Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Evropa se prezentuje jako předvoj sjednocení lidstva a v důsledku toho jsou evropské kulturní kořeny ohroženy. Podle renomovaného francouzského politologa a profesora Vysoké školy pro pokročilá studia sociálních věd v Paříži Pierra Manenta:

„Evropanství dnes stojí na odmítnutí svých dějin a civilizace. Nechceme mít nic společného s křesťanskými kořeny a chceme být velmi vstřícní vůči islámu.“

Manent tento svůj názor publikoval ve francouzském měsíčníku Causeur. Jako příklad uvedl Turecko:

„Bylo zcela jasné, že hluboce islámská povaha země (i před Erdoganem) nejenže nebyla překážkou, ale byla i jakýmsi motivem a důvodem k tomu, aby bylo Turecko přijato do EU. Byl by to býval nakonec definitivní důkaz, že se Evropa zbavila své závislosti na křesťanství.“

Hranice

Jižní hranice Evropy jsou nyní přední linií masové migrace a zemím jako je Itálie, hrozí, že se stanou obrovským uprchlickým táborem. V posledních několika měsících Itálie čelila řadě lodí připlouvajících od břehů Libye, které se snažily změnit její politiku: nejprve to byla Sea Watch 3, poté Open Arms a naposled to bylo plavidlo Ocean Viking. Před italskými parlamentními volbami v březnu 2018 přeplouvalo Středozemní moře ročně přibližně 200 000 migrantů.

Bývalý italský ministr vnitra Matteo Salvini se na vlastní pěst rozhodl uzavřít italské přístavy poté, co se ministři vnitra členských zemí EU nedohodli na společném řešení středomořské migrační krize. I když se ho italské soudy pokusily obvinit z “únosu“ migrantů, tak Salviniho politika zafungovala perfektně, a počet vyloděných migrantů v italských přístavech rapidně klesl. V prvních dvou měsících roku 2019 doplulo do Itálie 262 ve srovnání s 5 200 migranty ve stejném období loňského roku a více než 13 000 běženci ve stejném období roku 2017.

Italská vláda se 20. srpna 2019 zhroutila a země znovu nabrala k migrantům benevolentnější kurs. Loď, která se snaží přepravit do Itálie 356 migrantů z Afriky (více, než kolik jich do Itálie dorazilo během prvních dvou měsíců roku 2019), uvízla na otevřeném moři a čeká na povolení k přistání od chvíle, kdy migranty 9. až 12. srpna nalodila. V jednom neúspěšném pokusu za druhým se lodě nevládních organizací snaží přinutit Itálii, aby otevřela své přístavy ilegálním imigrantům.

Tyranie viny

Jedné lodi se to už podařilo. Kapitánka lodi Sea Watch 3, Němka Pia Klemp, byla dokonce městem Paříž oceněna za porušení italské blokády. Druhá německá kapitánka Carola Rackete řekla: „Můj život byl strašně snadný a pohodlný... Jsem bílá, Němka, narodila jsem se v bohaté zemi a mám ten správný pas.“ Její odhodlání pomáhat migrantům je tedy podle jejích vlastních slov inspirované jejím privilegovaným životem na Západě.

Je to falešná marxistická představa rozšířená mezi mnoha mladými lidmi v Evropě, že pokud jste úspěšní a vede se vám dobře, může to být pouze na úkor druhých: „Pokud vyhraji, musí někdo prohrát.“ Zdá se, že neznají žádný koncept „win-win“ – „Pokud vyhraji, vyhrají i ostatní: všichni vyhrajeme!“ Tento koncept je nosníkem tržního hospodářství a na celém světě pozvedl z chudoby spoustu lidí. Mnoho dnešních mladých lidí vidí jen bariéry, které je třeba odstranit. Pascal Bruckner to nazval „tyranií viny“.

V Evropě je bohužel bolestně očividné, jakou cenu jsme zaplatili za kulturní relativismus. Rozpad západních národních států je nyní reálnou možností. Multikulturalismus – postavený na pozadí demografického úpadku, masového zavrhnutí křesťanství a kulturního sebezapření – není ničím jiným než přechodnou fází, která může vést k roztříštěnosti Západu. Historik David Engels uvádí jako příčiny tohoto vývoje „masovou migraci, stárnutí populace, islamizaci a rozpad národních států.“

Masová migrace již podkopala jednotu a solidaritu západních společností a – spolu s démonizováním Izraelem v naději na získání levné ropy a prevenci terorismu – destabilizovala politický konsenzus trvající od od konce války v roce 1945.

