Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nejenom ve filosofii vědy, nýbrž i ve společenském a politickém životě dnes o sobě stále razantněji dává vědět světonázor zvaný „transhumanismus“ ‒ nový a zároveň starý, jako tento svět.

„Transhumanismus“ (slovo „humanismus“ je odvozováno z latinského „homo“, tj. člověk, a „trans“ se rovněž z latiny překládá jako „skrze“, „za“) představuje posthumanistický pohled na člověka. Jedná se jak o filosofickou koncepci, tak o mezinárodní hnutí, jehož cílem je podle slov Francise Fukuyamy „osvobození lidského rodu od jeho biologických omezení“.¹ Konečný cíl transhumanismu spočívá v dosažení nesmrtelnosti.

„Transhumanismus“ je výplodem sekulárního humanismu a renesance. Hlásá nejen možnost, nýbrž dokonce nutnost a rozumnost zlepšení lidské podstaty, a to již v nejbližší budoucnosti prostřednictvím využití nejnovějších poznatků vědeckotechnického pokroku. V podstatě hovoří o nutnosti řízené a vědecky kontrolované evoluce člověka jako biologického druhu s těmito cíly:

1) prodloužení zdravého života člověka,

2) rozšíření jeho intelektuálních a fyzických možností,

3) zvětšení kontroly nad vlastními psychologickými stavy.

K tomu bude zapotřebí použít bioinženýrství s využitím posledních úspěchů vědy v lékařských technologiích, genetice, neurotice, nanotechnologiích, počítačových technologií a vytvoření umělého genomu člověka.

V různých kombinacích bioinženýrství vidí transhumanisté budoucnost, v níž se lidé osvobodí od toho, čemu křesťanská antropologie říká následky prvotního hříchu, tj. vášnivosti, dočasnosti a smrtelnosti lidské přirozenosti, které jsou příčinou fyzických a psychických nemocí, stárnutí a časově omezeného trvání lidského života. Transhumanistická perspektiva podle jejích zastánců nabízí možnost kontrolovat duševní a emocionální stavy, délku života, ale také možnost nahodilé volby své „přirozenosti“ a také „přirozenosti“ vlastních dětí.

Na první pohled se jedná o fantastické představy, známý americký futurolog nicméně označil toto pojetí budoucnosti jako „nejnebezpečnější myšlenku v současném světě“.²

Pokud se rychlost vědeckotechnologických změn v našem životě nezmění nebo se ještě zvýší, můžeme se brzy stát bio-nano-technologicky změněným druhem ve změněné biosféře naší planety a jejího nejbližšího okolí. Myšlenka nezaměnitelnosti lidské přirozenosti, podstaty, z níž čerpáme představy o lidských hodnotách a o nejdůležitějších právech člověka, již nebude v tomto „krásném novém světě“ svobodné tržní evoluce platit.

Úspěchy v oblasti genetiky slibují lidem v nejbližší perspektivě nejen možnost přeprojektovat sám sebe, nýbrž také projektovat budoucí generace. Tím se dosáhne odpoutání od biologických omezení vlastní podstaty a získá se nad ní prakticky komplexní kontrola. Člověku se tak nabízí lákadlo dosažení post-lidského stavu v pseudo-ráji bez Boha a překonání těch duchovních a mravních omezení, které jsou definovány jeho obrazem, jenž leží v základu duchovní a tělesné přirozenosti jednotlivce.

Zároveň s tím se odhaluje také starodávných duch vzpoury proti Bohu, jenž leží v základu transhumanistického světonázoru. Transhumanismus není nic jiného než ubohá ďábelská parodie na zbožštění, které se člověku nabízí v Bohočlověku Ježíši Kristu.

* * *

Pojem „transhumanismus“ zavedl v roce 1957 anglický biolog Julian Huxley (1887‒1975), jeden z autorů tzv. syntetické teorie evoluce, jež je syntézou genetiky, darwinismu a dalších vědních disciplín. J. S. Huxley rovněž stál u zrodu Světového fondu divoké přírody a mezinárodní organizace UNESCO, kde působil jako její první generální ředitel. Julian Huxley je vnukem známého vědce-darwinisty Thomase Henryho Huxleyho, jeho bratr Aldous Huxley byl spisovatelem, nevlastní bratr Andrew Huxley pak obdržel v roce 1963 Nobelovu cenu v oblasti fyzilogie a lékařství.

