Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Esej vydavatele prestižního německého finančního plátku Handelsblatt Gabora Steingarta před osmi lety doslova obletěl celý svět. Steingart přinesl zcela unikátní pohled na rusko-ukrajinský konflikt. Jeho podnětné myšlenky nutí čtenáře k zamyšlení i dnes a možná i k přehodnocení často zaujatého názoru utvořeného na základě západní mainstreamové mediální propagandy.

Ve světle konfliktu na Ukrajině je zřejmé, že většina německých politiků i médií přestala uvažovat objektivně. Veškeré jejich názory plní pouze odstřelovací funkci a jsou zaměřené vyloženě protirusky. Přispívají tak k eskalaci napětí a ohrožují německé zájmy. Historie i současnost ukazují, že válečná horečka se nevyhýbá ani jinak přemýšlivým a vzdělaným lidem. Před sto lety podepsalo téměř sto významných německých umělců výzvu s názvem „Volání do kulturního světa“, kde se přihlásili k německému militarismu. Mimo jiné prohlásili, že němečtí vojáci a německý lid jsou jedno tělo a jedna duše,“ píše v úvodu své eseje Steingart. 

„Mohli bychom teď historický exkurz přerušit s tím, že historie se neopakuje. Ale platí to i pro dnešní dny? Válečná horečka se zmocnila prakticky všech západních lídrů i jejich poradců. Americký kongres řeší, jestli začít otevřeně posílat zbraně na Ukrajinu. Bývalý bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski dokonce doporučuje ozbrojit ukrajinské obyvatelstvo a začít bojovat v ulicích měst. Německá kancléřka, jak je jejím dobrým zvykem, nemluví tak otevřeně, ale její `Jsme připraveni přijmout závažná opatření`, mluví za vše,“ vyjadřuje se Steingart kriticky na adresu západních politiků i médií. 

Německá média podle Steingarta nyní neplní úlohu nezávislých pozorovatelů, ale agitátorů a tvůrců válečné propagandy. „I média, která jste považovali za přemýšlivá a nezávislá, nyní mluví stejným hlasem jako politici. Naprosto se s nimi shodnou v tématu sankcí. Každý den čteme v denících čím dál tím agresivnější ttiulky. Ty spíš než vyváženou novinařinu připomínají výkřiky fotbalových fanoušků. Pro lepší názornost přikládám vybrané titulky německých deníků z posledních dnů: Dost bylo řečí, Ukažme sílu, Teď nebo nikdy, Konec zbabělosti,“ konstatuje Steingart.

„Západní politici i média jsou v otázce rusko-ukrajinského konfliktu zajedno. Řetězec vzájemného obviňování končí vždy stejně, opět dalším obviňováním z obou stran. Ve vzduchu se vznáší spoustu otázek. Začalo to všechno invazí Ruska na Krym? Chce Rusko expandovat na západ či NATO na východ? Kdo udělal přešlap jako první? Nebo je to tak, že se dvě mocnosti setkaly na území třetího státu, kde mají své zájmy a tento stát za to nyní platí daň podobě zuřící občanské války?“ pokládá si řečnickou otázku Steingart. 

„Pokud i v tomto bodě diskuze stále hledáte odpovědi, tak nemusíte číst dál. O nic nepřijdete. My totiž nevíme, kde je pravda. Nevíme, kdo si začal. A už vůbec nevíme, jak to všechno skončí. Pouze sedíme, stejně jako vy, uprostřed toho všeho. Stejně jako vy nevíme, na čem vlastně jsme. K popisu celé situace se docela dobře hodí slova Petera Sloterdijka, který řekl, že žít ve světě znamená žít v nejistotě. Naším cílem je pouze sfouknut pěnu, která se vytvořila na ústech fanatických diskutérů. Zbavit se zbytečných slov i škodlivých emocí a dát průchod realismu,“ konstatuje Steingart. 

Eskalování už tak napjatého konfliktu ze strany Evropy podle Steingarta ukazuje, že západní vůdcové nemají žádnou realistickou politickou strategii. „Nemůžeme se na vše přece dívat jako američtí politici. Vyjádření Hillary Clinton, že Putin je jako Hilter, je součástí její předvolební kampaně. Pouze se tak snaží udělat dojem na americké voliče, kteří mnohdy ani nemají cestovní pas. Hitler je pro ně jeden z mála cizinců, kterého dobře znají. `Adolf Putin` představuje pro Clinton i Obamu ideální nástroj, jak přesvědčit voliče, aby jim dali svůj hlas. Neustálé hrozby a velká politická slova jsou součástí jejich kampaně. To lze do jisté míry brát jako polehčující okolnost,“ míní Steingart. 