Nevole

Politika otevřených dveří kancléřky Angely Merkelové a její neslavné – „Wir schaffen das.“(„Zvládneme to.“) - přispěla k tomu, že se do německého parlamentu dostala pravicová strana, která se předtím zdála zcela marginální. Alternativa pro Německo (AfD) nyní vede ve volebních průzkumech před zemskými volbami v bývalém východním Německu. Ve Francii Socialistická strana, která vládla zemi za prezidenta Françoise Hollanda, nyní téměř zmizela ze scény. Diktát Bruselu týkající se migrace a kvót rozbil relativní jednotu Evropy a prakticky vedl k „odtržení“ zemí Visegrádu, tj. Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska. Kvůli migrační utopii se i ve Švédsku dostala do parlamentu národovecká pravicová strana a příchod půl milionu ilegálních migrantů do Itálie vynesl kdysi okrajovou Ligu Mattea Salviniho na vrchol italského politického establishmentu.

A to tento seznam nezahrnuje Brexit. Německý novinář Jochen Bittner loni v deníku The New York Times napsal:

„Na konci roku 2015 zahájila kampaň Leave (Odejděme) v Británii vyvěšováním plakátů, na kterých byly fotografie exodu uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí přes Balkán, a ozdobila je nápisy jako „Breaking Point“ (Bod zlomu) a „Take Back Control“ (Chceme zpátky kontrolu). Politika otevřených dveří Angely Merkelové ve skutečnosti otevřela oči milionům znepokojených Britů a Evropanů. Ne náhodou začala podpora Brexitu najednou strmě růst.“

Mohla by Evropa místo neustálého fňukání o „populismu“ a „nacionalismu“ přehodnotit svá rozhodnutí?

Velká výměna

Evropské země si po pádu Berlínské zdi v roce 1989 slíbily, že se stavbě dalších zdí vyhnou. Ale nové zdi se teď autenticky zvedají jedna za druhou, aby řešily dramatickou situaci, která nemá obdoby. Ve španělských exklávách Ceutě a Melille je 15 metrů vysoká bariéra, pak maďarský plot postavený vládou Viktora Orbána, další bariéra je v Calais ve Francii, Rakousko plánuje plot na hranicích s Itálií, Slovinsko chce postavit bariéru na hranicích s Chorvatskem a Severní Makedonie na hranicích s Řeckem.

Ať už se to někomu líbí nebo ne, stále podstatnější část občanů evropských států vnímá tyto velké migrační toky jako existenciální a kulturní hrozbu. Není to jen tlak ilegální migrace, existuje také značná zátěž způsobená legální migrací. V roce 2017 požádalo ve Francii o azyl více než 100 000 lidí a to bylo tehdy „historicky bezprecedentní“ číslo. V roce 2018 bylo těchto žádostí podáno více než 123 000. V Německu požádalo v roce 2018 o azyl 200 000 lidí.

Masová imigrace mění dramaticky strukturu obyvatelstva Evropy. V Antverpách, druhém největším městě v Belgii a hlavním městě Flander, je na základních školách polovina muslimských dětí. V bruselském regionu můžeme získat představu o populační změně, když se podíváme na podíl žáků a studentů na hodinách náboženství na základních a středních školách. 15,6 % jich navštěvuje výuku katolického náboženství, 4,3 % navštěvuje výuku protestantského a pravoslavného křesťanství, 0,2 % navštěvuje hodiny judaismu a 51,4 % navštěvuje výuku islámu. (Pro úplnost: sekulární “etiku“ navštěvuje 12,8 % žáků a studentů.) Je vám již nyní jasnější, jaká bude budoucnost hlavního města Evropské unie? Jaký div, že právě migrace je největším zdrojem obav i belgického obyvatelstva.

Nástup islámu

Marseille, druhé největší město ve Francii, je již z 25 % muslimské. Rotterdam, druhé největší město v Nizozemsku, je muslimské přibližně z 20 %. V druhém největším britském městě Birminghamu žije 27 % muslimů. Odhaduje se, že za jednu generaci bude celá jedna třetina obyvatel Vídně muslimská. „Švédsko je v situaci, ve které se nikdy neocitla žádná moderní země na Západě,“ poznamenal Christopher Caldwell. Podle výzkumného centra Pew Research Center může žít ve Švédsku do roku 2050 až 30 % muslimů, nebo „pouze“ 21 % muslimů v nepravděpodobném případě, že by se tok imigrantů teď okamžitě úplně zastavil. Dnes má 30 % švédských dětí matky narozené v zahraničí.