Jeho dědeček Thomas H. Huxley dostal za svá horlivá vystoupení při obhajobě Darwinovy teorie přezdívku „Darwinův buldok“; svůj vztah k náboženství pak definoval novým pojmem „agnosticismus“. Aldous Huxley se prosadil jako humanista, pacifista a spisovatel, jenž byl celkem sedmkrát nominován na Nobelovu cenu. Je autorem známého antiutopistického románu Brave New World (1932, česky vyšlo jako Konec civilisace poprvé r. 1933).

Julian Huxley se aktivně podílel na šíření humanistických hodnot, byl členem řady humanistických organizací, mj. Mezinárodního humanistického a etického svazu. Společně s Albertem Einsteinem a Thomasem Mannem řídil První humanistickou společnost New Yorku. Hájil takovou společnost, která umožní kompletní realizaci lidského potenciálu a nahradí tak společnost konzumní. Transhumanismus Huxley chápal jako jiný název pro „evoluční humanismus“, tj. vědomé úsilí lidstva „překonat samo sebe ‒ nejenom sporadicky, nýbrž jako celek, jako celé lidstvo… Člověk, který zůstane člověkem, nicméně sám sebe překoná, a to díky uvědomnění si nových možností lidské přirozenosti“.³

Huxley chápe transhumanismus jako „klíčový pojem“ se zcela novou intelektuální strukturou, jako „novou ideologii“, nebo „nový systém idejí, které odpovídají novému postavení člověka“.⁴ Transhumanismus pro něj představoval „novou pozici mysli“, k níž se lidstvo uchýlí v období krize. Vědeckých poznatků pak využije k vybudování nového, lepšího světa. Huxley měl za to, že „se lidský druh ocitne na prahu nové existence, která se bude natolik lišit od současnosti, jako ta se liší od sinantropa. Bude totiž vědomě uskutečňovat svůj reálný osud“.⁵

Nelze nevidět, že se transhumanistické chápání světa velmi blíží myšlenkám Fridricha Nietzscheho, jenž již na konci 19. století vyhlásil „smrt Boha“. Pokud tedy „Bůh zemřel“, kdo by měl zaujmout jeho místo? Pouze a jedině člověko-bůh, přesněji nadčlověk.

Nietzsche tak nabízí vzpouru proti Bohu v nové formě. Obvyklá opozice Boha a člověka je po vyhlášení „smrti Boha“ zaměněna za antitezi „nadčlověk – člověk“. Člověk je to, co musí být překonáno.⁶ Proto „smrt Boha“ znamená také „smrt člověka“, který je nahrazen nadčlověkem.

Současná odbornice na Nietzscheho myšlení T. A. Kuzminová k tomu poznamenala: „U nikoho jiného se nesetkáme s takovým pohrdáním člověkem a odporem k němu. Současní lidé jsou podle Nietzscheho ničemní… Necítí k člověku žádnou lásku, žádný soucit s jeho nedostatečností, žádnou z jeho chyb neobhajuje… Nietzsche nechce člověka zlepšit, chce ho pokořit a překonat“.⁷

Nejdůležitějším cílem člověka po „smrti Boha“ je tedy vytvoření nadčlověka. Teprve po „smrti Boha“ se podle Nietzscheho člověk poprvé stává pánem svých skutků a může uskutečnit „božský obraz myšlenek“, teprve po „smrti Boha“ je možná realizace opravdové velikosti člověka.

„Vidíme zde nic menšího než pretenze na uspořádání, respektive vytvoření světa, které člověk vyhlašuje, protože se po „smrti Boha“ stal jediným tvořitelem“.⁸ Se „smrtí Boha“ se člověk nicméně dostává do jiné reality, jejíž logika ho přivádí k řadě principiálních odmítnutí absolutních ontologických základů lidské kultury. Jedná se především o rozlišování mezi dobrem a zlem, pojem hříchu a křesťanské morálky jako takové. Hlavně se však jedná o odmítnutí Bohem ustanoveného mravního cíle lidského bytí, totiž podobenství s Bohem. Místo Boha nyní zaujímá „nadčlověk“, přičemž nadčlověkem se myslí to, co je vytvořeno, a člověkem to, co se překonává.

