Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V 90. letech Kateřininy rodiče emigrovali na Nový Zéland – jak žertem říká, vzali ji s sebou v břiše.

Po škole Káťa absolvovala lékařskou fakultu a pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici na Novém Zélandu. Poslední dva roky dívka vždy několik měsíců vypomáhá jako dobrovolnice v Nemocnici sv. Alexije v Moskvě. O tom, proč to dělá, se svěřila našemu časopisu.

Včera jsem úplně náhodou musela odvézt jistou osobu na pohotovost. Vystoupím z trolejbusu a na zastávce vidím asi třicetiletého muže, který má namísto levé strany hlavy krvavou ránu. Kost mu vyčnívá, oči nejsou vidět, krev kape přímo na asfalt. Zdálo se mi, že se všichni lidé vypařili, zůstala jsem tam sama. Měla jsem trochu strach… Mohu se k člověku přiblížit a oslovit ho, i když o to nežádá? Jenže vypadal opravdu špatně. Oslovila jsem ho: „Pane, jste v pořádku?“ Cosi vztekle zamumlal. S největší pravděpodobností se napil a pak se popral – zranění po nehodách vypadají jinak. Dokonce jsem byla zmatená, nevěděla jsem, co dělat. Pak mi jeden kolemjdoucí řekl, že nedaleko funguje pohotovost a že ho mám odvézt právě tam.

Jdeme. Snažím se mu klást otázky, aby neztratil vědomí. Ukázalo se, že se jmenuje Konstantin. Říkám – pěkné jméno. Když jsem řekla svoje, zareagoval s humorem: „Ani tvoje není špatné.“ Snažila jsem se zjistit, jak přišel k tomu zranění, ale odpověděl cosi neurčitého. Nakonec jsme došli na pohotovost a lékaři se o něj postarali. Bohužel neznám jeho další osud. Ale ptám se sama – jak mu asi je? Člověk nemůže být milosrdnou sestrou pouze v konkrétní nemocnici: tato služba se rozšiřuje na celý váš život, ať jste kdekoli. Táta si ze mě dokonce dělá legraci: „Ty uzdravíš každého!“

Odjezd na Nový Zéland radikálně změnil nejen vnější život naší rodiny, nýbrž také vnitřní, duchovní – můj otec právě tam uvěřil a přivedl mě do Církve. V našem městě Aucklandu máme pravoslavnou komunitu ve farnosti chrámu Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, kde od dětství zpívám ve sboru.

Moje babička pracovala v pečovatelském domě a když jsem nemusela jít do školy, brávala mě s sebou. Opravdu se mi to líbilo! Od té doby se zajímám o lékařství a lidi, kteří potřebují péči. Velmi mě inspirovaly také dějiny carské rodiny, především to, že dívky byly milosrdné sestry. A samozřejmě také příběh svaté Alžběty Fjodorovny, zakladatelky Marfo-mariinského kláštera milosrdenství.

Zajímalo mě, jestli v moderním Rusku existuje něco podobného – nejprve jsem v Bělorusku našla klášter sv. Alžběty a poté jsem objevila portál miloserdie.ru. Uvědomila jsem si, že se chci také stát milosrdnou sestrou. Přemýšlela jsem o tom již delší dobu, ale definitivně jsem se rozhodla až poté, co jsem vystudovala lékařskou fakultu a pracovala jako zdravotní sestra na Novém Zélandu. O svém přání jsem řekla našemu představenému Vladimírovi Bojkovovi, který zařídil můj první pobyt v nemocnici sv. Alexije v Moskvě.

V novozélandské klinice se k dobrovolníkům, kteří cestují do jiných zemí, chovají s respektem. Od té doby mě proto do Ruska pouštějí bez problémů.

Nemocnice sv. Alexije je pravoslavná nemocnice v Moskvě, v níž je léčba zdarma. Pracuji na jednotce paliativní péče. Přebývají tam zpravidla lidé s těžkými diagnózami, například pacienti s rakovinou. Mnoho z nich jsou ležáci, takže potřebují zvláštní péči. Umývám je, dávám najíst… a hodně si s nimi povídám: je velmi důležité, aby lidé cítili, že je někdo potřebuje, protože mnoho z nich nemá příbuzné nebo je nemohou navštívit.

V nemocnici na Novém Zélandu jsem měla zajímavé setkání s jednou ruskou babičkou. Sama jsem se přihlásila, že se o ni postarám, když jsem viděla její jméno v seznamu pacientů. Pokoušeli se mě odradit, říkali, že má složitou povahu. Byla jsem si jistá, že se jako Rusky dohodneme. A to se také stalo.

Babička měla složitou povahu a stejnou formu demence: paměť jí pravidelně selhávala. Jednou, když jsem ji umývala, začala mě ujišťovat, že pod postelí žijí „čertíci“. Nevěděla jsem, co má konkrétně na mysli, a samozřejmě jsem si ničeho nevšimla. Poradila jsem jí ale, aby se pomodlila – i když máme zakázáno o víře s pacienty mluvit – můžete maximálně zavolat kaplana. Najednou mě chytla za ruku a začala číst nahlas na celý pokoj „Otče náš“! A to i přesto, že si už ani nepamatuje své jméno a kde se nachází. Po modlitbě se okamžitě cítila lépe.

