Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Tvrzení, že politika je věda, zní nevěrohodně, ne-li úsměvně. Avšak podle dosud užitečného aristotelovského rozvrhu lidského vědění patří vedle etiky a ekonomie do téže skupiny takzvaných praktických věd. Ty usilují o poznání, které usměrňuje člověka k dobrému jednání (praxis), individuálnímu či společnému, v případě politiky k tomu společnému a pro společné dobro. Takovéto vymezení politiky možná vyvolá ironický úsměv.

Toto slovo dnes totiž označuje pouze jakousi techniku, ba profesi, kterou je v případě demokracie pouhé rétorické umění vydobývání souhlasu u posluchačů. Čím méně jsou posluchači vzdělaní a také vychovaní - nikoli v politice - ale především v logice, dějepisu a etice, tím snadnější je vymámit na nich souhlas. Jako vědní disciplína už neexistuje politika, nýbrž pouze její derivát: politologie. Ta se však už nesnaží poznat, co určuje konkrétní, společenské jednání ve vztahu k dobru, a působí proto místy dojmem bohapustého žvanění. Vytváří však ideální prostor pro manipulaci.

Kam se však podělo ono specifické poznání, které určuje dobré lidské jednání obce, tedy polis? Co je jeho obsahem a existuje vůbec takové poznání? Anebo z druhé strany: je dnešní politické dění vůbec motivováno nějakým poznáním? Je možné se tohoto poznání někde dobrat? A kde? Jaký vztah mají k tomuto poznání politici? Jsou politické kroky v národním i mezinárodním měřítku vůbec ještě srozumitelné?

Nepanuje spíše dojem, že žádné takové poznání neexistuje? Není politické dění pouze spontánní, podobně jako například přírodní, chemické či v nejlepším případě biologické procesy? Pokud by tomu tak bylo, pak by postrádalo rozum a svobodu a tedy punc člověčenství. A skutečně se zdá, jako by z mediálního líčení politického dění vycházel právě takovýto ponurý obraz světa. Zařadit se do něho by však znamenalo rezignovat na vlastní lidství.

Byla by to ovšem stejná chyba, jako podlehnout utopickému dojmu, že svět nutně spěje k lepším zítřkům svými vlastními, tedy lidskými silami. Totalita a anarchie jsou dvě strany téhož rizika, dvě strany téže mince, která se stala oběživem novověku a motorem společenského pokroku. Tato padělaná měna je základem globální ekonomiky, produktem lži a nástrojem moci, která předstírá, že splní mesiášskou naději v průběhu dějin.

Zásadní a dnes velice aktuální otázka pro věřícího tedy zní, zda je Bible učebnicí politiky. Pokud jde o přírodní vědy, je tato role upírána Bibli poměrně často, avšak pokud jde o politiku, vládne tu značná nejasnost. Tuto otázku ovšem nelze zodpovědět mimo kontext náboženské a přesněji křesťanské víry. Vyhýbat se odpovědi by byla chyba, která může vést až k odpadnutí od víry, protože rozmáhající se sekularismus či mondénnost ponechává stále méně prostoru pro sdílení transcendence a stává se stále více hermeticky uzavřenou bází společenské komunikace.

Je tedy Bible návodem na politické uspořádání lidské společnosti? Nebo jinými slovy: splyne příchod Božího království s nastolením globálního politického zřízení? Tato poslední otázka zahrnuje jeden nepravdivý předpoklad, že totiž globální politické zřízení musí být nutně spravedlivé. A právě to je nejsilnější pokušení pro křesťanskou víru. Alternativa spravedlivého politického uspořádání pozemského života společnými lidskými silami stojí v přímém protikladu k velikonoční zvěsti Ježíše Krista.

Falšování očekávaného království mělo v dějinách mnoho podob a neustále se „zdokonaluje“ v tom, jak učinit odmítnutí pravdy o lásce Boží přitažlivějším než její přijetí. Sílí iluze, že pravým křesťanstvím je ono politické, sekularizované mesiášství.
Zároveň však dochází ke stále větší polarizaci, takže nakonec zbydou pouze dvě možnosti: spása milostí Boží anebo zavržení vlastními silami. 

Zdroj: radiovaticana.cz