Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Je dobře, když člověk věří v Boha a dodržuje pravidla mravnosti. Hluboce věřící jedinec nemůže být nemravným. V upřímné modlitbě vyjadřuje svoji víru a prosí o pomoc. Mnozí lidé, kteří se považují za ateisty, nicméně nacházejí hluboký smysl a obsah ve všem, co je obklopuje a s čím jsou v kontaktu. Vesmír je podle nich rozumný a vlastní život má své směřování.

Bojovní ateisté často rychle dostávají to, co si zaslouží. Připomeňme si profesora Berlioze z románu M. Bulgakova „Mistr a Markétka“, který ještě minutu před smrtí pod koly tramvaje tvrdil, že historický Ježíš nikdy nežil. Úplné dodržování mravních norem je však pro většinu lidí nemožné. Život přináší každému příliš mnoho zkoušek a pokušení a vědomí je příliš fragmentarizované a rozmělněné. Proti všem negativním okolnostem života však člověk může použít klid a trpělivost – tyto okolnosti pak není třeba chápat pouze jako výzvu, nýbrž také jako zkoušku. Kamenem úrazu pro většinu lidí je pochopení vzájemného vztahu mezi dobrem a zlem jako nejdůležitějšího duálního páru, který determinuje vývoj lidstva.   

Zlo reálně existuje a projevuje se v likvidaci jedněch lidí lidmi jinými, likvidaci jiných podob života. Bylo vytvořeno kolektivním vědomím lidstva, nicméně v rozměrech kosmu představuje síla boření (rozdělení, diferenciace) a síla tvoření (evoluce, integrace) dva póly jedné tvůrčí síly. Vědomí každého člověka je tím místem, kde se tyto síly setkávají. Jeho úkolem je proto využít potenciál své temné stránky k utvoření sebe sama do obrazu a podoby Boží.
Jistý vládce se kdysi zeptal proroka Mojžíše, proč jeho tvář na portrétu vyjadřuje tvrdost, vychytralost, licoměrnost, což neodpovídá jeho vznešeným a dobrým cílům. Mojžíš mu odpověděl, že všechny tyto své kvality proměnil v jejich pravý opak.

Může se obyčejný člověk práce na své proměně ujmout? Není pro něj příliš neschůdná? Ano, může, je však zapotřebí vzít odpovědnost za svůj život na sebe. Odpovědnost pak musí vyloučit jednak přílišné sebeodsuzování, jednak přílišnou sebeobhajobu. Učení o inspirovanosti Písma svatého Bohem nám na příkladu apoštolů ukazuje, že pocit viny musí být proměněn v rozhodnost. Tato rozhodnost by poté měla být zaměřena na konkrétní skutky, které změní konkrétní negativní situace, na nichž se člověk podílel. Odpovědnost za svůj život naplní člověk zcela, pokud v sobě zahrne také lásku k sobě samému jako součásti Božího stvoření.

Adekvátní hodnocení spočívá v pochopení toho, že neexistuje člověk, který je výše než já, stejně tak jako neexistuje člověk, který je lepší než ten „nejmenší z lidí“. Jestliže má lidská bytost špatné stránky, má jistě i dobré. 

Z lásky k sobě pramení láska k bližnímu a uskutečňování mravních norem.