Rusky mluvící staří lidé, kteří skončí v domovech s pečovatelskou službou na Novém Zélandu, netrpí ani tak nedostatkem pohodlí, jako spíše nedostatkem komunikace. Jedná se o emigranty, kteří přišli sami nebo s dětmi, ale neznají jazyk. Proto jsme v chrámu sestavili malý okruh dobrovolníků, s nimiž organizujeme návštěvy starších lidí v nemocnicích. Pouhý rozhovor je pro ně skutečným dárkem! Facebook nám v tomto ohledu výrazně zjednodušuje koordinaci: napíšeš heslo – a lidé se ozvou a rádi přijdou navštívit zcela neznámou babičku.

Minulý rok, když jsem se vracela na Nový Zéland, mi bylo hodně smutno. Zde v nemocnici sv. Alexije se v mém životě propojily dvě hlavní věci: pravoslaví a medicína. Z tohoto prostředí bylo velmi obtížné vracet se zpět. V západním světě funguje jistá izolace nemocných lidí. Například tam není snadné dostat se do nemocnice jako dobrovolník: musíte projít složitým byrokratickým řízením, které ne každý člověk zvládne. Musí se projít množstvím kontrol a prověrek. Pokud to člověk zvládne, stejně by se neměl podílet na ničem jiném než na běžné komunikaci s lidmi (kromě toho jsou přísně zakázána témata politiky a víry). V nemocnici sv. Alexije je pomoc trpícím lidem otevřenější. Téměř každý, kdo chce pomoci, dostane tu možnost.

Lidé se často stěhují na Nový Zéland, protože hledají lepší a klidnější život. Opravdu, stresu je tam pomálu. Jdeš po ulici a proti tobě jde jiný člověk – usměješ se na něho a on se také usměje. Vypadá to jako idylka. Zároveň se však jedná o úplně jinou společnost, která před křesťany staví složité výzvy naší doby.

Samostatný problém představuje eutanazie, kterou mohou brzy legalizovat. Bojím se nešťastných prarodičů, kteří se budou cítit jako břemeno – a nakonec s ní budou souhlasit. Jakmile se naskytne volba „žít nebo nežít“, samotná volba zmizí. Jsem si jista, že budou staří lidé psychologicky nuceni souhlasit, aby nepůsobili ostatním nepříjemnosti. Život v takové „obrácené“ společnosti, kde bude vražda člověka obhajována jako „pomoc“, bude velmi obtížný.

Jako věřící chápu, že utrpení je někdy dáno kvůli očištění, přehodnocení vlastního života. A trpící člověk je poslán mezi ostatní, aby mohli konat skutky milosrdenství. Eutanazie není nic jiného, než lékaři posvěcená vražda. Nemůžeme přeci s jistotou říci, zda člověk zemře nebo ne! Odnímáme tak u něj čas na pokání a eucharistii. Zde, v nemocnici sv. Alexije, se mnoho lidí podílí na svátostech poprvé až těsně před smrtí. A odcházejí klidně. Člověk se opravdu může sám rozhodnout, zda bude žít, nebo zemře – i to se, bohužel, stává. Nemá se do toho ale zapojovat medicína, ta zde existuje kvůli pomoci. Vždycky říkám: vstaň z gauče a udělej něco pro lidi, aby tolik netrpěli.

Nejjednodušší je říci: „Babička trpí, udělejme jí eutanázii.“ Ne! Jděte za ní, dejte jí najíst, umyjte ji, přečtěte jí něco. Někdy stačí si jen popovídat, již to bude aktem milosrdenství. Poslat někoho na onen svět a dál si žít ve svém pohodlném světě, to není správné. Na Novém Zélandu existují na Facebooku celé skupiny nazvané „Zdravotní sestry pro eutanazii“.

Jednou jsem svým přátelům, kteří nemají s lékařstvím nic společného, říkala o paliativní péči, o tom, jak usnadňuje pacientům život, aniž by je bylo nutné usmrtit. Přátelé byli šokováni – vůbec netušili, že existuje takový druh pomoci. Lidé mají dojem, že umírající člověk představuje naprosté utrpením. Snažím se vysvětlit, že tomu tak není. I v takovém životě má každý pacient své trápení i radosti. Například, když se člověk poprvé po mrtvici může sám projít. Má takovou radost, kterou my, obyčejní lidé, nikdy nezažijeme. Eutanázie by mu jednoduše nedovolila dosáhnout této fáze. Jenže panuje obecný dojem, že v nemocnicích je všechno špatné, takže musíme „zmírnit utrpení všech“.

Práce paliativní sestry, tedy práce s umírajícími lidmi, úplně změní vaše myšlení. Začnete se dívat na mnoho problémů a věcí z hlediska věčnosti a posmrtné zodpovědnosti před Bohem. Přestanete si dělat starosti s některými nepodstatnými maličkostmi, jako je nový telefon nebo módní oblečení. Nejdůležitější je neztratit tento stav, až se vrátíte domů. V Moskvě jsou chrámy vždy otevřené, můžete v nich kdykoliv získat duchovní podporu. V Aucklandu, kde bydlím, funguje pouze jeden pravoslavný kostel a bohoslužby se v něm konají jen v neděli a o svátcích. Kéž Bůh dá Rusům pochopit, co mají!

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: «Проще всего сказать: давайте сделаем эвтаназию». Монолог русской медсестры из Новой Зеландии, которая помогает умирающим в Москве vyšel 7. srpna 2019 na foma.ru.

Zdroj: foma.ru