý obraz, jaký se vynořil z onlineového prostředí, jako by to nebyla ona, jako by ta osoba byla jejím stínovým „doppelgängerem“, internetovým dvojníkem. Její zkušenost potvrzuje mnoho lidí, kteří se ocitli na pranýři veřejného hanobení. Mají pocit, že lidé nadávají nějaké jiné osobě, protože si z negativních, zjednodušených, někdy naprosto triviálních hloupostí, většinou vytržených z kontextu, vytvářejí svou vlastní představu.

Nortonová vysvětluje, že se stala se obětí „kontextuálního zhroucení“, protože lidé bez znalosti situace posuzují konverzaci mezi kamarády. Její případ potvrzuje zhroucení předělu mezi soukromým a veřejným jazykem, vždyť to děsivé slovo na „n“ použila v hádce, a dokonce v opačném významu „na podporu Obamovy prezidentské kandidatury“. Vzhledem k tomu, že se přátelsky i nepřátelsky hádala s bílými rasisty, je docela možné, že její vulgarismy odrážely sprostý jazyk, na nějž reagovala. To také vysvětluje užití slova „buzerant“, které jistě nepatří do slovníku The New York Times, ale v  aktivistickém prostředí anonymů je běžné. Střetly se tu dva světy, Nortonová se propadla do dějin a život se v panice řítí dál.

Stojí za úvahu, co ty dva případy znamenají. „Jak má vypadat férová reprezentace osoby v internetovém věku?“ Běžná novinářská rutina by aféru ozdobila titulkem „Rasistickou a homofobní novinářku vyrazili z redakce“. Nortonová by možná považovala za férové označení své osoby jako „Spisovatelka a matka“, ovšem ani Jeongová se jistě nepovažuje za rasistku. Kdo má právo je obviňovat? Jestliže dav, pak jsme všichni v pěkné bryndě.

Nepochybně se v internetovém honu na člověka vždy objeví ta nejhorší možná verze jeho života, protože jen ta je zajímavá. Na síti se srotí dav a využívá zlomky informací k pomluvám, je to pro něj droga, schadenfreude, škodolibá radost z něčího pádu do nemilosti. Užívá si báječný pocit spravedlivého hněvu a satisfakce z potrestání viníka, zejména když jde o prohřešek, jehož se ti lidé sami dopouštějí. Z díla antropologa a filosofa Reného Girarda se můžeme poučit, jaké uvolnění pociťuje společnost z týrání obětního beránka.

Bahno sociálních sítí

Životopisný obraz oběti je primitivní a zlovolný, děsný i děsivý. Uvízli jsme v bahně. Když stará novinářská škola někomu poškodila reputaci, měl přece jen nějakou možnost odvolání. Internet žádnou regulační autoritu nemá. Tisíce, někdy i miliony lidí se babrají ve vašem životě a nic na světě je nepřinutí uznat, že se mýlily nebo vás poškodily. Kdo by měl čas se něčím takovým vůbec zabývat a ostatně málo lidí je natolik důležitých, aby to stálo za to. A na řadu už přicházejí další. Starý dobrý lokální tisk se občas na někoho vrhl, výběr viníků měl však velmi omezený, naproti tomu současná technologie je globální, útočí ze všech stran a každou chvíli si vybírá svou oběť a zatočí s ní jako vír tornáda.

Na příbězích Nortonové a Jeongové je důležitý jeden rys jejich afér, se kterým se internetový věk ještě nedokázal vyrovnat: neumí totiž odpouštět. Všichni se v životě dopouštíme chyb a každý zdravý člověk nebo společnost by měli mít schopnost odpouštět, což také znamená zapomenout. Internet si ale všechno pamatuje, staré záležitosti se dají vyhrabat a objeví se i noví zájemci. Také příští zaměstnavatel Nortonové se se zájmem podívá na její dávnou konverzaci a narazí na to nepřijatelné slůvko na „n“, a aniž by znal kontext, zaváhá, jestli ona je tou pravou osobou, kterou má přijmout.

Kontroverzní tweety Nortonové a Jeongové sice Twitter na požádání smazal, ale co naplat, mnoho uživatelů je pro potomstvo zachránilo. A ještě dlouho zůstanou čerstvé a budou šokovat, jako by nevznikly před desítkami let, ale včera nebo dnes.