T. A. Kuzminová se dále ptá: „Proč vlastně musíme něco v člověku a jeho životě měnit? Odkud se bere toto směřování k vylepšování ‒ nehovoříme-li o imperativnosti takových snah, kdy se směřování k dokonalosti považuje za úkol a ideál? Pokud si zodpovíme výše řečené, musíme se zeptat, odkud vlastně bereme samotné hodnocení, podle jakých kritérií budeme hodnotit naše směřování k něčemu lepšímu? Není divu, že všechny tyto otázky mohou být legitimní a rozumné pouze v rámci teismu. V sekulárním myšlení buď plavou ve vzduchu a fungují v podstatě jako nevyjasněné dědictví z minulosti, nebo vůbec nevznikají“.⁹

F. Nietzsche dodal k myšlenkám sociálního inženýrství Karla Marxe metafyzické heslo proměny samotné lidské přirozenosti. Podotkněme, že podobný pokus o překonání člověka v člověku s cílem získat člověka „nového“ již proběhl. Pokoušela se o něj skupina sovětských vědců ve 20. letech minulého století, kdy vědci prováděli pokusy s křížením člověka a antropomorfních opic ‒ pokoušeli se tak o stvoření „nového hybridního člověka“. Ve zprávě z roku 1928 vedoucí těchto „výzkumů“ profesor I. Ivanov konstatoval: „Až v posledních letech se naskytla možnost aplikovat naše výzkumy bez značných výdajů a strachu ze zákazu ze strany církve. Vážnou brzdou pro tyto experimentální práce byly také předsudky náboženského a morálního charakteru. V předrevolučním Rusku bylo zhola nemožné nejen cokoliv podniknout, nýbrž dokonce i o tomto tématu psát.“¹⁰

Dějiny se bohužel opakují. Myšlenky, které se v minulém století zkompromitovaly, v nové etapě vědeckotechnického pokroku opět pokoušejí sekulární svět.

* * *

Myšlenkám blízkým transhumanismu se věnovali také ruští kosmisté, například Nikolaj Fjodorovič Fjodorov (1829–1903). Fjodorov definoval paradigma ruského kosmismu takto: celý svět představuje evoluční systém, jenž se přirozeně rozvíjí, a jeho nejvlastnější smysl spočívá ve vzkříšení předků. Vzkříšení ovšem uskuteční Bůh našima rukama skrze využití pokrokového vědeckého myšlení. Miliony vzkříšených předků chtěl filosof zabydlet vesmír, čímž bychom si jej podmanili.

Další kosmista, Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin (1817–1903), vypracoval „Učení Všesvěta“ podle něhož lidstvo prochází ve svém vývoji třemi stádii: tellurickým, solárním (při němž pozemšťané zabydlují sluneční soustavu) a siderálním (člověk v něm pronikne do vzdáleného vesmíru).¹¹

Jeden ze zakladatelů současné kosmonautiky Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857–1935) navrhoval osvojit si vesmír s pomocí orbitálních stanic. Věřil v to, že vývoj života dříve nebo později dosáhne možnosti překonat zemskou přitažlivost a dovolí nám přesídlit do vesmíru.

Vladimir Ivanovič Vernadskij (1863–1945), jehož rovněž můžeme přiřadit k ruským kosmistům, vypracoval učení o biosféře, tj. veškeré živé materii Země, která se projevuje jako jediný živý organismus. Tento organismus se postupně vyvýjí směrem k noosféře (sféře rozumu), kdy lidstvo ovládne síly přírody a naučí se řídit samotnou evoluci živých organismů.

Ivan Antonovič Jefremov (1908–1972) se prosadil jako spisovatel sci-fi. Jefremov chápal evoluci života od primitivních forem k myslícímu člověku společně s evolucí společenského života od primitivních sociálních forem k vytvoření „humanistické komunistické společnosti“. Tento vývoj měl nevyhnutelně vyústit v proniknutí člověka do mezihvězdného vesmíru, a to v nepřetržitém procesu vzestupu, který se bude podřizovat univerzálním dialektickým zákonům.

