Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V dnešním komentáři se chci zamyslet nad tím, jak se naše země vypořádá s následky pandemie COVID-19. Stejně jako celá Evropa, také Česká republika bude muset přežít velmi bolestivé období rozpadu globalizovaného světa na menší celky.

Skoro nic nebude jako dřív, protože virus nade vší pochybnost ukázal, že rizika globalizace definitivně a ze dne na den převážila nad jejími přínosy. Zastavil to nejdůležitější, čím se naše civilizace vyznačovala – pohyb a snadnou dostupnost všeho.

Náhle začíná být jasné, že globální vesnice, kde se na jednom konci pracuje, na jiném pěstuje obilí, na třetím bydlí a do čtvrtého se létá na výlety, skončila. Od zítřka to všechno začneme rozebírat, abychom to zase sestavili v menším měřítku jako před sto a více lety. To všechno nás čeká, pokud přežijeme dvě klíčové události: samotnou pandemii a následnou opravdu hlubokou ekonomickou krizi.

Jako historikovi se mi zdá, že její dopad bude připomínat jakýsi podivný hybrid jedné ze světových periodických hospodářských depresí a následků válečných událostí. COVID-19 představuje vnější zásah, který dočasně či trvale zlikviduje celá odvětví ekonomiky, například mezinárodní turismus, silně omezí civilní leteckou dopravu, jeho dopad na sektor služeb se zatím nedá odhadnout. Většině lidí i států se výrazně sníží příjmy.

Na druhé straně se vrátí principy, na které jsme třicet let mohli zapomenout. Například se vrátíme k potravinové soběstačnosti, dojde ke znovuobnovení průmyslu (obávám se, že hlavně obranného), vzroste význam lokálních ekonomik. Drahé a nevýkonné nadnárodní instituce (Evropská unie a NATO) zaniknou.

Nejvíce ze všeho se však změní naše životy. Povinnosti nám ukládané budou výrazně větší než dnes, a o svá práva budeme muset tvrdě bojovat. Mimo jiné proto, že v našem současném světě jsou práva jedněch vyvažována povinnostmi jiných – například právo Afričanů svobodně migrovat do EU de facto zakládá povinnost Evropanů je živit. V chudém světě po koronaviru to nepůjde, solidarita se bude vztahovat jen na bližní.

Jistým způsobem jde o ironii osudu, ale Evropa v dobách moru v mnohém připomíná svět podle Grety. Nelétáme, nejezdíme auty, žijeme (a hlavně budeme žít) skromněji.

Jenom na přání jejich loutkovodičů ohledně elektromobility a likvidaci elektráren nedojde, protože na to nebudou peníze.

Na druhé straně nás ona mnohdy proklínaná karanténa duševně dokonale připravuje na budoucí malý svět s hranicemi. Trochu mi to připomíná radu veterináře ohledně jednoho z mých kocourů, který nesnášel stěhování. Prostě jsem ho na pár dní zavřel do koupelny, aby si zvykl. Pak byl z nového bytu nadšený.

Svým způsobem bude postpandemická ekonomická krize a následná obnova země připomínat poválečnou situaci. V minulém století po obou válkách se Československo neobyčejně rychle vzpamatovalo. Tentokrát tak optimistický nejsem, nejbližší analogii vidím až po roce 1648, kdy k zotavení došlo až po dvou generacích.

Dnes máme za sebou třicet let globalizace a v lecčemž budeme začínat od nuly.

Zdroj: prvnizpravy.cz