Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mnišství je v podstatě způsob křesťanského života, který spočívá v naprostém zřeknutí se světa a odevzdání se Bohu. Z tohoto hlediska je mnišství všude stejné a každý monastýr, skit či poustevna jsou výsadním místem, centrem mnišského a křesťanského způsobu života. To, co je řečeno o mnišství obecně, platí do značné míry i o Svaté hoře Athos a naopak.

Přesto zůstává Athos fascinujícím místem, které přitahuje pozornost nejen pravoslavných, ale i jinoslavných, a dokonce nevěřících. Důkazem je množství knih a článků, které o Athose vznikají, stejně jako poutníků a návštěvníků z celého světa. Tato fascinace není sice nová, zato je dnes větší než v minulosti. Existuje pro to více důvodů.

1) Prvním z nich je fakt, že Athos je samostatnou republikou – tedy zemí, jež je obývána pouze mnichy a jež je cele oddána mnišskému způsobu života. I když v každé pravoslavné zemi najdeme alespoň jeden region s několika monastýry, neexistuje žádný region s tolika monastýry, skity a poustevnami, který by byl zároveň zemí řízenou mnichy a ohraničenou skutečnými hranicemi, které ji oddělují od ostatních států a regionů. Athos je chráněnou oblastí nejen politicky, úředně a geograficky (neboť je poloostrovem), ale rovněž duchovně, neboť je nazýván „Zahradou přesvaté Bohorodice“ a je považován za místo, které patří Boží Matce a v němž je Boží Matka přítomná. A protože je zemí obydlenou mnichy, Athos neumožňuje „volný pohyb osob“ vyžadovaný evropskou legislativou, není zasažen přívalem turistů a nedovoluje vstup ženám. Naopak rozšiřuje mnišskou působnost po celém svém území a zůstává zcela jedinečnou zemí.

2) Svatá hora Athos je svědectvím o tom, že Království Boží je mezi námi. Nachází se zde nejvíce svatých ostatků z celého pravoslavného světa. Tyto ostatky a jejich zázraky zpřítomňují téměř všechny velké křesťanské světce.

Sám Athos pak – jakožto místo vyhrazené mnišskému životu a zvláště příznivé pro posvěcení – vydal tisíce svatých, ať už známých, či neznámých. Někteří z nich mají i v dnešní době celosvětový vliv, jako např. sv. Silván Athoský, Josef Hesychasta a jeho duchovní synové či sv. Paisij. Skrze množství současných i minulých světců se Athos jeví být – slovy Žalmisty – „úrodnou“ či „plodnou horou“, na níž se „zatoužil usadit Bůh“ a v níž „Hospodin bude přebývat natrvalo.“ (Ž 67, 16–17 podle Septuaginty).

3) Athos odkazuje ke ztracenému Ráji a ohlašuje Ráj znovunalezený.

Svatá hora nejen skrze své světce, ale také tím, že je to požehnané místo, prorocky zjevuje jiný svět, který dává naší přítomnosti smysl. Athos, nazývaný též „Zahradou Bohorodice“ je obrazem Ráje, připomínkou Ráje, který naši první rodiče ztratili, a zároveň je předzvěstí Ráje přislíbeného spravedlivým.

a) Svatá hora nabízí obraz rajské přírody s rozmanitými krajinami od mořských břehů až po dvoutisícový vrchol athoského štítu a s množstvím živočišných a rostlinných druhů, tvořících mikrokosmos světa. Dalším důvodem je, že athoská příroda zůstává nedotknutá, chráněná od ekonomického zužitkování a průmyslového znečištění. Samotná její existence v moderním světě je exemplárním příkladem. Je modelem duchovní ekologie; představuje integritu stvoření, které svěřil Bůh člověku k užitku a zároveň ke kontemplaci a díkuvzdání.

b) Prostor Svaté hory rovněž vypovídá o prostoru Ráje a předjímá prostor Království nebeského. Na rozdíl od ostatních zemí světa (rozdělené na posvátné a profánní, někdy dokonce zcela profánní) se prostor Athosu jeví být cele posvátný, nikoli pouze přítomností monastýrů, skitů, pousteven, chrámů a kaplí, ale také skrze světce, kteří jím procházeli, naplnili ho svými modlitbami a zaplavili božskými energiemi, které z nich vyzařovaly. Pokaždé, když kráčíme po athoských stezkách, jdeme ve stopách světců, kteří nás předešli. Mnoho míst v přírodě uchovává památku na zjevení Krista, Boží Matky nebo svatých. Není zde monastýru, poustevny, kaple, pramene či studánky, jejichž přítomnost by se nedala vysvětlit nějakým nebeským viděním či zázrakem.

c) Je třeba říct i pár slov o prorockém významu athoského času. Jedna z věcí, které materiálně dopadají na návštěvníka Athosu a které ho do určité míry dezorientují, je změna času. Většina monastýrů zachovává byzantský čas, podle něhož se už dnes nikde na světě neřídí. Náš čas mniši nazývají „kosmiki ora“, světský čas. Byzantský čas však není pouze reliktem doby dávno minulé – ukazuje na jinou časovou modalitu, na duchovní čas, jenž je posvěcený, neboť je cele odevzdaný Bohu a je rozdělený a organizovaný tak, aby odpovídal Jeho vůli. Tento čas opět symbolicky připomíná čas v Ráji a ohlašuje čas Království nebeského.   