Ještě donedávna by nějaký ten přešlap nebo omyl slavné osoby pohřbil milosrdný čas. Samozřejmě některé výjimečně závažné věci se nezapomínají nikdy. A také odsouzenci mají svůj zápis v rejstříku trestů, ale žít ve světě, kde mají údajně nekorektní vyjádření stejný dopad jako zločiny, je k zbláznění. Ke komu se odvoláme? Zejména když se chápání přestupků den ode dne mění. Jak máme odkazovat na trans osobu, aby se to nepovažovalo za špatný vtip? Jak bude to, co děláme nyní, působit za dvacet let? Kdo se stane příští Joy Reidovou a budou jej pranýřovat za „špatný“ názor pronesený v době, kdy byl samozřejmý? Jestliže na to neznáme odpověď, nezbývá nám než usilovně zkoumat a předvídat, kam se dav požene nejen za rok, ale během celého našeho života. Tedy hodně štěstí!

Nijak nepřekvapuje, že má dnes tolik mladých lidí úzkostné stavy, deprese nebo duševní poruchy. Není to jen zhýčkaností amerických „sněhových vloček“, je to pochopitelná reakce na nesmírně složitý svět, se kterým si mládež neví rady. Nachází se ve společnosti, jež nabízí nekonečné množství problémů, ale žádné odpovědi, přestože existují.

Křehká podstata lidského chování

V listopadu 1964 měla filosofka Hannah Arendtová přednášku na Chicagské univerzitě v rámci konference nazvané „Křesťanství a člověk ekonomický: morální volby v konzumní společnosti“. Zabývala se otázkou aktivního lidského života a jeho důsledky. Každý lidský život se dá vyprávět jako příběh, protože má začátek i konec, a v jeho rozpětí mají naše činy ničím neovládané a neomezené důsledky. Lidské jednání je „křehké, nespolehlivé“ a odehrává se ve složité „síti vztahů“, „každá akce vyprovokuje ne reakci, ale celý řetězec reakcí“, což znamená, že „každý proces je příčinou dalších nepředvídatelných procesů“. Jedno slovo nebo čin může situaci změnit. V důsledku toho, jak říká Arendtová, vlastně „nevíme, co všechno můžeme nechtěně způsobit“. Situaci komplikuje „křehká a nespolehlivá podstata lidského konání“:

Přestože nevíme, co činíme, nemáme možnost odčinit, co jsme způsobili. Celý proces je nepředvídatelný a nevratný, žádný autor svůj čin, jakkoli jej později lituje nebo pokud zjistí jeho katastrofální důsledky, nemůže napravit.

Jedinou zbraň, jakou máme proti nepředvídatelnosti, je schopnost dodržet slib a jediný nástroj na zmírnění důsledků lidských činů je odpuštění. Obojí nezbytně patří k sobě – slib zavazuje a odpuštění umožňuje slib dodržet. Jak píše Arendtová:

Bez možnosti odpuštění se nelze zbavit důsledků našeho konání a naši schopnost jednat omezí skutek, z něhož se nemůžeme vymanit, a navždy zůstaneme jeho obětí, jako čarodějův učeň, který se bez kouzelné formulky ze zakletí nevysvobodí.

Byla to pravda před vznikem internetu a nyní to platí ještě víc. Jedna z únikových cest je neosobní historické zapomnění a odpuštění. Ačkoli zapomenout neznamená odpustit, má k prominutí blízko a podporuje ho. Strašlivé zločiny spáchal člověk nebo národ, ale paměť slábne. Lidé na události zapomínají, podrobnosti i podstata činů se pod náporem nových objevů a zážitků vytrácejí, oběti i pachatelé vymírají. Někteří potomci si ještě urážky a utrpení způsobené rodičům nějaký čas pamatují z vyprávění. Jak ale v dalších generacích staré křivdy ztrácejí na váze, na ty, kteří je připomínají, se už nepohlíží jako na citlivé a čestné osoby, ale padá na ně podezření z agrese a touhy vyvolávat konflikty

Internet však zapomínání zpomalil, udržuje paměť v chodu a pomáhá lidem, aby se na minulost dívali z pohledu všeznalého odborníka. Minulost se stává rukojmím pomstychtivého archeologa. Vykopávají se dávno zapomenuté skandály – jak jsme vůbec mohli zapomenout na tak strašlivý zločin spáchaný před sto lety? Neměli bychom se o něj víc zajímat? Neměli bychom se stydět? Co ta naše neznalost nás vypovídá?

Zdroj: konzervativninoviny.cz