Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V našem životě se vždy děly zázraky. Stávají se případy, kdy rodiče, kterým lékaři oznámili neplodnost, mívají později i několik dětí. Mnozí z nich, protože se také upřímně modlí a mají velkou důvěru k Bohu. Někdy však stačí učinit třeba jen dobrý skutek, třeba si osvojit dítě z dětského domova, a poté přijdou i vlastní děti. Každý má svou cestu. Je však nepopiratelné, že děti daruje „Boží kancelář“.

Lisa je moje nejmladší dceruška a má už šest let. Za její dušičku jsem bojovala v ordinaci gynekologa, který ji chtěl poslat na smrt, vymazat z povrchu zemského. Ale děti, ty nikdy nikam nezmizí. Nikdy. A pokud vás poslali na potrat, to znamená, že vás prostě chtějí podvést.

Možná, že nejsem ta nejlepší máma, ale jsem silná. Své děti jsem vypáčila ze spárů zastánců potratů, kteří se považují za lékaře. Prostě jsem si je ponechala. Ve skutečnosti jsou to moje výtvory. Tedy Boha, a pak trochu moje. Vím, že ne všichni lékaři jsou těmi, kteří hrdě nesou tento titul. Lékaři nezištní, lékaři nosící na paměti Hippokratovu přísahu: „... nedám žádné ženě antikoncepci.“ Někteří jsou ochotní nás těhotné informovat šeptem, když spí jejich vlastní děti. A vím také, že někteří se mohou pomodlit. Když jsem se celá v slzách vystrašená jedním lékařem modlila v pokoji nemocnice, najednou jsem pocítila, že za mými zády se také někdo modlí. Byla to vedoucí oddělení, můj první skutečný lékař, porodník-gynekolog. Ale ne, budu spravedlivá. Byl to druhý skutečný lékař. První, kdo řekl, že je potrat hřích, zlo, byla moje maminka.

Za mámou šly mnohé ženy: těhotné, ty, které už porodily, či ty, jež otěhotnět nemohly. S všemožnými problémy. Porodník-gynekolog, to je povolání shůry a znamená sloužit třeba celé dny a noci. Vzpomínám na geniální mámina slova: „Natašo, za dětmi musíš ne ke mně, ale k Bohu. Ze zkušenosti rodí ti, kteří jsou jakoby neplodní, a nemohou počít, ti, kteří jsou zdraví. Děti jsou posílány z nebeské kanceláře.“ Od té doby se stalo mnohé, třeba to, že mi diagnostikovali neplodnost. A já jsem poté porodila čtyři děti.

Čtyřikrát jsem mámou se zkušenostmi bezesných nocí a horou plen. Máma ‒ to je, když plenky vezmou část tvého života, ale ty si nestěžuješ, učíš se. Nejprve dlouho snášíš noční krmení, snažíš se nezávidět mámám, jejichž děti už začaly chodit, snažíš se nebýt podrážděná na věčně otevřené skříně a rozházené hračky, poté stále více doufáš v přirozenost tvé výchovy. Bože, ukaž mi, co to znamená být matkou! Co to znamená milovat, co znamená odevzdat se?

Má starší dcera dnes chodí do divadelního kroužku a na balet. Polina je něžná a citlivá. Čte Pasternaka, zpívá Оkudžavu, pomáhá těm mladším. Rovněž ji chtěli lékaři zabít. Není důležité proč. Důležité je, že jsem to nedopustila.

Syn Petr je můj první kluk. A ten screening, Bože, co to všechno znamená? Co to znamená procento možnosti deformity plodu? Ten screening letěl do koše, protože mě málo zajímají procenta tam, kde potřebuji lékaře, kde potřebuji člověka živého, s duší.

Uhájila jsem si tři a se čtvrtým jsem přišla do poradny již se smělostí. Ještě mladá a již statečná. Vždycky jsem toužila být mladou mámou a mít velkou rodinu. Je ti 25 a už jsi matkou tří, je ti třicet, a jsi mámou čtyř dětí. Říkají: vypadá celkem slušně a stále rodí.

Já jsem vždycky chtěla moc dětí. A doma dětský křik, smích a vřískot. Někdo se směje, někdo pláče, nádobí se rozbíjí, dospělí se hádají. Velký, převeliký dům, do něhož mají přístup všichni. Jsou připraveni přijmout tě, vyslechnout a dát najíst. Kdo tak dnes žije? Cikáni? Gruzíni? Italové? Možná jsou to křesťané?

Zdá se, jako by bylo křesťanů kolem nás málo. Chybí upřímnost, dětskost, obětavost... a smíchu je málo!

Když jsem byla malá, měla jsem kamarádku. Pocházela z velké rodiny a bylo to u nich doma překrásné a teplé. Vždy tě pozvou dál, usadí ke stolu, i když si jen na moment zaskočila, nakrmí, pohovoří. Její maminka mi navždy utkvěla v paměti jako prototyp hlavní hrdinky z „Jednou, dvacet let poté“ ‒ oblíbeného filmu, protože tam znamená matka něco víc, než nám diktuje společnost. Je to obětování se, víra, oddanost, práce, síla i něha. Síla ženy spočívá v její slabosti, nedosažitelnosti, efemérnosti.

Asi nejsem „správná“ máma. Ty správné cosi stále počítají, milují nejrůznější systémy a standardy. V jejich domovech neleží v rozích hory přikrývek hrdě označovaných jako „domečky“, nádobí je umyté, koberce čisté a děti upravené. I já toužím být tou „správnou“, být v čele týmu krásných a chytrých dětí. Ale jsem obyčejná, ne ideální, spontánní, nestíhající, plačící, osamělá, odloučená. Ano, jsem taková, protože mám čtyři děti.

Nedávno mi cosi říkali o ženské realizaci, o kariérním růstu, o manažerském studiu MBA. A najednou jsem si uvědomila, že jsem silnější. Rozhled není to, co vám nabízejí, ale to, čeho jste schopni. Matka je už a priori připravena na všechno. Je rozvinutá osobnostně a tento růst není podmíněn placenými kurzy, nýbrž bezesnými nocemi, což je dražší a bližší.

Matka, máma, maminka ‒ to jsem já, a nepochybuji, že je tato moje cesta ta správná a požehnaná. Zachránila-li jsem odsouzené na smrt, znamená to, že život stojí za to žít.

(překlad vlastní, upraveno)

Zdroj: foma.ru