Dodejme, že se myšlení ruského kosmismu vyvíjelo paralelně s ruskou revolucí a později byl kosmismus integrován do sovětské filosofie, můžeme tak hovořit o fenoménu „sovětského kosmismu“.

S každou vlnou vědeckotechnického pokroku se objevuje nový zájem o myšlenky překonání biologických omezení lidské přirozenosti, dosažení nesmrtelnosti a ráje vlastními silami. Sjednocuje je babylonský sen o „nadčlověku“.

* * *

Ačkoliv má transhumanismus pradávné biblické kořeny, současný transhumanismus se veřejnosti představil jako subjekt společensko-politického života v roce 1998, kdy filosofové  Niklas Boström a David Pearce založili nevládní organizaci Celosvětová asociace transhumanistů (World Transhumanist Association, WTA).

Kvůli koordinaci snah transhumanistických stran po celém světě byla roku 2014 založena nadnárodní organizace Transhumanistická strana (The Transhumanist Party /Global/, TPG). Jejím hlavním cílem je podpora národních transhumanistických stran po celé Evropě¹² a ve světě¹³.

Z iniciativy ruských vědců v čele s prezidentem holdingu New Media Stars miliardářem Dmitrijem Ickovským vzniklo v roce 2011 společenské hnutí „Rusko 2045“ (angl. Strategic social initiative «Russia 2045»). K 28. září 2016 se na webové stránky projektu zaregistrovalo 42328 osob z Ruska, USA, Evropy aj. Centrála se nachází v Moskvě.

Rok 2045 v názvu hnutí znamená rok, kdy dojde k vědecké singularitě, tj. hypotetickému bodu, od něhož ‒ podle názor hlasatelů této koncepce ‒ se technický pokrok stane natolik rychlým a složitým, že už nebudeme s to mu rozumět.¹⁴ Technologická singularita znamená „takové stadium vývoje civilizace, kdy lidský rozum přestane kontrolovat, předpovídat, ba dokonce chápat artefakty a signály, které bude technosféra produkovat“.¹⁵

Zastánci tohoto hnutí předpokládají, že nejpozději v roce 2045 umělé tělo nejen znatelně překoná z hlediska funkčnosti tělo lidské, nýbrž dosáhne dokonalosti formy a bude vypadat stejně dobře jako tělo živé.¹⁶

Zakladatel hnutí „Rusko 2045“ k tomu podotkl: „Klademe si dva vzájemně propojené cíle. Rozjezd megaprojektu na vývoj antropotechnologických změn člověka a jeho sociálního prostředí, což zahrnuje také vyšší úkol přenést vědomí a osobnost na nebiologický nosič. Zároveň se chceme věnovat sociálním a humatním problémům tohoto vývoje, mj. otázkám duchovní přestavby člověka a formování nového sociálního subjektu, nového typu společnosti“.¹⁷

Optimismus autoři projektu čerpají z výsledků konvergentního vývoje nano-, bio-, informačních, kognitivních a sociálních technologií:

„Tyto megatechnologie se vzájemně obohacují a poskytují nevídané možnosti“, píše Ickov, „mimo jiné ve vývoji androidní robotické techniky, ve vytváření sebeorganizujících systémů, které jsou schopny vytvořit v nebiologických substrátech funkce života a psychiky. Dovolují tak řešit základní úkoly transhumanistických změn, tj. proměnění mysli a osobnosti“.¹⁸

Vědecká rada „Ruska 2045“ se jen hemží vědci z Ruské akademie věd, doktory a kandidáty věd, profesory na univerzitách atd.¹⁹

Společenské hnutí „Rusko 2045“ též založilo politickou stranu nazvanou „Evoluce 2045“. V prohlášení této strany se mj. píše:

„Konvergentní vývoj nejnovějších technologií nabízí možnosti vytvoření sebeorganizujících systémů, které budou schopny vytvořit funkce života a psychiky v nebiologických substrátech. Jedná se o cestu transhumanistických změn, nahrazení biologické evoluce evolucí kybernetickou. Jestliže biologická evoluce předpokládá smrt jako nezbytný faktor obnovy a vývoje, pro kybernetickou evoluci smrt přestane být nezbytnou ‒ klíčovým faktorem se stane nesmrtelnost osobnosti, která získá neomezené možnosti poznání, tvorby, sebevývoje a ovládnutí vesmíru.“²⁰

