Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Dámy a pánové,

Kdybychom žili v nějaké svobodné a demokratické zemi, tak by dnes profesor Jan Keller přednášel na největší univerzitě v zemi, jeho přednášky by probíhaly v největším sále a byl by pravidelně zván do nejvlivnějších médií. Těšil by se odpovídající autoritě.

Takové postavení by profesor Keller neměl z nějakých statusových důvodů, ale prostě proto, že co do šíře vzdělání, rozhledu ani analytických schopností tu není nikdo, kdo by s ním mohl soupeřit.

Jenže žijeme v jiném politickém režimu. Někteří mají faktický zákaz výuky na vysokých školách, Jan Keller byl odsunut na okraj a je spíše trpěn. Ostatně, profesor Petr Matějů, jiná velká postava česká sociologie, strávil poslední roky života zcela mimo velká pracoviště. A Ivo Možný měl to štěstí, že zestárl dříve, než by ho totéž mohlo potkat. Nejspíš by ho čekalo totéž.

Je to něco, co se týká české sociologie jako celku. Osobnosti jsou vytlačovány mimo obor. Nahrazují je lidé bez fantazie, nudní aparátčíci, kteří tupě opakují oficiální poučky. Česká sociologie je tak sice zastoupena na světovém kongresu pedofilů a jeden mladší kolega se proslavil účastí na udavačském dopise, který způsobil, že jeden kanadský antropolog byl vyhozen z práce. Ale zajímavou myšlenku nenajdeš. Pro většinu veřejnosti tak začíná sociologie oprávněně splývat s genderem, sociální ekologií nebo antropologií komiksu. A to ještě nemáme disciplíny typu Zeman studies, kde by se mladý člověk učil nadávat na prezidenta vlastní země.

Přitom sociologie by mohla být oborem, který spojuje exaktní práci s čísly, solidní práci s teoriemi, kreativitu a imaginaci. Oborem, který lidem umožní pochopit, jaké síly formují naše osudy a který nám pomůže předvídat další dění.

Jana Kellera sleduji od začátku 90. let. Tehdy jsem byl tržním komsomolcem, co četl Hayeka a Friedmana ne jako inspirující osobnosti, ale jako vlastníky dogmat. A texty profesora Kellera mě přiváděly k zuřivosti, protože ta dogmata nemilosrdně rozbíjel. Nemilosrdně a přitom vtipně a elegantně.

Naštěstí to ale bylo v 90. letech. Svět ještě nebyl dost pokrokový, takže s nestalo, že bych tím čtením utrpěl trauma, podal stížnost, a spolu s dalšími si dal židle do kruhu, kde bychom si pod dohledem několika psycholožek navzájem sdělovali, jak se cítíme a jak hluboce se nás dotklo, že jsme museli něco takového číst. Dokonce tehdy ani nebylo možné vypořádat se s jiným názorem udáním blokováním a tzv. deplatformingem, což je taková mnohem horší a mnohem ostřejší obdoba dřívější cenzury.

Byl jsem tedy nucen o argumentech Jana Kellera přemýšlet a mnohé záležitosti promyslit hlouběji. V pár věcech se od té doby posunul pan profesor Keller, ale v mnohých jsem musel uznat, že měl pravdu on.

Co dělá Jana Kellera velkým sociologem? To stejné, co všechny velké sociology před ním.

1. Jan Keller působí ve dvou oblastech. Sociologie jako vědecká disciplína a politická angažovanost. Zájem o veřejné věci mu říká, na co by se mělo zaměřit jeho zkoumání. A jeho sociologická zjištění mu zase říkají, kam by měl napřít energii jako občan. Dokáže ale obě oblasti natolik oddělovat, aby se věda nestala ideologií.
2. Jan Keller se dokáže vyhnout dvěma metodickým pastem, které Charles Wright Mills označil jako abstraktní empiricismus a velká teorie. Tedy na jedné straně vytváření exaktních tabulek na vysokých hladinách významnosti, které nijak nepřispívají k pochopení sociální reality a na druhé straně složité teoretické konstrukce, které nic neříkají o konkrétních životech konkrétních lidí.
3. Jan Keller nikdy neupadl do šedivé rutiny, kdy by mu úředníci stanovili nějaké ukazatele a on své aktivity přizpůsobil těm ukazatelům. Vždy zkoumal to, co ho zajímalo a tak, jak pokládal za správné.
4. Myšlenková otevřenost. Jan Keller přinesl do českého prostředí mnoho myšlenek francouzské sociologie a představil spíš levicové směry, ale je otevřený všemu, co je myšlenkově originální a umožňuje hlubší pochopení. Nikdy se nestalo, že by nějakou myšlenku zavrhl jen proto, že pochází z opačného tábora. Před několika měsíci se stalo, že jeden slavný profesor ekonomie s Kellerem polemizoval a jako hlavní argument uvedl, že určitá slova a koncepty nesmí být použity, protože patří do jakéhosi starého myšlení. To by bylo u Kellera nemyslitelné. Pro něj argument je pádný nebo není pádný.
5. Jan Keller vždy dbal o to, aby kolem něj existovalo prostředí, kde bude probíhat svobodná výměna idejí a kde bude prostor i pro výrazně nekomfortní myslitele.
6. Jan Keller se nikdy nenechal připravit o myšlenkovou nezávislost, i když mu to přineslo řadu osobních komplikací.
7. Sociologie Jana Kellera nikdy nebyla určena dovnitř akademické sféry. Vždy mu šlo o kontakt s lidmi, vždy měl zájem o jejich každodenní životy, naprostá většina jeho psaní je určena právě normálním lidem mimo obor. Třeba jeho naprosto fantastické sarkastické sloupky v deníku Právo i jinde.  Napsat „paper“, za který bude hodně bodů, ale který skončí na poličce v knihovně, a nikdo nikdy jej neotevře, to nebylo pro něj.

To všechno je důležitější než to, že napsal 37 knih a víc než tisíc článků.

To všechno není typické jenom pro Jana Kellera. Když se podíváme na všechny opravdu velké sociology, zjistíme, že by se to dalo říct o každém z nich. Jan Keller je vlastně takový obyčejný velký sociolog. Což je něco jako obyčejný nositel Nobelovy ceny nebo obyčejný olympijský vítěz. Když o nich potom čteme nějakou knihu, připadá nám, že ti všichni velcí a inspirující mužové se vlastně podobají jeden druhému.

Ale schválně se zkuste jít podívat na některou z těch tří kateder sociologie, které jsou dnes v Praze a posadit se na chvíli do posluchárny. Rozdíl uvidíte po pár minutách.

Je nesmírná škoda, že české společenské vědy přestaly vytvářet inspirující osobnosti. Tím víc musíme doufat, že Jan Keller bude aktivně působit ještě desítky let.

(Proneseno na předávání Kramériovy cena nezávislé žurnalistiky 30. června 2020)

Zdroj: petrhampl.com