Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Je to určující téma naší doby, hlavní výzva našeho století. Je nepřijatelné, pobuřující a sebezničující odsouvat ji na druhou kolej.“ Tak pravil „ředitel světa“ António Guterres na úvod summitu COP27 v egyptském Šarm aš-Šajchu.

A nemyslel tím, ač prý praktikující katolík, duchovní zmatení značné části lidstva či mravní rozklad postkřesťanských společností, ani nebezpečí rozpoutání třetí světové války. Jak jinak, v jednotě s papežem Františkem zasadil do toho nejapokalyptičtějšího rámce mírné zvýšení „globální teploty“, které se nám prezentuje jako klimatická krize:

„Vedeme svůj životní boj a prohráváme… Emise skleníkových plynů stále rostou, globální teploty se zvyšují a naše planeta se rychle blíží ke kritickým bodům, které způsobí, že klimatický chaos bude nezvratný… Jsme na dálnici do klimatického pekla a stále máme nohu na plynu… Lidstvo má na výběr: spolupracovat, nebo zahynout. Je to buď pakt klimatické solidarity, nebo pakt kolektivní sebevraždy“, dodal na závěr.

Není to poprvé, kdy klimatičtí alarmisté bijí takto silně na poplach. Již koncem 60. let 20. století neomalthuziánsky laděný Římský klub s jeho „limity růstu“ a teorií přelidnění prognózoval pro konec století hekatomby mrtvých v důsledku nedostatku surovin, potravin či přírodních pohrom.

K ničemu takovému, a to ani vzdáleně, nedošlo, přesto tytéž kruhy nás nepřestávají strašit ani 60 let poté. Jen ten práh mezi životem a smrtí planety Země vždy posunou o nějakou tu dekádu dál.

Klidně by si mohli postavit mrakodrap vedle třicetipatrové centrály Svědků Jehovových v New Yorku, z hlediska metod své práce totiž od sebe zjevně opisují. Konec světa bude tehdy a tehdy, a když to nevyjde, najde se jiné vhodné datum, členům sekty se to už nějak vysvětlí.

Navíc klimatický alarmismus nemá k bludným náboženským systémům daleko, vždyť se pomalu ale jistě stává „religiozitou“ sui generis. Směr, zvaný New Age, adorující Gaiu, živou tu bohyni Zemi, je tu s námi již nějaký ten pátek.

Není to tak zas až tak dávno, za Jana Pavla II., kdy se tato panteisticko-synkretistická změť spirituálních vylomenin dočkala jasného odsudku ze strany Církve, jmenovitě v dokumentu Papežské rady pro kulturu Ježíš Kristus, nositel živé vody (Křesťanské zamyšlení nad „New Age“) z roku 2003:

„Patřičné křesťanské rozlišení myšlenek a praktik New Age nemůže nedojít k názoru, že tak jako gnosticismus druhého a třetího století, tak i New Age zastává pozice, které církev označuje jako bludařské“.

Jan Pavel II. upozorňuje na nebezpečí

 „znovuzrození gnostických myšlenek v takzvaném New Age. Nesmí nás zmást, že přináší obnovu náboženství. Jedná se jen o nový způsob gnóze čili o postoj ducha, který ve jménu hluboké znalosti Boha převrací jeho slovo a nahrazuje je těmi, která jsou pouze lidská.“

V tom lepším případě, chtělo by se dodat. Lze se právem obávat, že kdyby na stejné téma vydala papežská rada dokument dnes, byl by v ní místo varování před slepou duchovní cestou návod na uctívání Pačamamy.

Ať už je to se skleníkovými plyny a jejich dopadem na životní prostředí, případně s podílem člověka na jejich tvorbě, jakkoli, je nepochybné, že „klimatická nouze“ slouží globalistům a progresivistům k podmanění si jednotlivých politických reprezentací a jejich prostřednictvím i všech „světoobčanů“.

K rozhodnému a uvědomělému „boji proti klimatickým změnám“ (jde jen o pokročilejší verzi hesla „poručíme větru, dešti“) však nestačí jen instinktivní strach z přehřátí planety, k tomu je zapotřebí roznítit srdce a uhranout mysl vznešenými myšlenkami.

Jinými slovy – k efektivnímu globálnímu vládnutí je třeba vytvořit globální spiritualitu.

V tomto duchu je nejspíš koncipováno i oficiální logo summitu, zobrazující reálné slunce, jak objímá staroegyptské mýtické slunce Aton, dávajíce tak vznik novému horizontu. A protože se konference koná na Sinaji, kde Mojžíš obdržel Desatero, dávají si tu dnes dostaveníčko i představitelé světových náboženství, svolaných Mezináboženským centrem pro udržitelný rozvoj a Mezináboženským institutem Eliáš, samozřejmě s podporou OSN, aby zde světu zvěstovali Desatero klimatické spravedlnosti.

Rabín Jonatán Neril to vidí takto:

„Někteří lidé se domnívají, že náboženství je oddělené a odlišné od ekologie nebo péče o Boží stvoření. Kdyby nedošlo k obdržení hebrejské Bible na hoře Sinaj, Bůh by podle židovské tradice vrátil svět do chaosu a prázdnoty. Uplatňování učení hebrejské Bible při správě Božího stvoření není jen myšlenkou pro dnešek, ale je nezbytné pro budoucnost, v níž dosáhneme vyváženého celosvětového ekosystému. Musíme změnit operační systém, který lidstvo vytvořilo a který Boží stvoření degraduje.“

Nevím, jak chápe vyváženost celosvětového ekosystému zelený rabín Neril, hlavní proud klimatických alarmistů však má v této věci poměrně jasno – nelze k němu dojít jinak, než razantním snížením počtu obyvatel na naší planetě.

Myslí si to i nová Františkem jmenovaná členka Papežské akademie pro život italská ekonomka Maria Mazzucatová, známá svým propotratovým smýšlením. To však není jediný důvod, proč máme nad touto nominací lamentovat. Mazzucatová se na podzim prvního roku covidiády nechala slyšet, že by po lockdownech epidemiologických měly následovat klimatické:

„Když se na začátku letošního roku rozšířil Covid-19, vlády zavedly lockdowny, aby zabránily tomu, že se mimořádná situace v oblasti veřejného zdraví vymkne kontrole. V blízké budoucnosti se bude muset svět nejspíš uchýlit k lockdownům znovu – tentokrát kvůli řešení klimatické nouze. Pohyb arktického ledu, zuřící požáry v západních státech USA i jinde a úniky metanu v Severním moři jsou varovnými signály, že se blížíme ke kritickému bodu změny klimatu, kdy ochrana budoucnosti civilizace bude vyžadovat dramatické zásahy. V rámci „klimatického lockdownu“ by vlády omezily používání soukromých vozidel, zakázaly by konzumaci červeného masa a zavedly by extrémní opatření na úsporu energie, zatímco společnosti těžící fosilní paliva by musely zastavit těžbu. Abychom se takovému scénáři vyhnuli, musíme přehodnotit naše ekonomické struktury a dělat kapitalismus jinak.“

Jak? Rychlým přechodem na tzv. zelenou, bezemisní ekonomiku. Nedělejme si iluze, obyčejní lidé, domácnosti i firmy, se touto cestou dobrovolně nevydají. Bude-li Mazzucatové dopřáno sluchu – a při pohledu na současné globální politické elity není důvod si myslet, že tomu bude jinak – pak nás nejspíš čeká éra environmentální diktatury a nemilosrdné populační kontroly.

Náboženský nátěr na obludnosti tohoto šíleného plánu pranic nemění. Ba právě naopak.

Zdroj: tedeum.cz