Obyvatelstvo Leicesteru ve Velké Británii tvoří v současnosti 20 % muslimů a v Lutonu je z 200 000 obyvatel 50 000 muslimů. Přírůstek populace ve Francii mezi lety 2011 a 2016 vznikl ve velkých městských aglomeracích. Podle studie francouzského Národního institutu pro statistiku a ekonomické studie jsou největšími tahouny metropolitní oblasti Lyonu, Toulouse, Bordeaux a Paříže. Ve čtyřistatisícovém Lyonu žije přibližně 150 000 muslimů. 18 % novorozenců ve Francii dostává dnes muslimské jméno. Během 60. let minulého století to bylo 1 %.

Temný scénář předpovídá nárůst podílu muslimů v evropských zemích do roku 2050 na tyto hodnoty: Francie (18 %), Velká Británie (17,2 %), Nizozemsko (15,2 %), Belgie (18,2 %), Itálie (14,1 %), Německo (19,7 %), Rakousko (19,9 %), Norsko (17 %). (Poznámka překladatele: v ČR 1,2 %.) Rok 2050 je těsně za horizontem. Co můžeme očekávat za dvě nebo tři generace – když historik Bernard Lewis řekl, že Evropa bude „nejpozději do konce tohoto století“ islámská?

Evropské myšlení bohužel odmítá čelit realitě, jako by tato výzva byla příliš náročná na to, aby byla řešena. „Když pozoruji tento nezastavitelný vývoj, tak mi to připomíná čajový dýchánek na palubě Titaniku,“ píše prominentní francouzský filosof Alain Finkielkraut.

„To, že budeme zavírat oči a uši před blížící se tragédií, neznamená, že se nestane. Jaká bude tvář Francie za padesát let? Jak budou vypadat města Mulhouse, Roubaix, Nantes, Angers, Toulouse, Tarascon, Marseille a celý department Seine-Saint-Denis?“

Když se změní obyvatelstvo, změní se také kultura. Spisovatel Éric Zemmour připomíná, že „po překročení určitého počtu kvantita diktuje kvalitu.“

Je už pozdě?

Z hlediska demografe a kultury je evropské křesťanství ve volném pádu, zatímco islám dělá v Evropě obrovské skoky. Není to jen otázka migrace a porodnosti, je to také otázka vlivu. „V září 2002 jsem se zúčastnil setkání kulturních center předních členských států Evropské unie v Bruselu,“ napsal německo-syrský intelektuál a emeritní profesor mezinárodních vztahů na Univerzitě v Göttingenu Bassam Tibi.

„Konference se jmenovala 'Islam en Europe' (Islám v Evropě) a její podtitul zněl 'Penser l'Europe' (Přemýšlíme o Evropě). Na této konferenci mě znepokojilo, když jsem slyšel, jak Tárik Ramadán mluví o Evropě jako o 'dar al-Shahada', tj. domu šahády (islámského vyznání). Posluchači byli poněkud znepokojeni, ale vůbec nepochopili, že islámské myšlení dnes vnímá Evropu jako součást domu islámu. Pokud Evropa již není vnímána jako 'dar al-Harb' (dům války), ale je vnímána jako součást islámského domu míru, pak to není známka umírněnosti, jak někteří mylně předpokládají - je to konstatování dramaticky pokračující islamizace Evropy....“

Samozřejmě, nic z toho ještě není stoprocentně jisté. Evropané se stále ještě mohou sami rozhodnout, kolik imigrantů jejich společnosti potřebují. Mohou předejít chaosu a zavést opatření, která dávají smysl. Stále ještě mohou znovu objevit hodnoty svého humanistického dědictví. Mohli by znovu začít zakládat rodiny a plodit děti a mohli by zahájit důkladný a efektivní integrační program pro imigranty, kteří již v Evropě jsou. Nic z toho se však neděje. Tyto kroky jsou přitom naprosto nezbytné pro to, aby se zabránilo nevratné transformaci evropského kontinentu a jeho rozpadu.

Je skutečně důležité prognóze Pierra Manenta naslouchat a odmítnout současnou módu výčitek svědomí a sebemrskačství. Zdá se, že Evropa trpí skepticismem ohledně své budoucnosti. Jako by úpadek Západu byl oprávněným trestem a vykoupením z jeho hříchů napáchaných v minulosti. Ano, stalo se skutečně mnoho hrozných chyb, ale jsou snad chyby evropských zemí horší než chyby jiných zemí, jako například Íránu, Číny, Severní Koreje, Ruska, Mauretánie, Kuby, Nigérie, Venezuely nebo Súdánu? Důležitější je, že se západní země na rozdíl od mnoha jiných zemí pokoušejí chyby alespoň napravit. Nejdůležitější je nápravu chyb nepřehnat a nedopadnout ještě hůře.

„Pro mě je dnes,“ poznamenává Finkielkraut, „naprosto nejdůležitější věcí evropská civilizace.“

Zdroj: cs.gatestoneinstitute.org