Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Není bez zajímavosti pozastavit se v zamyšlení nad jedním společným rysem evropské vládnoucí třídy a položit si otázku, zda je nahodilý či charakteristický.

Emanuel Macron, prezident Francouzské Republiky je bezdětný. To se bohužel může stát! Avšak ani německá kancléřka Angela Merkelová, britská premiérka Theresa May, italský předseda vlády Paolo Gentiloni, nizozemský premiér Marc Rutte, švédský Stefan Löfven, lucemburský Xavier Bettel, skotská prezidentka Nicola Sturgeon, ani prezidentka Švýcarské konfederace Doris Leuthard nemají děti. Mezi všemi těmito childfree – možná, aby se nevystavil riziku ilegitimity – neměl dcery ani syny také předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Okolnosti a motivace se ovšem liší od jednoho k druhému. May mluvila o svojí bolesti nad tím, že není matkou, Macron svoji volbu nemít děti vesele shazuje zmínkou o tom, že vyženil praotcovství, protože děti jeho manželky jsou přibližně stejného věku jako on. Nicméně, nehledě na tužby jedněch či druhých, je tento fenomén příliš všeobecný, než aby nebyl vnímán jako znamení doby.

Ve všech těchto a obdobných případech nejde o výjimku, nýbrž o pravidlo, které víceméně platí, byť nevysloveně či nedobrovolně, že totiž otec musí ustoupit odborníkovi, pro kterého, aby se mohl svojí odbornosti cele věnovat, je lépe, když nebude rušen fňukalem, který jej neposlouchá tak jako vlastní tablet. A pokud není dobrovolná, zůstává bezdětnost, alespoň částečným symptomem industriálního světa, jeho životního stylu, který upřednostňuje individuálního konzumenta, a chemické činitele (steroidy, bisfenoly, ftaláty apod.), jež vedou k endokrinním poruchám a způsobují neplodnost.

Našim vládnoucím činitelům zajisté nelze vytknout, že postrádají „filosofii“. Velcí filosofové – Platon, Kant, Nietzsche – byli většinou bezdětní. Starověcí Řekové se dokonce občas domnívali, že pederastie více disponuje k vysokým státním úřadům, a to nejenom proto, že odnímá otcovské starosti o rodinu, ale také proto, že se pojí s jakousi mužnou soutěživostí. Malthus a jeho nástupci nám umožnili pochopit, že ekologické svědomí nabádá k usmrcování přírody v nás a nikoli k předávání života. Sebevraždě planety je nejlépe se vyhnout vasektomií.

Existuje však další perspektiva, která zasáhla patrně nejvíc katolickou Itálii. Kult dítěte Ježíše pouze v Jeho jesličkách vede k ideji dítěte Krále, tedy dítěte, kterému je třeba obstarat co nejlepší životní podmínky a co nejvíce jej ušetřit utrpení, třebaže Kristus nazval satanem toho, kdo s Ním měl podobné záměry. Ideál dítěte-krále totiž vede k realitě jedináčků stejně účinně jako čínská politika, a dokonce – proč ne? – i k neexistujícímu dítěti, které jediné nepřináší utrpení a dramata (takovýmto ideálním a dokonalým dítětem může být pes či kočka).

Ať už je tomu jakkoliv, je naprosto normální, že si evropská populace, která svou porodností spěje k zániku, volí leadery, kteří jsou součástí tohoto skomírání. Nicméně, Maimonides – pravděpodobně proto, že byl více žid než filosof, tvrdí, že soudcem se nemůže stát ten, kdo není otcem. K tomu aby někdo usednul v sanhedrinu (veleradě) – říká – je zapotřebí moudrosti, inteligence a soucitu. K osvojení si těchto ctností, aby byly konkrétní a zasazené do přirozeného řádu, je zapotřebí mít děti (v nadpřirozeném řádu tomu může být i jinak, protože duchovní otcovství či mateřství není méně reálné v řádu milosti).

Rozchod s ideologií a praktický realismus vede skrze zkušenost učitele, jehož obdivují jeho kolegové a lichotí mu jeho žáci, ale doma jej neposlouchají; anebo skrze zkušenost člověka, který pracoval celý den v obecném zájmu a musí uprostřed noci vstát a bdít u nemocného dítěte, ač se mu chce spát tolik, že musí bojovat proti pokušení infanticidy. Teprve toto skutečně umožní poněkud více porozumět lidem.

Péguy se zmíněným židovským myslitelem souhlasí. Podle něho je otec rodiny politikem více než politik, protože si dělá starosti s časem, který už nebude patřit jemu, nýbrž jeho potomstvu. „Je zachvácen skrupulemi a drcen výčitkami apriorního vědění, že zítra v tomto městě a v této obci, v této zhýralé společnosti, v tomto zbídačeném a upadlém městě, ve všeobecném úpadku budou ponechány a ocitnou se za pár let po jeho smrti ony děti, za něž je tak plně a tak absolutně odpovědný a jejichž je časným původcem. Nic mu proto není lhostejné. Nic z toho, co se bude dít, nic dějinného mu není lhostejné.“ Vyvstává zde proto velice seriózní otázka: jak mohou systematicky řídit budoucnost Evropy lidé, kteří do ní nejsou vtaženi tělesně? Je však také pravdou, že to asi není problém, protože tato budoucnost už zřejmě nebude patřit lidem, nýbrž robotům.

Z deníku Avvenire 28. května 2017 přeložil Milan Glaser.

Zdroj: radiovaticana.cz