Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Se znepokojením jsem zaznamenal podivné počínání Facebooku, který na základě svých algoritmů nebo po elfím udavačském hlášení zamezuje účastníkům sociální sítě přístup na ni na jeden až třicet dnů.

K této exkomunikaci stačí napsat přezdívku Tommy Robinson, která patří jednomu britskému politickému aktivistovi, který proslul referováním o soudních procesech o bandách zločinců. Ti dlouhá léta za nezájmu sociálních pracovníků a policie odporným způsobem znásilňovali nezletilá děvčata (od jejich 11 let) z nižších sociálních vrstev, často v ústavní péči. Důvodem, proč pachatelům tento zločin procházel, byl rasismus.

Oběti byly převážně bílé a pachatelé Asiati, většinou pákistánského původu. Úředníci a policisté se báli zakročit, aby nebyli obviněni z rasismu, proto přivírali oči a nekonali. Když konečně došlo k zatčením a soudům, státní orgány usoudily, že kolem celé záležitosti musí být minimální publicita, což Tommy Robinson s odvoláním na svobodu slova a informací porušil, takže byl zatčen, odsouzen a na sociálních sítích proklet. Tak jako kacíři ve středověku. A stejně jako za časů inkvizice, každého, kdo pronese jeho jméno, stihne trest.

Ze svého dětství pamatuji, že existovala jména, o nichž se nesmělo mluvit pozitivně, jenom negativně, ale směla se vyslovit. Třeba o T. G. Masarykovi nám ve škole říkali, že střílel do dělníků. Ale ani v těch padesátých letech nebylo zakázáno vyslovovat jeho jméno. Doba holt pokročila. Nebo taky ne – k tomu se dostanu na konci komentáře.

Z té minulosti si pamatuji také jednu důležitou věc – čestní lidé vždy najdou cestu, jak říci pravdu, i když nemohla být otištěna v novinách, neukazovali jí v televizi a nehovořili o ní v rozhlase. Objevila se v umění, v literatuře a ve filmu. Potěšilo mě, že snaha povědět pravdu o všem, o čem se oficiálně nesmí mluvit, je přítomná i dnes. Jen se musí trochu maskovat. Třeba jako strhující detektivní román. Kniha Tonyho Parsonse Spolek katů (ze série o detektivu Maxi Wolfovi) k takovým dílům patří.

Autor nechal vyprávět příběh detektivem, který vyšetřuje vraždy, což mu umožnilo zobrazit problémy současné britské justice ve všech kritických oblastech. Spolek katů je skupina frustrovaných lidí, kteří se rozhodli napravit podivnou benevolenci britských soudů tím, že nedostatečně potrestané pachatele pověsí. Začnou pákistánským taxikářem, který unášel nezletilá děvčata pro potřeby znásilňovacích gangů a vyvázl s mírným trestem necelých šesti let. Svou vlastní dceru polil kyselinou kvůli vztahu s křesťanem a nebyl za to potrestán vůbec. Druhým popraveným byl bankéř, který zabil na přechodu sedmiletého chlapce a ujel. Odseděl si za to necelé dva roky. Třetí obětí samozvaných katů se stal narkoman, který zmlátil do bezvědomí devadesátiletého válečného hrdinu.

Situaci v Londýně dokreslují dva případy, do kterých je hlavní hrdina zapojen: otec rodiny v pantoflích vyjde před dům, aby okřikl tři mladíky močící na auto jeho ženy. Oni jej ukopou k smrti a celé si to natáčí a pověsí na internet. Dostanou za to rok vězení. Bez trestu vyvázne šéf gangu, který bezdůvodně oslepí na diskotéce patnáctiletého mladíka. Průvodním jevem všech zločinů (včetně těch poprav oběšením) je jejich zveřejnění na síti.

Hlavní hrdina sice nakonec odhalí totožnost a motivy spolku katů, ale uvědomí si, že celý systém přestal být funkční. Dokládá to jeho úvaha o soše Spravedlnosti:

„… ta páska, kterou má spravedlnost přes oči, má znamenat, že všechny její rozsudky jsou nestranné a moudré, dnes se spíše zdálo, že jsou kvůli tomu spíš náhodné, nesmyslné a kruté.“ O motivaci členů spolku píše: „byli také zklamáni systémem. Poníženi úlisnými právníky. Znechuceni tím, jak museli sledovat parchanty, kterým procházely vraždy.“

Téma rasismu v románu rezonuje, jen trochu jinak, než bývá předkládáno. Když je po Pákistánci pověšen bílý bankéř, vedení policie spadne kámen ze srdce, že zločin spolku katů nemá rasové pozadí. Naopak, rasistické motivy nechyběly oněm znásilňovacím gangům, jejich členové označovali své dětské oběti za bílé děvky. Policista, který to vyšetřování komentuje, říká:

„Tomuhle gangu to procházelo tak dlouho, protože se všichni báli, že budou vypadat jako rasisté. Policie, sociální pracovníci – prakticky jsme jim drželi kabáty, zatímco znásilňovali a mučili děcka.“

Kniha Tonyho Parsonse tak dokládá, že pravdu, byť je sebenepříjemnější, zatajit nelze. Proto počínání společnosti Facebook vůči jménu Tommy Robinson musí mít jiné než racionální pozadí.

Duchovně odpovídá zhruba roku 1440 plnému pověr, zmatků a náboženských válek.

Možná by pan Mark Zuckerberg měl svůj kalendář o 579 let posunout kupředu.

Zdroj: prvnizpravy.cz