Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Minulý měsíc byl pro pravoslavné věřící na Ukrajině obzvláště napjatým. V Kyjevě proběhl „sjednocující sněm“, ukrajinský parlament přijal první proticírkevní zákon, Ukrajinskou pravoslavnou církev (dále: UPC) hanobili v médiích. Jaké jsou perspektivy pravoslaví na Ukrajině? Uznají místní pravoslavné církve legalizaci rozkolníků? Působí ve svátostech Konstantinopolského patriarchátu milost Boží? Na tato témata dnes pohovoříme s arcibiskupem bojarským Feodosijem (Snigirjovem), vikářem kyjevské metropolie a předsedou Církevního soudy kyjevské eparchie.

(Ukrajinskou pravoslavnou církví se zde rozumí autonomní církev pod jurisdikcí Moskevského patriarchátu, jiné ukrajinské církve jsou označovány jako „rozkolné“ či „schismatické“, protože odpadli od mateřské církve a nejsou uznávány žádnou jinou pravoslavnou církví kromě Konstantinopolského patriarchátu, pozn. red.)

První otázka zní: co se podle vašeho názoru změnilo po legalizaci ukrajinských schizmatiků patriarchou Bartolomějem a přerušením eucharistického společenství Moskvy s Konstantinopolským patriarchátem, jaký je postoj věřících UPC k takzvanému „tomosu“ (jedná se o dokument potvrzující legalizaci zmíněných nekanonických ukrajinských církví, pozn. překl.)?

Změnilo se to, že ukrajinský stát postupně přechází od zastrašování věřících k represím proti Ukrajinské pravoslavné církvi. Od razií a výslechů přešli ke konkrétním kauzám. Parlament přijal a prezident podepsal první proticírkevní zákon (č. 5309), který již vstoupil v platnost; kromě toho začalo zabírání chrámů. Schéma těchto „převzetí“ má čistě kriminální charakter: přivezou cizí lidi do vesnice autobusy, uskuteční s jejich účastí a pod dohledem úřadů „setkání náboženské komunity“ a vše je připraveno. Věřící vyhodí na ulici, farnost a budova chrámu se stává majetkem Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU, organizační jednotka ustavená na tzv. sjednocujícím sněmu, pozn. red.).

Chtěli také přijmout speciální zákon (č. 4128), který by tyto nelegální kroky legitimizoval, ale zdá se, že se obejdou i bez něj. Kdo je zastaví? Kdo má moc, ten diktuje, co je církev. Jako v Evropě, ovšem středověké... V médiích prosákly informace o tom, že „shora“ přišel do provincií seznam, kolik chrámů má být „odňato“ za účelem realizace „tomosu“.

Významné církevní památky, jako jsou komplexy Kyjevsko-pečerského a Počajevského kláštera, mají nadto povinnost podat žádost k soudu o zrušení dlouhodobých nájemních smluv s klášterními společenstvími. Musí se to ale uskutečnit v tichosti, aby se Istanbul příliš nevyděsil…

Modlitební setkání věřících kanonické církve před ukrajinským parlamentem v době přijetí proticírkevního zákona (č. 5309)

Připomíná to situaci minulého století, to ale vládl ateistický režim…

Ano, tak tomu je. Dokonce se ani nestydí pochlubit se tím, že naše kláštery a další svatá místa „patří státu“. Nebo, jak rádi říkají, „lidu“! Proto tady mniši a kněží nemají žádná práva. Jak se ale tato místa stala majetkem státu, o tom už se nehovoří. Jedná se o příliš nepříjemné a nebezpečné vzpomínky. Pravoslavné památky v naší zemi po celá staletí budovala církev, celé tisícíletí tak činila. A v těch případech, kdy na stavbu přispívali konkrétní lidé – mecenáši nebo carové – nakonec je stejně převedli do majetku církve jako „věčný dar“. Ve 20. století přišli bolševici a všechno církvi silou vzali, ukradli.

Mám otázku k současným mocným: když máte nyní v rukou to, co bylo ukradeno, a vy o tom samozřejmě víte, co by se s tím mělo dělat? Vrátit to právoplatnému majiteli? Ať se podívají, jak se otázka restitucí řeší v „opravdové“ Evropě. A pokud u nás někdy budou fungovat opravdové evropské zákony, budou nuceni vše volky-nevolky vrátit právoplatným majitelům, tedy historické církvi, a to i to, co bylo dříve předáno do vlastnictví různým jiným církvím. Myslím, že to moc dobře vědí.

