Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Udělat si představu tom, jak by mohla moderní média referovat o veřejných vystoupeních Ježíše Nazaretského, kdyby byla v té době lidem k dispozici, nejenom není počin tak spekulativní, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale může být dokonce objevný.

S nepříliš velkým úsilím je totiž možné si představit, že by např. horské kázání v přímém televizním přenosu na druhém programu provázely zejména záběry na hluboce zamyšlené tváře obzvláště půvabných děvčat, spolu s prostřihy na postavy, které namísto naslouchání mistrovým slovům hledají kamery, jež je zabírají, aby do nich mohly zamávat. Denní zpravodajství tisku judské provenience by se na druhý den nejspíš pozastavovalo nad „poněkud pokulhávající organizací galilejských pořadatelů“, kteří patrně nepočítali s takovým návalem, takže se pak logicky „nedostávalo některých základních služeb“, což by doprovodila fotografie fronty lidí u přenosných toalet.

Pokud jde o samotné „kázání neznámého rabbiho,“ možná by ho část tehdejšího tisku označila za „vlastenecky strhující a podnětné“, zatímco jinak orientovaní žurnalisté by si všimli spíše „kritických aspektů“ a neopomněli by naznačit jejich konkrétní adresáty v tehdejší společnosti. Všichni komentátoři by se však nejspíš shodli na tom, že výklad „nesporně důležitých, avšak přece jen dosti obtížných témat“ byl pro posluchače stojící na žhnoucím slunci poněkud vyčerpávající. Týdeníky a měsíčníky určené intelektualisticky zaměřeným čtenářům by se zřejmě pokusily zrekonstruovat obsah toho, o čem po rozpuštění zástupů diskutovali v ústraní se svým mistrem učedníci, původem většinou z Galileje, přičemž by z uvedených analýz vyšly najevo dosti zarážející, ale bohužel zcela přesvědčivé závěry.

Spekulativnost výše načrtnuté představy nakonec vlastně není tak obrovská. Vezme-li se do úvahy revolučnost či – chce-li někdo - kontrarevolučnost všech Ježíšových tezí, ale zvláště Jeho skutků a v první řadě toho posledního, totiž Zmrtvýchvstání, nezdá se, že by moderní média uměla rozlišovat podstatné od nepodstatného či pravdivé od nepravdivého v míře výrazně větší, nežli se to podařilo čtyřem evangelistům. Z hlediska vlivu a dopadu na lidský život by naopak bylo mnohem adekvátnější, kdyby se ještě dnes média věnovala spíše sdělením Ježíše Nazaretského než např. nejnovějšímu teroristickému činu či poslednímu neštěstí.

Je ovšem pravda, že Ježíš komentoval i takovéto zprávy (srov. Lk 13,1-5). Tu o „Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat“ nebo tu o „oněch osmnácti, na které padla věž v Siloe a usmrtila je“. Jeho komentář k těmto dobovým aktualitám nebyl rozvleklý jako dnešní internetová on-line zpravodajství, ale zajisté nepatří k těm notoricky známým: „Myslíte, že ti, kdo to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní. Nikoli, ale když se neobrátíte, všichni podobně zahynete“ – referuje evangelista Lukáš.

Lze říci a bude to zřejmě pravda, že Ježíšovým slovům a skutkům dávají média stejně tolik prostoru, kolik by jim dávala před dvěma tisíci let, kdyby je tehdy lidé měli k dispozici. Soustředí se však a především vedou pozornost a zájem lidí zcela jiným směrem než k osobě Ježíše Krista. Pokud jde o Kristova náměstka nečiní u něho média výjimku, nýbrž vedou si svou zrovna tak, bez ohledu na to, co říká a dělá, a to dokonce právě tehdy, když o tom, co dělá a říká, referují či přesněji řečeno, když vytvářejí dojem, že o něm referují. Důsledkem toho je rozšířené tušení jakési koncepce pontifikátu.

Papež však svůj pontifikát nechápe jako realizaci nějaké - ať už jakékoli – ideové koncepce lidských dějin. V tom se mýlí, jak jeho fanatičtí přívrženci, jejichž hlas momentálně v médiích převažuje, ale mýlí se i jeho fanatičtí odpůrci. Obě skupiny se totiž domnívají, že papežovu koncepci chápou. Ti první jsou z ní nadšení a ti druzí zděšení. Mýlí se jedni i druzí, protože nenazírají postavu a počínání Kristova náměstka očima víry, ale pouze světskou - politickou či sociologickou - optikou.

Papež totiž opravdu věří v dějiny spásy, které tajemně řídí Boží prozřetelnost. Odlišit a oddělit tyto dvě roviny, totiž abstraktní koncepci dějin, kterou si mohu vytvořit a zasazovat do ní svůj život, od darované víry v dějiny spásy, jak plynou z evangelií a z Nového zákona, je naprosto zásadní. Je to nutné nejen pro pochopení toho, kým je římský biskup a jaká je jeho dějinná role, ale úzce to souvisí se samotnou křesťanskou vírou.

V tom je pravé tajemství nejen tohoto, ale každého papeže, protože římský biskup je pozemským náměstkem Krista. Nikdo jiný než Ježíš Kristus žádnou uskutečnitelnou koncepci dějin nemá a mít nemůže. A každý křesťan by se měl střežit vytvářet si svoji vlastní. Praktikovat víru je totiž možné jedině tehdy, pokud na zemi uskutečňuji onu vůli, která je v nebi a týká se všech lidí. Toto je zkouška víry, kterou nám tento papež pozoruhodným způsobem zprostředkovává. 

Zdroj: radiovaticana.cz