Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Průzkum veřejného mínění v Německu ukazuje, že velká část Němců se bojí otevřeně vyjadřovat své názory na veřejnosti. Mezi přáteli je to lepší.

V příjemném městečku Allensbach ležícím na břehu Bodamského jezera sídlí už od roku 1947 Institut für Demoskopie, jedna z největších firem Německa specializujících se na výzkumy veřejného mínění. Tato instituce se začátkem května zaměřila na téma svobody projevu v Německu. Projekt zaštítila osobně profesorka Renate Köcher, která institut vede. Zpovídáno bylo celkem 1283 respondentů starších šestnácti let.

Výsledky této práce zveřejnil ve čtvrtek Frankfurter Allgemeine Zeitung v placeném článku jménem „Stále více tabuizovaných témat“ (Immer mehr Tabuthemen). Shrnutí nejzajímavějších výsledků však lze najít i ve volně dostupných článcích na Die Welt nebo ve vysokoškolském časopise Forschung und Lehre vydávaném svazem německých vysokých škol.

Čísla jsou – aspoň z mého hlediska – vysloveně varovná. Pouze osmnáct procent Němců má dojem, že se na veřejnosti může vyjadřovat zcela svobodně. V kruhu přátel roste toto číslo na 59 procent, což je sice o dost lepší, ale pořád to ještě znamená, že více než třetina lidí se necítí svobodně ani mezi přáteli. Na internetu se svobodně vyjadřuje jen 17 procent respondentů – zhruba každý šestý.

Mezi tabuizovaná témata patří podle respondentů:

• islám
• uprchlíci
• období nacismu
• Židé
• homosexualita
• gender
• vlastenectví
• pravicový extremismus

41 % zpovídaných soudí, že s politickou korektností se to přehání. 57 % jich říká, že verbální společenská pravidla a normy jim „lezou na nervy“.

Vysloveně nepřátelští jsou pak Němci vůči modernímu „přepisování knih“, například když v knihách Astrid Lindgrenové došlo k záměně černošského krále za krále z jižních moří. 75 procent dotázaných s tím nesouhlasí a zachovalo by původní verzi, jen 14 procent je pro změnu.

Dvě třetiny Němců také nesouhlasí s opisnými konstrukcemi typu „osoby s imigračním pozadím“, které nahrazují dřívější pojmy jako „přistěhovalci“ nebo „osoby cizího původu“.

Tak, a teď prosím zvedněte ruce, koho tyto výsledky překvapily.

Mě taky ne.

Proč tedy tento proces zavírání úst trvá a postupuje?

* * *

A budete mě poslouchat!

Jeden z důvodů, proč nepřestávám psát tento blog, je skutečnost, že mám opravdu rád svobodu slova. Žít bez ní bych nechtěl, snáze bych se obešel bez nohou, peněz nebo snad i zraku. Počítám, že u spousty dalších lidí, kteří vyrostli ve velmi otevřených 90. letech 20. století, tomu bude stejně. Škoda, že ten neuvěřitelně krásný pocit svobody nemůžeme nějak snadno přiblížit mladší generaci, která už si zase ve škole tzv. dává pozor a považuje to za přirozenou součást života. Nemusí to tak být; vím to z osobní zkušenosti. Svobodný, nebo aspoň svobodnější svět je možný.

Když se lidé snaží bránit proti nějakému nebezpečí, mají tendenci přemýšlet o jeho minulých podobách a bojovat minulé války. To je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu krátkozraké. V minulosti byly hlavním ohrožením svobody slova velké totalitní mocnosti jako Třetí říše nebo Sovětský svaz. Takže si zánik osobní svobody vykreslujeme v duchu jako pochod naleštěných holinek cizí armády po naší půdě: zotročení vnější hrubou silou.

Není to úplně scestná představa a do nějaké míry platí dodnes. Například islámský teror zaměřený proti „rouhačům“ jako jsou Salman Rushdie nebo redaktoři Charlie Hebdo, spoléhá čistě na existenciální hrůzu z podříznutých krků, prostřílených kaváren a letadel vyhozených do vzduchu. O moc větší hrubou silou už postupovat ani nejde.

Jenže svoboda má i jiné nepřátele, nejen vražedné fanatiky s bombou v batohu. Internet zamíchal společenskými vztahy natolik, že umožnil vznik nátlakových skupinek, o kterých jsem se rozepisoval už několikrát, někdy podrobněji, jindy stručně:

• Digitální Moloch,
• Vyžeňte Germaine Greerovou aneb o počátcích deplatformingu v Čechách,
• AKK a její genderově-záchodkový problém,
• O otrokářství psát nesmíš, aneb antiomluva,
• Převýchova Gillettem,
• O strachu ze slovíček,
• Komu (ne)zůstane Černý Petr,
• Genderová bitva v CERNu,
• Špalírem hanby kráčet budeš

a tak dále, a tak dále, však už je archiv tohoto blogu dost rozsáhlý.

Společný jmenovatel všech takových kauz: tvrdá myšlenková diktatura titěrné menšiny, kterou byste přitom v širší populaci museli hledat elektronovým mikroskopem. A přitom tito hnisaví pitomci ani nemají žádné zbraně, jenom ječení a nátlak.

