Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Současné turbulentní události v USA jsou překvapivé pouze tím, že jsme se jich dožili. Trajektorie úpadku hegemona však byla jasně patrná, přinejmenším od doby, kdy uvěřil tomu, že „vyhrál“ studenou válku nad SSSR, a začal se podle toho chovat.

Prezident Ronald Reagan přitom intuitivně varoval před pocitem vítězství, jak o tom referoval jeho blízký spolupracovník Jack Matlock na Pražské bezpečnostní konferenci v roce 2014. Konec studené války podle tehdejších amerických představ vůbec neměl znamenat rozpad SSSR. Určitou roli v tom jistě hrála i obava, co se stane se sovětským jaderným arzenálem. Podobné úvahy možná dělají nyní vrásky na čele nejen ruským vojákům.

Zajímavá je též forma, jakou to povolební dění v USA dostalo. V několika momentech to totiž něco strašně vtíravě připomíná. Kdosi kdysi pronesl bonmot, že jediný stát na světě, kde se nemůže odehrát „barevná revoluce“, jsou Spojené státy, protože tam není americká ambasáda. Zdá se však, že vývoj překročil i tyto donedávna absurdní představy.

Byl jsem rád, když byl před čtyřmi lety zvolen Donald Trump americkým prezidentem, a to z toho důvodu, že jsem sadisticky očekával, že bude Američanům dělat to, co Američané sto let dělají celému světu. Dočkal jsem se toho v míře nyní již vrchovaté. Posuďte sami.

Demonstranti, které na svou podporu svolal úřadující prezident Trump, vnikli do prostor Kongresu, které střeží ozbrojené jednotky, podléhající administrativě téhož prezidenta Trumpa. Logicky se vynořují otázky – proč to strážci Kongresu dopustili? Proč jich bylo tak málo? Proč tím vznikla výbušná situace, kdy se vládní ozbrojenci dostali pod tlak a museli použít i zastrašovací prostředky, zřejmě včetně zbraně?

To není chyba, protože oba konce držel v ruce Trump. To je kombinace, připomínající kompresi studentů na Národní třídě v listopadu 1989.

A nejen to. Ze střetu v Kongresu je již hlášena jedna mrtvá osoba. Je to smutná zpráva, ale nebude asi jediná. Otázka, jaká je skutečnost, napadne asi každého. Hubatí Češi se už ptají, zda se ona osoba nejmenuje „Šmídová“ či „Zifčáková“?

Na mysl úporně dotírá otázka, jak je možné, že Spojené státy doklopýtaly do stavu, kdy budou radši riskovat rozpad, než aby někdo demokraticky uznal prohru? Úřadující prezident Donald Trump po svém čtyřletém spravování Spojených států prohlásil, že i v rozvojových státech mají demokratičtější volby, než u nich. Co tam tedy celou tu dobu dělal? Po osmi letech Obamova prezidentování, o němž Trump neměl snad jediného dobrého slova, byly Spojené státy ve stavu, že Donald Trump demokraticky zvítězil ve férových volbách. Převzal tedy zemi – v tomto ohledu – ve stavu, který respektoval, k němuž neměl výtky. Co se tedy za ty čtyři roky se Spojenými státy stalo?

Odpověď je zřejmá. Barevná revoluce se vrátila domů a lísá se k páníčkům, kteří se k ní nechtějí znát. Ve světě totiž řádně zdivočela a nikdo neví, koho bude poslouchat a koho kousne. Jedna věc je ale jistá. Celý svět vidí, odkud pochází.

Zdroj: prvnizpravy.cz