Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Náš svět se mění. Jsme svědky nástupu zdivočelého progresivismu a před našima očima probíhající likvidace osvědčených společenských struktur, ctností a individuálních svobod.

A co víc, proces této změny se stále urychluje. Už nepostupuje salámovou metodou, metodou vařené žáby. Postupuje revolučně, bez zdržování a velkých diskusí. Odpůrci jsou umlčováni a společensky likvidováni. Liberální levice, pokrokáři, nám vnucují svou agendu všemi cestami. Jejich propaganda na nás útočí v každé druhé televizní reklamě, dětském pořadu, v umění celkově, v činnosti nátlakových a zájmových aktivistických seskupení, prostřednictvím politiky bank a dalších korporací.

Politická scéna před nimi zbaběle couvá nebo dokonce jejich agendu snaživě podporuje. Progresivisté postupují skutečně totalitárně. Zvykli jsme si tento termín nadužívat, ale on se nehodí pro každou nesvobodu, pro každou diktaturu. Mnohé diktatury minulosti si vystačily s politickou a ekonomickou mocí, popřípadě s ovládnutím nástrojů propagandy. Ale neměly vždy ambici zasahovat tak plně do hloubky, jak to vidíme dnes, tedy i do mezilidských a rodinných vztahů a do podstaty individuální identity. Nastupující moc takovou ambici má. Zasahovat i do intimna, do soukromého života, do myšlení, do ryze osobních důvěrných vztahů. Tedy úplně (totálně) do všech stránek lidského života a lidské podstaty. Proto se ve skutečnosti teprve na ni beze zbytku hodí termín totalitární.

Všichni to vidíme. Pro starý dobrý svět už není místo. A teď se zastavím. Ano, máte pravdu. Je to lkaní starého plešatého dědka. Lkaní tolik podobné těm, jaké od starců, neschopných se přizpůsobit pokroku, zaznívalo nejméně od časů Ciceronových v podobě bolestného výkřiku „o tempora, o mores“. A nejméně od těch dob (určitě ale už mnohem dříve) tu vždy byla nezvedená mládež i pohoršená starší generace, které nezbývalo než jen sprásknout ruce. Je tu ale jeden rozdíl. A kvůli němu čtete tyto řádky. Ne kvůli stodvacátétisícíosmistédevadesátédruhé lamentaci nad úpadkem světa.

Je tu totiž jeden rozdíl. Rozdíl podstatný. Nejen v tom, že skutečné rebelantství je nutně spojené s ochotou a připraveností snášet důsledky, ústrky, tresty, dopady, ostrakizaci, s odhodláním přinášet oběti. Nic takového dnešní rozmazlení revolucionáři neriskují. Je tu ale ještě podstatnější rozdíl. Ano, vždy se mládež bouřila proti panujícím poměrům a pořádkům. Každá nová generace se chtěla vymknout stávajícím pravidlům a dosavadnímu uspořádání světa. I ta moje. I mně by mohl leckdo vmést do tváře mé undergroundové máničkové mládí, ze kterého jsem ještě nestihl tak úplně vyrůst.

Ano. I my jsme se bouřili, i my jsme neposlouchali, i my jsme nechtěli respektovat společenské konvence. Ale proč? Zčásti jistě i z nepochopení. Ale hlavně kvůli tomu, že jsme si chtěli žít po svém. Jako chtěly všechny generace buřičů před námi. A v tom je ten obrovský rozdíl oproti dnešku.

My jsme starším generacím nevnucovali ten svůj životní styl, svůj způsob života, svůj bigbít, své oblečení, vlasy, názory. Zato současným revolucionářům nejde o to, aby si oni mohli žít podle svého. V tom jim nikdo nebrání. Oni chtějí své představy o životě vnutit i nám všem ostatním. My jsme žili tak trochu podle hesla jednoho z nejlevicovějších muzikantů 70. let Johnyho Rottena, který se – paradoxně právě on – jistým kouzlem nechtěného dopustil snad nejkonzervativnějšího výroku v dějinách, když na otázku, jestli si myslí, že svými písněmi změní svět, odpověděl: “Ale já nechci měnit svět, já se jen snažím, aby svět nezměnil mne.“

Dnešní revolucionáři ale svět měnit chtějí. Ne kvůli tomu, aby si mohli žít podle svého, ale kvůli bohorovnému přesvědčení, že i všichni ostatní lidé – mladí i staří – mají od nynějška žít podle nových revolučních představ. Tihle progresivisté nechrání svůj způsob života, oni útočí na náš, oni chtějí měnit nás, naše životy, chtějí vládnout světu a vnucovat mu své pořádky.

Takže pokud dnes probíhající revoluce někomu vadí, není to jen lkaní tisící generace nad novou další nezvedenou dobou. A pokud s onou revolucí někdo bojuje, není to jen projev zastydlého lpění na překonaných schématech žití. Je to obrana svobody žít si ve svém normálním světě.

Zdroj: institutvk.cz