Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rád bych reagoval na text Jana Jandourka, který se ve svém článku Střet civilizací a vítězství kříže nad půlměsícem v bitvě u Vídně je nebezpečný mýtus snaží na příkladu bitvy u Vídně z roku 1683 dokázat údajný mýtus střetu křesťanské a muslimské civilizace.

Zjednodušeně řečeno tvrdí, že se o žádný střet civilizací nejednalo, jelikož řada tehdejších panovníků využívala aktuálně výhodná mezináboženská spojenectví ke svým taktickým a strategickým politickým záměrům – Janovi III. Sobieskemu pomáhali muslimští Tataři, Francouzi se spojili s Turky, aby omezili expanzi Habsburků, atp. Podle autora se tedy spíše než o civilizační střet jedná o „spolupráci mezi rozdílnými etniky.“

Často užívaný termín „střet civilizací“, jenž využíval Samuel Huntington (kritizovaný i oslavovaný, ale zřídkakdy opravdu čtený), skutečně v jeho podání neslouží k označení nějaké konkrétní bitvy nebo události. Jeho civilizační přístup se snaží pouze osvětlit, že existují jednotlivé civilizační okruhy. Každý civilizační okruh pak vychází z jiného náboženského základu, který formuje kulturu v tom nejširším slova smyslu a především tvoří identitu jednotlivých členů civilizace. Odlišné identity jsou pak zdrojem konfliktů, které se nejčastěji odehrávají na hranicích jednotlivých civilizačních okruhů.  

V tomto smyslu se tedy dá hovořit o křesťanské (chcete–li postkřesťanské či západní) nebo muslimské civilizaci (Huntington jich ve světě rozlišuje sedm nebo osm) a o konfliktech nebo střetech mezi těmito civilizacemi.  

Ať se nám to líbí, nebo ne, celá historie vztahů křesťanského a islámského světa se nese ve znamení střetů. Vše započíná ohromnou expanzní vlnou, již dal do pohybu na počátku sedmého století prorok Mohamed. Během relativně krátké doby muslimové dobyli značnou část křesťanské Byzantské říše. Vojenská expanze pokračovala přes sever Afriky, Španělsko až k hranicím Francie, později dalším směrem až do Indie. Roku 1453 dobývají Turci Konstantinopol a Byzantská říše, centrum východního křesťanství, je zničena. Zaniká tak celá byzantská civilizace, i když některé její fragmenty přežijí a poslouží jako zdroje náboženské a kulturní identity pro další pravoslavné státy.    

Henry Kissinger tvrdí, že ve světových dějinách nalezneme jen málo tak dramatických událostí, jako je šíření raného islámu. Dle jeho názoru byl úspěch muslimské expanze zapříčiněn specifickým charakterem islámu. Spojení náboženské identity a politické moci proměnil podle něj imperiální snažení ve svatou povinnost. Islám měl založit nový světový řád, přičemž dobytá území jsou označována jako politická entita „dům islámu“, ve které má vládnout chalífa. Území za hranicemi chalifátu je pak označována jako „oblast války“, která musí být časem podmaněna, aby mohl být konečně nastolen všeobecný mír. Strategie, jak tohoto světového uspořádání dosáhnout, je nazývána všeobecně známým pojmem džihád. Mír s nevěřícími se mohl ustavovat, ale jen na dobu určitou, která islámské straně umožnila nabrat sílu.

Abychom nebyli nespravedliví, je třeba podotknout, že se univerzalistické politicko-náboženské snahy vyskytovaly i v rámci křesťanské civilizace. Příkladem může být dobytí indiánských říší španělskými conquistadory nebo snahy císaře Karla V. o rozšíření katolické dominance v Evropě. Od přijetí vestfálského míru v roce 1648 však podle Kissingera tyto snahy v podstatě ustaly a v rámci křesťanské civilizace se ujalo rozlišování toho „co náleží císaři“ a „co náleží Bohu.“ Jinými slovy došlo k principiálnímu oddělení světské a duchovní moci – na rozdíl od islámu – který je tímto sepětím bytostně charakterizován i dnes, jak je zřejmé ve státech s převažující muslimskou populací. Turecko bylo výjimkou v důsledku radikální sekularizace Mustafy Kemala, uvidíme však na jak dlouho.      