4) Čtvrtým důležitým bodem je to, že kolektivní život na celém Athose i v každém monastýru zvlášť je povoláním k jednotě všech lidí a že svědectví o této jednotě je možné v Kristu. Ve světě poznamenaném válkami, nacionalismem, etnickými konflikty a rasismem se toto svědectví stává skutečně prorockým.

Svatá hora jako celek svědčí po mnoho století o dobrých vztazích mezi komunitami různých etnik, které nejen pokojně koexistují vedle sebe, ale žijí harmonicky v poutu lásky.

V tomto poutu lásky vládne na Athosu Svaté společenství, jež se skládá ze zástupců hlavních monastýrů a jež řídí Svatou horu nikoli podle demokratických principů, ale v duchu křesťanské sborovosti (sobornost). Každý z athoských monastýrů pak podává podobné svědectví tím, že v jeho čele stojí rada starců vedená igumenem, který je volený mnichy.

5)  Jako pátý bod musíme zmínit zásadní roli, kterou sehrála Svatá hora v dějinách pravoslaví a jež se jeví dnes – více než kdy jindy – obzvláště důležitá. Tato role spočívá v uchování Tradice a v obraně pravoslavné víry. Stále se jedná o prorockou roli, neboť prorok je tradičně tím, kdo připomíná lidem jejich věrnost Bohu a kdo je obráncem víry proti čemukoli, co ji chce změnit nebo překroutit.     

Ve světě vystaveném stále četnějším a rychlejším změnám je Svatá hora příkladem stabilního, neměnného světa, jenž je obrazem světa Božího. Athoští mniši – chráněni od touhy po změně a závratě z pohybu, jež zaneprázdňují lidi ve světě, a ušetřeni společenského tlaku, jemuž podléhá moderní životní styl –, úzkostlivě zachovávají kanonická pravidla, liturgický typikon a asketický způsob života, které naši Otcové předávali z generace na generaci.

Úzkostlivé dodržování těch nejmenších tradic bylo přes tisíc let podmínkou dokonalého uchování pravoslavné Tradice. Athoští mniši rovněž velmi přispěli k zachování pravoslavné víry, která byla – a stále je – ohrožena v těžkých okamžicích dějin. A za to požívají zvláštní úcty a velké autority.

Prorocká role stáže a majáku, kterou Athos v pravoslavném světě tradičně zastává tím, že připomíná lidem pravou víru, je obzvláště důležitá dnes, kdy můžeme pozorovat značné oslabení dogmatického povědomí. 

6) Šestým a posledním bodem je fakt, že Svatá hora rovněž přispívá zásadním způsobem k zachování pravoslavné duchovnosti v její nezměněné a živé podobě. Tato duchovnost byla rozvinuta mnichy v Palestině, v Syrii, na Sinaji a ve Studijském monastýru v Konstantinopoli, ale athoští otcové se stali od třináctého století dál jejími hlavními dědici a opatrovníky. Svatá hora se stala měřítkem v otázkách askeze a duchovnosti a přitahovala mnichy ze všech zemí. Tito mniši – ať už zde zůstali, nebo se vrátili zpět – výrazně přispěli k rozšíření pravoslavné duchovnosti. Svatá hora byla vždy centrem zejména praktikování Ježíšovy modlitby a hesychastické duchovnosti. A tímto centrem zůstala dodnes.

Úkolem athoských otců je prostředkovat toto prastaré dědictví současným lidem a předat je budoucím generacím. V tom spočívá prorocká a eschatologická role athoského mnišství.

Přednáška byla pronesená 21. září 2016 v Moskvě u příležitosti oslav „Milénia ruské přítomnosti na Svaté hoře.“ Přeloženo z francouzského originálu uveřejněného na webu Orthodoxie. 

Jean-Claude Larchet (1949) je francouzský pravoslavný teolog. Zabývá se zejména patristikou a pravoslavnou duchovností. Je autorem např. publikací La Divinisation de l’homme selon saint Maxime le Confesseur (Zbožštění člověka podle sv. Maxima Vyznavače, 1996), Théologie de la maladie (Teologie nemoci, 1991) nebo La Vie liturgique (Liturgický život, 2016).

Zdroj: nitriaorthodoxy.blogspot.cz