Profesor Samarské státní aerokosmické univerzity akademika S. P. Koroljova A. Ju- Nestěrov charakterizoval novou stranu takto: „,Evoluce 2045‘ je stranou, která jako vůbec první v Rusku vyjadřuje zájmy vědecké obce. Strana, jež jako první nastoluje otázku stanovení cílů jako otázku vědeckou“.²¹

Již zmíněný F. Fukuyama varuje před výsměchem a pohrdáním ve vztahu k transhumanismu:

„Je opravdu základní princip transhumanismu, a sice že když v budoucnu využijeme biotechnologie, abychom se stali silnějšími, chytřejšími a méně podléhali sklonům k násilí a žili déle, tak hloupý? Jisté prvky transhumanismu již skrytě existují například ve výzkumech, které provádí současná biomedicína. Nové druhy léčby a technologie, které z výzkumných laboratoří a nemocnic přicházejí ‒ například prášky na změnu nálady, přípravky na růst svalů nebo selektivního vymazání paměti, prenatální genetický screening nebo genová terapie ‒ mohou být využity nejen ke zmírnění nemoci nebo jejímu vyléčení, nýbrž také k ,vylepšení‘ lidského druhu“.²²

Vskutku: pokud to je techologicky možné, proč bychom naše předem dané biologické hranice nemohli překonat?

Fukuyama pokračuje:

„Samotná tato ,rozumnost‘ celého projektu, zvláště, pokud jde pouze o drobné změny, je nebezpečná. Sotva se totiž celá společnost poddá kouzlům transhumanistického myšlení. Je ovšem možné, že budeme postupně absorbovat malé umělé dary biotechnologií, nicméně nebudeme vnímat to, že za ně budeme platit hroznou morální cenu.“²³

Nelze nevidět, že vědeckotechnický pokrok v oblasti lékařství v posledních dvou stech letech značně prodloužil délku lidského života. Nepřírodní věci přitom pronikají do naší tělesné stránky i mentality stále častěji. Používáme už nejenom berle, nýbrž také bionické protézy, místo brýlí pak umělé oční krystalky.

Miliony lidí na celém světě používají kardiostimulátory, umělé srdeční chlopně, zubní implantáty a různé další protézy. Stovky milionů lidí mají inhibitory ke zpětnému zachycení serotoninu, aby se jim každý den zvýšila pozitivní nálada. Ministerstva obrany Spojených států a Velké Británie otevřeně prohlašují, že začaly pracovat na vývoji implantovaných neurointerfaceových preparátů pro své vojáky za účelem zvýšení jejich bojeschopnosti.

Miliony lidí se již na světě narodili prostřednictvím umělého oplodnění. Podstatná část vědeckých statí v oboru lékařských biotechnologií se dnes věnuje diskusi o problematice komplexního přeformátování rodinných a manželských vztahů, a to zejména v souvislosti s dokončením prací nad vývojem umělých ženských vnitřních orgánů.

Nejenom mládež, nýbrž i starší generace si dnes již nedokáží představit život bez internetu a sociálních sítí.

To vše svědčí o faktu, že se transhumanismus jako legitimní potomek věckotechnologického pokroku a ateismu ve všech jeho podobách ‒ od deismu a agnosticismu po samotný ateismus ‒ postupně stává částí našeho každodenního života. Vztah k transhumanismu tak nemůže být primitivně přímočarý. A to už proto, že musíme rozlišovat mezi vědeckotechnickým pokrokem a ateismem, jehož následek představuje protináboženské a antihumánní užívání jeho výdobytků. Jinak bychom se museli ještě před Soudným dnem vzdálit světu ‒ jak bychom pak ale mohli být „solí“ (Mt 5,13) či „světlem“ (Mt 5,14) světa?

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Аксёнов Игорь, „Трансгуманистическая перспектива: краткий обзор“ vyšel 27. prosince 2016 na bogoslov.ru.

Zdroj: bogoslov.ru 

Poznámky:

[1] Fukuyama F., „Transhumanism“, Foreign Policy, 2004, 1 September.