Tyhle na první pohled absurdní incidenty je nebezpečné podceňovat – to je jeden z důvodů, proč o nich píšu. Pro naši civilizaci představují zásadní nebezpečí. Možná bychom podle vzoru Grety Thunbergové měli zahájit nějakou pouliční kampaň „Čtvrtky za svobodnou budoucnost“, ale ve Švédsku by to určitě odstartovat nešlo.

Co je na takových jevech nebezpečného? Vidím tam fundamentálně dvě základní hrozby.

a) příliš velká moc v rukou ideologických fanatiků, nedoprovázená žádnou zodpovědností. O tom jsem se zmiňoval už minule v článku o Germaine Greerové.

Takový stav je v některých aspektech ještě horší než Islámská republika Írán. Tam ti ajatolláhové musejí svému obyvatelstvu zajistit aspoň základní životní úroveň, jinak se jim krvavě bouří po ulicích – nesou tedy jistou minimální zodpovědnost, protože v případě velkého průšvihu může ten režim taky padnout a to by pro jeho vrchní představitele mělo velmi nepříjemné následky. V Íránu by rozhodně o žádnou sametovou revoluci nešlo.

Internetoví aktivisti nemusejí nic. Jsou v pozici lidí, kteří jenom agresivně vznášejí požadavky a nenesou přitom „svoji kůži na trh“. Tím pádem mají veškerou motivaci hrozit každý den virtuálním lynčem zrovna těm nejoriginálnějším a nejméně konformním jedincům – bez nichž se žádný vědeckotechnický ani jiný pokrok neobejde. Striktní vynucování stávajícího konsensu je dobré leda k úplnému zkostnatění společnosti.

b) svázanost tohoto progresivního hnutí s myšlenkami typu „staří bílí muži jsou kořenem všeho zla, měli by chodit kanály a nejlépe co nejrychleji vymřít, aby konečně nastala rozrůzněná multikulturní utopie“.

Tahle stupidita vznikla v USA na základě jejich šílené rasové historie, velmi snadno přeskočila do Británie s jejím koloniálním komplexem a teď už zaznamenávám její projevy i zde v ČR, což je extra komické, když z etnického hlediska je tu asi tak 99,9 % bělochů.

(Příklad: titulek článku Stanislava Bilera Tahle země je jen pro starý bílý fotry.)

Toto je nebezpečné zejména proto, že tenhle druh kašičky ze sebezhnusení podlamuje ochotu postižených národů se bránit různým druhům nebezpečí, případně ta nebezpečí vůbec vnímat.

Například se domnívám, že kdyby moderní Německo netrpělo svojí válečnou vinou, Kriegsschuld, dávno by našlo legální cestu, jak místně usedlým příznivcům prezidenta Erdoğana vystavit jednosměrnou letenku do onoho tureckého ráje, který jejich favorit právě buduje, a kde po letech jeho moudrého panování začíná být problém i s cenami potravin. Zbavili by se tím početné páté kolony, která jim jednoho dne může být ještě dost nebezpečná. Leč Kriegsschuld dělá svoje, takže prakticky každé opatření směřující tímto směrem se setká od levicové části veřejnosti s křikem „rasismus, rasismus“.

* * *

Pár poznámek na závěr.

Jedna z prvních reakcí na článek o Germaine Greerové, kterou jsem dostal, byla od trans ženy jménem Jana, která mi napsala dlouhý děkovný dopis. Jeho stěžejním bodem byla věta „Tenhle aktivismus mě děsí“. Oni ti psychopatičtí aktivisté nejsou žádnými volenými zástupci své komunity, ale sbírkou samozvaných jedinců, kteří si jenom osobují mluvit jménem těch ostatních; a podle toho, co mi Jana psala, nemají žádnou širokou podporu. Tak trochu mi to připomíná bolševiky, kteří rádi hovořili jménem dělnické a rolnické třídy.

Také jsem před pár dny potkal svého školitele z matfyzu, veterána komutativní algebry, který začal na odborné pobyty do USA vyjíždět hned po pádu železné opony. Má tedy srovnání v rozsahu skoro třiceti let. Říkal mi, že atmosféra na amerických univerzitách se drasticky proměnila, zejména během posledních pěti let, a nyní tam vládne strach. Z agresivních studentských aktivistů.

Pro logicky uvažující matematiky je nejhorší nepředvídatelnost celé věci. Tabu se totiž neustále mění a nějaký výrok na Twitteru, který v roce 2017 byl banální, může v roce 2019 vést k velkým problémům. Nikdo neví, co se mu může stát osudným, rozzuřený dav si vždycky nachází nová témata.

* * *

Osobně si myslím, že nějaká duševní mobilizace proti těmto tendencím není v ČR vůbec předčasná. Naopak, je právě ten čas, kdy ještě realisticky můžeme podobné věci zbrzdit, a to i proti trendům, které se k nám šíří ze zahraničí. Za pět let už by být nemusel.

Ale historie se opakuje. Na závěr tohoto článku bych rád ocitoval starého, mrtvého a moudrého bílého muže, britského politika Edmunda Burkea. Tento výrok měl v roce 1770 pronést při zasedání Dolní sněmovny:

„Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic.“ Edmund Burke

Zdroj: kechlibar.net