Vraťme se však ke střetu civilizací. Po dobytí Konstantinopole expanze muslimů pokračuje. V roce 1492 jsou sice vypuzeni ze Španělska v rámci reconquisty, na Balkáně ale stále pokračují v postupu. Roku 1526 Turci, jejichž sultáni jsou zároveň chalífové, poráží křesťanská vojska u Moháče a ustavují různé krátkodobé aliance s křesťanskými vazaly. V témže roce dohodli spojenectví s Francií, které se hodilo oslabení Habsburků. Jak píše Kissinger, tato smlouva však nebyla vyvážená ve smyslu rovnosti stran. Nemuslimská strana totiž postrádala právní kompetenci vejít s islámem do styku na bázi rovnoprávnosti. Ale zpět k územní expanzi. Roku 1529 Turci poprvé oblehli Vídeň. V roce 1568 uzavírají mír, který ukončí druhou rakousko-tureckou válku, dalších šest bude však následovat. O rok později útočí Osmané na Kypr a papež Pius V. zakládá Svatou ligu, která v roce 1571 poráží tureckou flotilu u Lepanta, čímž zabraňuje tureckému útoku na Apeninský poloostrov. Osmanské výboje do Evropy s přestávkami pokračují dalších sto let. Turci současně bojují proti Persii. V roce 1683 konečně došlo ke zlomové bitvě u Vídně, kde byli Turci drtivě poraženi a po několika dalších prohraných bitvách byli vytlačeni z Uher. Hospodářská a vojenská moc západních států rostla, zato Osmanská říše procházela krizí, čímž ustala i islámská vojenská expanze.  

Bitva u Vídně nebyla střetem civilizací, ale byla jedním z momentů tohoto střetu nebo chcete-li styku. Díky porážce Turků byla expanze zastavena a západní křesťanstvo přežilo, na rozdíl od většiny tehdejšího křesťanstva ve východních oblastech bývalé Byzantské říše, kde trvala nadvláda Osmanů déle.   

O civilizační střet se jednalo, protože v případě válek jednotlivých států v rámci křesťanské civilizace nezpochybňovaly tyto státy princip pluralitního uspořádání států, a to zvláště po uzavření vestfálského míru. Podle Kissingera se tento systém s výkyvy udržel až do první světové války. Zato muslimská expanze neměla umožnit rovnováhu, ale měla skončit celosvětovým vítězstvím islámu. Islámská říše byla pro muslimské chalífy dlouhodobě neslučitelná s existencí nemuslimských států.    

Ke střetům civilizací zkrátka dochází. A abych byl (politicky) korektní, zmíním ještě jeden. Tzvetan Todorov považuje za největší střet civilizací dobytí Ameriky Evropany. Setkaly se neznámé civilizace. A jak to mezi odlišnými civilizacemi často bývá, dostaly se do konfliktu. Španělé s pomocí Tlaxacalnů dobyli Tenochtitlán a zničili říši Aztéků. Španělů bylo pár set, jejich spojenců (Aztéky ujařmených indiánů) desítky tisíc. Zajímalo by mě, jestli by Jan Jandourek v tomto případě taktéž hovořil o „spolupráci mezi rozdílnými etniky“.    

Vím, že dané téma je velmi kontroverzní právě kvůli jeho možnému využití mnohými populisty, a nechci ho v žádném případě slučovat s migrační krizí a osudy nešťastníků, již v důsledku geopolitických krizí bojují o přežití.

Na druhou stranu by se neměla zcela ignorovat historická skutečnost a reálné rozdíly mezi jednotlivými civilizačními okruhy, jež mají rozdílné náboženské a kulturní zdroje.

Přehlížení kulturních rozdílů, jež formují identitu jednotlivců i skupin, mívá nebezpečné politické důsledky.

Přání se také lehce stává otcem myšlenky.

To, že liberálně orientovaní a sekularizovaní komentátoři v Evropě interpretují svou liberální optikou odlišné náboženské a kulturní systémy, rozhodně neznamená, že se podle těchto západních interpretací někdo bude chovat. Věřím, že mnozí západní teologové, filozofové a politici jsou upřímně přesvědčeni o budoucí kompatibilitě islámu s liberální demokracií. Nejsem si ale jistý, co si o této kompatibilitě myslí muslimští teologové na islámských institutech v Isfahánu, Káhiře, Bagdádu nebo Istanbulu.

Možná by bylo dobré se jich zeptat.

Zdroj: christnet.eu