„Angela Merkel však musí vystupovat naprosto odlišně. Jako kancléřka země natolik obchodně propojené s Ruskem, od kterého odebíráme značnou část plynu, musí mít eminentní zájem na urování celého sporu mírovou cestou. Nemůžeme se dívat na Rusko očima americké Tea party. Je zásadní chybou si myslet, že uvalením sankcí bude strádat pouze jedna strana. Pokud jsme s Ruskem rozvíjeli vzájemné obchodní vztahy, ze kterých jsme profitovali, je logické, že jejich narušením budeme rovněž tratit i my. Trestání a sebepotrestání jsou tedy potom jedno a to samé,“ zamýšlí se Steingart nad dvojsečností sankcí. 

Už samotná myšlenka, že ekonomická a politická izolace dostane Rusko na kolena, byla podle Steingarta nesprávná. „Cožpak opravdu chceme společně v Evropě žít se sousedy, kteří budou strádat a poníženě klečet na kolenou? Skutečně chceme být součástí evropské rodiny, kdy jeden ze států je kvůli svému politickému vedení považován za vyvrhele a my tak budeme muset v nadcházející době jeho občanům stejně pomáhat přežít?“ ptá se Steingart pochybovačně. 

Celý esej v angličtině najdete ZDE

„Samozřejmě, že nastálá sitauce vyžaduje zaujmout pevný postoj. Ovšem především vůči sami sobě. My Němci jsme sice tuto krizi nezpůsobili, ale musíme realitu přijmout za svou a zařídit se podle toho. Bez emocí a s nadhledem. Měli bychom se inspirovat u bývalého kancléře Willyho Brandta, který působil v době výstavby Berlínské zdi jako starosta města. Tehdy také padalo spoustu návrhů na sankce a protiakce. On je však nevyslyšel, protože neměl zapotřebí se mstít. Když byl později při přebírání Nobelovy ceny míru dotazován na tyto hektické dny, řekl, že ti křiklouni, co tak rádi žonglovali se silnými slovy, neměli ve skutečnosti co nabínout a zakrývali tak jen svoji myšlenkovou impotenci,“ obrací se Steingart při hledání možného řešení do minulosti. 

„Podobní lidé podle mě nyní ovládají Washington. Nikdo nás ale přece nenutí plnit jejich příkazy. V duchu této politky však Merkel nejedná v zájmu německých očanů, ale naopak proti nim. Lhostejno, jestli to nebyli Američané, ale Rusové, kdo způsobili současnou krizi. Willy Brandt se zachoval ve složité situace jinak než nyní Merkel. Později vzpomínal, že ono osudné ráno 13. srpna 1961 byl na cestě do Hannoveru, v jejímž průběhu obdržel zprávy o tom, že Sověti začali pracovat na výstavbě zdi. Jako pro starostu města to bylo mimořádně ponižující. Sověti ho postavili před hotovou věc. Brandt se nechal slyšet, že v něm lomcoval bezmocný vztek. Zachoval však klid a rozvahu a naplno ukázal své politické schopnosti. Oprávněně nejenom za tuto vlastnost dostal Nobelovu cenu míru,“ míní Steingart. 

Brandt podle Steingarta dobře věděl, že zbytečné rozčilování k ničemu pozitivnímu nepovede. Zeď bude stát i nadále na svém místě. „Dokonce nařídil, aby policie použila obušky a vodní děla proti protestujícím Berlíňanům. Zabránil tak do jisté míry ještě větší katastrofě, která mohla vyústit v otevřenou válku. Zasadil se tak o jeden velký paradox, jenž později trefně popsal jeho tiskový mluvčí a poradce Egon Bahr: Uznal status quo, aby jej bylo později možné změnit. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to i za významného přispění obou těchto mužů podařilo. Krátce po dokončení zdi například vyjednali obyvatelům rozděleného města možnost navštívit své příbuzné žijící na druhé straně barikády. Vyjednání tohoto dojemného gesta mu Berlíňané nikdy nezapomněli a ocenili jej při jeho vstupu do vysoké politiky svými hlasy,“ pokračuje Steingart v popisu Brandtova přístupu k politice. 

„V téměř beznadějné situaci bojoval Brandt za právo na svobodu pohybu. Vyjednával smířlivě a bez silných slov. V jeho politické výbavě nefigurovaly žádné sankce ani hrozby násilím. Jednoduše a prostě vsadil na soucit a empatii. To jsou slova, která dnešní politická elita z Washingtonu vůbec nezná. Prosazoval dialog a způsob sblížení, jenž přinesl obyčejným Němcům pocit bezpečí a radosti. A to uprostřed studené války, kdy nebylo daleko k použití zničují síly. Německá zahraniční politika té doby se stala synonymem pro smíření. Za svou ji přijali i američtí prezidenti Kennedy, Johnson a Nixon. Na začátku procesu, který nemá v historii znepřátelených národů obdoby, stál ovšem Němec Willy Brandt,“ píše s notnou dávkou hrdosti Steingart. 

