Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Klíčovým slovem doby adventní je slovo „bděte“. A to i přesto, že by nám všem po tolikeré celoroční únavě, dennodenních námahách a k tomu ještě pár dnů před vánočními svátky bylo asi bližší a milejší slyšet slova „spěte“ nebo „odpočívejte“. Přicházející Kristus nás ale vyzývá k pravému opaku. Bděte.

Nesmíme se ovšem domnívat, že proklamovanou výzvou je čtyřiadvacet hodin ustlaná postel, bezesné ponocování, posedávání vedle lůžka a permanentní, ve dne v noci otevřené okno našeho bytu, abychom jako první zaslechli hlahol andělských trub, které budou zvěstovat jeho druhý příchod.

Bdělost, které se ona výzva týká, má zcela jiný charakter. Jedná se o bdělost našeho ducha. Pokud se nám samotným – a také za vydatné pomocí okolního světa – podařilo uvést svůj vlastní interiér do umělého spánku, nebo dokonce do hlubokého bezvědomí, je na čase s tím něco dělat.

Zmíním se na tomto místě o velmi rozšířeném hypnotiku, až silném narkotiku ducha, které se nazývá polovičatost. A abych ji specifikoval blíže, nazvu ji botanicky „polovičatost dvojdomá“.

Máloco dovede ukolébat ke spánku lidského ducha tak jako ona. Pozná se podle jedovatých plodů v dvojdomé podobě, kdy se „takykatolík“ snaží na jedné straně pochlubit svojí vírou, ale na druhé straně tak, aby nevypadal jako fanatik. Jeho vnitřní ospalost se diagnostikuje podle slov „to stačí“.

Kdo požil z tohoto plodu, dostává se velmi rychle do stavu duchovního spánku, ba duchovní strnulosti.

Vnější příznaky otravy se poznají podle proklamace následujících vět:

„My sice do kostela nechodíme, ale Pepíka jsme dali vokřtít. A to stačí“.

„My jsme sice děti k víře nevedli, ale ony svatbu v kostele měly. A to stačí“.

„Nejsme žádní náboženští fanatici, kteří jsou každou neděli v kostele, ale koledy si o Vánocích zazpíváme. A to stačí“.

Ti, kteří vyslovují takové věty, se drží zásady, že všeho moc škodí. Tím pádem živoří ve stavu, kdy se neživí duchovním pokrmem, ale jenom olizují kosti, které z něho zbydou. A to jim stačí.

Ježíš se s taktikou polovičatých a vlažných přístupů nespokojuje. Je potřeba se z nich probudit a začít být vnitřně bdělým. Nebýt duchovně ospalý. Probudit se nadto všechno ještě z naučených, neživotných a duši neprospívajících církevních klišé a kostelní rutiny (byť obojí stačí i části duchovenstva), nepřistupovat k adventní svátosti smíření s léta zažitým stereotypem, dostat odvahu a sílu v adventní době večer vypnout televizor a otevřít Písmo. Probrat se a vidět vedle sebe potřebného člověka. Vyladit se při bohoslužbě více na to, co říkají biblické texty, než na to, co nám v lavici vedle nás říká upovídaná sousedka. To všechno vyžaduje bdělost našeho ducha.

Pokud nás Ježíš v evangeliu vyzývá k bdělosti, apoštol Pavel nás nabádá k vytrvalosti. Takové spojení má svoji logiku. K čemu by nám byla duchovní bdělost, kdyby nám chyběla duchovní vytrvalost? Ale i ona má svá uspávadla.

Mezi nejsilnější patří – a opět použiji botanickou formu názvu – „dojmotvorka svatomilná z čeledi urputných“. Kdo onemocněl požitím extraktu z jejího květu, žije v bludném dojmu, že on přece nemusí nic měnit. A pokud jde o onu vytrvalost, tak s tím nemá vůbec žádný problém, protože už léta letoucí vytrvale vytrvává ve vytrvalé duchovní hnilobě. Co je jemu do nějaké kristovské bdělosti a pavlovské vytrvalosti? On o tom přece ví své.

Máme-li být vpravdě bdělí a vytrvalí, musíme jednoho dne začít.

V jisté křesťanské písni se zpívá: „…nečekej na svůj den, na svůj velký čin, každá chvíle se ti nabízí…“ a jiná píseň z Hosany k tomu dodává slova: „…svoji loďku na břehu zanechávám, spolu s tebou nový začít chci lov...“

Probudit se z onoho dvojlůžkového spánku a neobyčejnou změnu probuzení uskutečnit i ve zcela obyčejný den. Změnit svůj přístup ke slovu Božímu, k sobě, ke druhým, umět na pár minut denně vypnout televizi a přečíst si úryvek z evangelia. A nemít přitom pocit, že jsem něco ztratil nebo že jsem už tím dostatečně projevil svoji bdělost a vytrvalost. Nikoli. Křesťan nemá být „troškař“. Troška dobra není v křesťanově podání ničím.

Bylo by tedy na místě, alespoň pro letošní advent, přijmout za vlastní ony dvě výzvy. Být vnitřně bdělý a v bdělosti vytrvalý. Pokud si chceme dát závazek navíc, tak přidejme ještě slůvko „velkorysý“.

Přestože všichni nemáme šlechtictví rodu zděděné po předcích, tedy modrou krev, máme mít coby křesťané jiné šlechtictví – lépe řečeno – ušlechtilost ducha v krvi. Onu duchovní velkorysost, která Ježíšovu výzvu k bdělosti a Pavlovo povzbuzení k vytrvalosti spojuje. Vyplácí se to. Už proto, že neznáme sice ani den ani hodinu Ježíšova příchodu k nám, ale ani den ani hodinu našeho odchodu k němu. Pravděpodobnější je to, že druhá varianta bude dřív.

Zdroj: christnet.eu