Jaké dnes panují nálady mezi věřícími v Kyjevě, co na to říká duchovenstvo?

Musím říci, že v prvních dnech po istanbulských rozhodnutích byli naši věřící zmatení. Nikdo něco takového nečekal! Nehledě na někdy, řekněme, pochybnou autoritu Konstantinopolského patriarchátu mezi věřícími – přičemž zcela pochopitelnou – vždycky jsme se snažili podporovat kvůli okolí dobré jméno Konstantinopole. Jenže rozhodnutí přijaté ve Fanaru (čtvrť v Istanbulu, kde sídlí Konstantinopolský patriarchát, pozn. red.) znamená zradu milionů věřících. Neočekávanou a zákeřnou zradu. Odporují totiž nejen kanonické logice, nýbrž také otevřeně škodí celému pravoslaví na Ukrajině, což je očividné pro každého ukrajinského farníka, dokonce i toho nejméně vzdělaného.

Proč to nevidí patriarcha Bartoloměj, to je otázka. Duchovenstvo a laiky na Ukrajině to navíc staví do situace téměř nevyhnutelného vyznavačství a možná i mučednictví.

Nicméně, co se stalo, nejde odestát.

Nejdříve nikdo nevěděl, co se může vlastně odehrát – co jsou schopni schizmatici s podporou moci udělat pod záštitou „tomosu“? Kdo je může zastavit? Ústava? Zákony? Policie? První krev?

Dnes je vše jinak: Ukrajinská pravoslavná církev vyjádřila zcela jasně svoji kanonickou pozici, hierarchové a kněží vystupují otevřeně, plevel se začíná oddělovat od zrna… A věřící si oddechli: Jsme v tom spolu, bok po boku. Budem bojovat za pravdu.

Hovořil jste o represích proti Ukrajinské pravoslavné církvi. Z úst prezidenta Ukrajiny jsme během minulého roku opravdu často slyšeli slova, která věřící na Ukrajině zneklidňují. Hovořil o tom, že naše církev již nemá na Ukrajině co dělat, že jsme „pátá kolona“ atd. atp. Jedno uráží víc než druhé. Jak se díváte na tento vztah naší vlády k UPC?

Všechny tyto útoky bohužel představují důsledek politiky zaměřené na diskriminaci UPC, která probíhá již několik let. Někdy se mi zdá, že různí úředníci a politici spolu soupeří v tom, kdo více očerní nebo pomluví ukrajinskou církev. Přidali se takřka všichni – ministři a jejich poradci, místní orgány, poslanci, diplomaté, média. Nebojí se Boha, ani Ústavy, ani zákonů.

Chrám svatého Ondřeje v Kyjevě předaný prezidentem P. Porošenkem Konstantinopolskému patriarchátu

Kde se bere taková nenávist ke kanonické a nejpočetnější církvi na Ukrajině?

Myslím, že podstata spočívá v tom, že se dnes naše církev ocitla v pozici posledního významného společenského institutu na Ukrajině, který principiálně nelže. Církev se může odmlčet. Může prostě nic neříkat. Lhát ale nebude. A s tím se současní mocní nemohou smířit. Potřebují „církev“, která jim vše schválí, vše obhájí, každou hloupost vyloží tak, že se jedná o „vyšší princip“ – a tím lidi oblbne.

Ještě mám otázku stran Konstantinopolského patriarchátu. Díky jeho zasahování do církevní situace na Ukrajině se vše pouze zhoršilo. Rozkol se nepodařilo překonat, Moskva přerušila eucharistické obecenství s Konstantinopolí, UPC na Ukrajině hrozí masivní pronásledování. Copak tak zkušený hierarcha jako patriarcha Bartoloměj nepředpokládal, jaké to bude mít následky?

Zaprvé patriarcha Bartoloměj je také jenom člověk. A každý člověk se může zmýlit. Čím vyšší post člověk zastává, tím větší a tragičtější mohou být následky jeho chyb. To za prvé. Každý člověk má navíc tendenci své chyby nevidět nebo zmenšovat jejich význam. Jedná se o vlastnost lidské přirozenosti zasažené hříchem. Nejvíce nebezpečí plyne z toho, když člověk ztratí schopnost kriticky hodnotit své skutky, nechce uznat své chyby a jde až do konce…

Zadruhé se hovoří o urážce patriarchy Bartoloměje, které se mu dostalo od představitelů místních pravoslavných církví, které se nezúčastnily tzv. Krétského sněmu, tj. včetně ruské církve. Lidé na východě chápou urážku daleko hlouběji než my, Evropané. Právě na tomto sněmu měl být definitivně potvrzen projekt dokumentu o pravidlech ustanovování autokefálních církví.

