Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V tomto týdnu jsem se zúčastnil velmi zajímavého semináře, který se zabýval 75. výročím zahájení Karpatsko-Dukelské operace.

Jak už je pro naší dobu typické, třičtvrtě století staré události nabyly náhle na aktuálnosti přímo žhavě politické. Kvůli soše maršála Koněva a sporu o jeho úlohu v průběhu II. světové války. V podání některých českých historiků a novinářů právě boje o Dukelský průsmyk prý ukázaly, že označení „krvavý maršál“ (kterými pomalovali jeho sochu na Praze 6) si zaslouží. Zaujalo mne, že mu jeden publicista vyčítal zbytečně zmařené životy nejen sovětských a československých vojáků, ale také vojínů německých.

To považuji za klíčový moment. Bezmála sedmdesát pět let od skončení války postupně dochází k revizi dějin.

Až doposud se tradovala verze historie, kterou napsali vítězové války. Teď nám předkládají pod záminkou objektivních pohledů na klíčové události úplně jiné vyprávění tradované těmi, kdo tenkrát patřili k poraženým. Přesně jak to předpovídal ve svém projevu ze 14. 12. 1945 v souvislosti se svými dekrety československý prezident Edvard Beneš: „Brzo přijde chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.“ Pan prezident byl pesimista, takže předpokládal, že proces revize dějin přijde rychle.

Naštěstí ta verze výkladu historie prosazená vítězy II. světové války vydržela téměř půl století a začala se drolit na bolavých periferiích Evropy – na Balkáně a na Kavkaze. Tamní krvavé konflikty kopírovaly geograficky i národnostně ty z let 1939 – 1945. Také u nás se pozvolna a nenápadně otevírala stará traumata. Vždy tak, aby z toho Češi vycházeli jako viníci, nebo jako národ neschopný si vládnout. S nástupem druhé vlny Studené války po roce 2008, kdy se Ruská federace stala znovu nepřítelem Západu č. 1, revize historie nabrala na obrátkách. Nejprve jsme se dozvěděli, že Sovětský svaz nás neosvobodil, ale okupoval.

Tuto fázi přepsání dějin charakterizují události na Ukrajině, kde došlo k faktické a posléze i právní rehabilitaci ukrajinských příslušníků jednotek SS. Tehdy bojovali proti Sovětskému svazu, což dnes váží víc než to, že byli spojenci Adolfa Hitlera a váleční zločinci. Logickým dalším krokem bude rehabilitace bývalých příslušníků Ruské osvobozenecké armády (u nás známých jako Vlasovci). S ohledem na průběh Pražského povstání v květnu 1945 klíčová úloha v tomto procesu připadne České republice. 

Na kauze sochy maršála Koněva jsme mohli pozorovat, jak se původní vnitřní ruský spor o dějiny přenáší k nám. Hlavní iniciátorkou celé aféry je obdivovatelka generála SS Helmutha von Pannwitze a jemu podřízených kozáků Eugenie Čihalová. Ta se stala členkou Rady vlády ČR pro národnostní menšiny jako zástupce Rusů. Nechápu české politiky, kteří se zapojili do akce, která na dálku páchne svými dávnými nacistickými kořeny. Nepřekvapí mě, když pomník osvoboditelům, který sochu maršála nahradí, zahrne i Ivana Kononova, generála Vlasovců, v bývalé Jugoslávii označovaného spolu s von Pannwitzem za válečného zločince. V zemi, kde nás ve veřejnoprávní televizi informují, že 2. světovou válku zahájil Sovětský svaz, bych se tomu nedivil. Třeba verze historie diktovaná poraženými, a ne vítězi jako doposud, patří do budoucích hodin dějeBISu, protože určitě není sovětská.

Za této situace se i z historického semináře stává politikum a z poctivého bádání boj o pravdu. Tato kritéria zcela splnil příspěvek pana docenta Jozefa Bystrického ze Slovenského vojenského historického ústavu. Ten objevil v ruských archivech dosud neznámé materiály, na jejichž základě upřesnil průběh bojů a počet padlých a raněných jak v rámci Rudé armády, tak v československém armádním sboru, a to den po dni. Dospěl k podstatně nižším počtům, než těm, které se tradují v historkách o mimořádně krvavých bojích.

Nakonec připojil srovnání počtu ztrát jiných spojeneckých armád v obdobném horském terénu (Američané v Ardenách, Poláci v Monte Casinu). Československé (i sovětské) ztráty byly výrazně nižší. Obávám se však, že páni radní, kterým vadí socha, to číst nikdy nebudou. Oni podvědomě či vědomě fandí té druhé straně. Zapomněli, že prohrála. I kdyby přestěhovali deset podobných soch, nic na tom nezmění.

Zdroj: prvnizpravy.cz