„Vše vyústilo ve společné setkání v Helsinkách, kde si oba dva znepřátelené tábory stanovily jasná pravidla o vzájemné koexistenci. Helsinky se staly pro tehdejší generaci politiků i evropských občanů přelomovým bodem v celé studené válce. Ani dnes ještě není pro duo Merkel/Stenmaier pozdě, aby místo ultimát a výhrůžek začali prezentovat své názory prostřednictvím konstruktvní a realistické politiky. Následovat Obamovu politiku nedává žádný smysl. Každý přece musí vidět, jaké následky může tato politika mít pro celý svět. Další nositel Nobelovy ceny míru Henry Kissinger říká, že nejtěžší zkouškou pro politika je nikoli, jak něco začalo, ale jak vše skončí. Také Kissinger po okupaci Krymu krtizoval démonizování Putina a snahu Západu o absolutní dominanci. Taková politika pouze ukazuje nedostatek skutečných idejí. Konflikty by se měly urovnávat a nikoli ještě více eskalovat,“ vyjádřil se Kissinger zcela jasně.

„V současné chvíli bohužel činí Amerika pravý opak. Boj proti teroristické skupině jménem Al-Káida se změnil v celosvětový boj proti islámu. Irák byl bombardován na základě falešného zdůvodnění. Americká letadla operují nad suvernénním územím Afghánistánu i Pákistánu. Vztahy mezi Západem a islámským světem jsou nenávratně porušené. Pokud by chtěl být Západ spravedlivý a měřil každému stejným metrem, tak by po americké invazi bez posvěcení OSN měl mít tehdejší prezident George W. Bush zakázán vstup do Evropské unie. Stejně tak by byly zmrazeny zahraniční investice Warrena Buffetta a na dovoz automobilů značek GM, Ford i Chrysler by bylo uvaleno embargo,“ je přesvědčen Steingart. 

Americká politika eskalace napětí a démonizace protivníků se podle Steingartova názoru ukázala jako neúspěšná. „Posledním úspěchem amerických vojáků na cizím území bylo vylodění v Normandii. Následné operace v Koreji, Vietnamu, Iráku i Afghánistánu skončily fiaskem. Úmysl umístit jednotky NATO do Polska je pokračováním nedostatku diplomacie a smyslu pro reálnou politiku. Jít hlavou proti zdi v místech, kde je zeď nejsilnější, vede pouze k další bolesti. Západní politici by se měli naučit používat empatii a zkusit se podívat na svět očima druhých. Nemůžeme neustále démonizovat Putina a 143 milionů Rusů jenom proto, že se na svět dívají jinak než válečný jestřáb John McCain,“ srovnává Steingart. 

„Místo sankcí, které pouze na dlouhou dobu poškodí vzájemné vztahy a v neposlední řadě sníží ekonomický standard většiny Rusů, bychom měli Rusům pomoci modernizovat jejich zemi. Měli bychom uplatňovat politiku smíření a integrace Ruska do západního světa. Můžeme nabídnout rozvojovou pomoc a na oplátku požadovat územní záruky. To by byl dobrý začátek narovnání pošramocených vztahů. Brandt a Bahr by nikdy nesáhli po sankcícíh. Dobře věděli, že sankce ještě nikdy žádnou zemi nepřinutily k tomu, aby se omluvila za své domnělé či skutečné skutky. Rusko se po uvalení sankcí naopak ještě více sjednotilo a stojí jednoznačně za Putinem. Až by se chtělo v nadsázce říci, že Západ je na výplatní pásce ruské tajné služby,“ píše Steingart. 

„Ale aby nevznikla nějaká mýlka. Samozřejmě, že anexe Krymu Ruskem byla v rozporu s mezinárodním právem. Stejně tak podpora separatistů na východní Ukrajině je porušením státní suverenity. Všechny tyto kroky je však zapotřebí zasadit do širšího kontextu. Pro Němce takový kontext představuje konstatování, že my i 70 let po skončení druhé světové války, kterou jsme rozpoutali, stále žijeme v jakési zkušební době. Je tedy nepředstavitelné, že bychom mohli provést invazi do země našeho souseda. Udělali jsem to v minulém století hned dvakrát a ukázali odvrácenou tvář německé povahy,“ poukazuje na nešťastnou německou zahraniční politiku v první polovině 20. století Steingart. 

„Německo bezpochyby může vyjadřovat hlasité rozhořčení a nadále nemilosrdně odsuzovat Putina i celé Rusko. Zároveň by však naše počínání mělo být doprovázeno lehkým ruměncem rozpaků. Měli bychom si v této souvislosti vzpomenout na naši zahraniční politiku, která rozpoutala dvě nejničivější války v historii lidstva. Váleční štváči, kteři podlehli v průběhu první světové války válečné horečce, si svůj omyl po jejím skončení sami uvědomili. Němečtí umělci poté přišli s druhým a kajícným prohlášením, ve kterém vyzývali, aby byla zničující vlna nenávisti nahrazena láskou a porozuměním. I v současné době bychom měli hledat podobné cesty, jak dosáhnout smíru. Historie nemusí vždy opakovat sebe sama. Někdy je možné k ní dojít i zkratkou,“ uzavírá svoji esej Steingart. 

Zdroj: parlamentnilisty.cz