Na Ukrajině je ale dnes církev pronásledována také na základě nacionalistických myšlenek…

Ano, tak tomu je. Ani vláda, ani schizmatici to neskrývají. Právě odkaz k nedostatečně projevené „ukrajinskosti“ je hlavním argumentem pronásledovatelů církve na Ukrajině. Pořád se mi nechce věřit, že má církevní struktura Istanbulu stejný ideologický základ jako naši místní pronásledovatelé.

Co myslíte, mohou řecké církve časem uznat rozhodnutí Fanaru stran schismatické ukrajinské církve?

To nelze zcela vyloučit. Některé z nich tyto kroky možná dočasně odsouhlasí. Musíme si uvědomit, že současné schéma světového pravoslaví je poměrně složité. Některé církve, které mají autokefální status, nicméně závisí do jisté míry na Konstantinopoli. Někteří vrcholní představitelé řeckých církví nemohou bez požehnání konstantinopolského patriarchy ani opustit území vlastní církve. Nám se to samozřejmě zdá podivným, ale je tomu tak. Mimochodem, „autokefalita“, kterou dnes ustanovují na Ukrajině, tkví na stejných principech: říká se jí sice „autokefalita“, ve skutečnosti bude ovšem v řadě záležitostí podřízená Fanaru.

Procesí věřících kanonické církve v kyjevských ulicích, 27. června 2018

To ale zjevně podkopává základní principy, tj. axiomy pravoslavného vnímání světa. Vždy jsme věřili tomu, že je celek pravoslavných církví schopen oddělit „zrno od plev“?

Ale ano, určitě je toho schopen. Současnou situaci není potřeba dramatizovat. Vzpomeňme například na 20. léta 20. století, kdy Fanar uznal za právoplatnou a kanonickou církev tzv. obnovlence (tj. církevní strukturu vytvořenou na příkaz bolševiků, pozn. red.) a zostuzoval patriarchu Tichona. Tehdy se k němu připojil také Jeruzalémský a Alexandrijský patriarchát.

Podle mého názoru dnes existují dva možné scénáře vývoje událostí: optimistický a pesimistický.

Začněme tedy tím pesimistickým…

Dobře. Nechci, aby k němu došlo, ale vypadal by přibližně takto. Na Ukrajině začne hromadné pronásledování zaměřené na Ukrajinskou pravoslavnou církev, včetně vyznavačů a mučedníků. Konstantinopol se ke svých chybám nepřihlásí, stejně jako ve 20. století, a bude obhajovat svá rozhodnutí a nárok na pozici „primus inter pares“, tedy jakémsi „východním papežství“.

Tak vypadá pesimistický scénář. Tuto tragédii může způsobit jediný člověk, konstantinopolský patriarcha, který má za to, že disponuje právem řešit otázky za celou církev, za veškeré pravoslaví. A pokud se zmýlí, nenachází v sobě sil, aby si je přiznal a situaci napravil.

Myslíte, že je v této situaci reálný také optimistický scénář?

Samozřejmě, že ano. Kristova církev je jako oceán, neustále se vnitřně očišťuje. Ať už do oceánu vylévají jakékoliv množství odpadků a bahna, ať už v něm utonulo mnoho lodí, ať se v něm narodilo a zemřelo mnoho generací žraloků a velryb… oceán zůstává i tak čistý. Má vnitřní mechanismy očisty. Stejně jako církev.

Špatná a škodlivá rozhodnutí církve nebo patriarchů, sněmů a dokonce „ekumenických koncilů“ nepodléhají recepci v naší době a postupně upadají do zapomenutí celé církve. Stejně tak to dopadlo v případě uznání Fanarem obnovlenců a jiných rozhodnutí.

Opakuji: Církev je živá a svatá! Církev, to je oceán Ducha Svatého. A oceán se sám očistí.

(překlad vlastní, upraveno, kráceno)

Originál: О будущем православия на Украине и в мире: Беседа с архиепископом Феодосием (Снигирёвым) vyšel 10. ledna 2019 na pravoslavie.ru. 

Zdroj: pravoslavie.ru