Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

POLOČAS ROKU HRŮZY „Pan profesor Fiala coby premiér je naprostá katastrofa. Méně kompetentního premiéra nepamatuji, a to jsem zažil i několik socialistických,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz spisovatel, textař a básník Ivan Hoffman, jeden z hrdinů listopadu 1989. Ovšem odpor ze strany českého národa proti současné vládě neočekává. Jsme podle něho národem, který na sobě „nechá dříví štípat a politikům jsme za hlupáky“. A Západ? Ten vidí jako blok, který ztrácí dynamiku a dech, kulturně se drolí, hloupne a upadá. Z lídra globalizace se Západ stává její obětí, dodává Hoffman.

Vládní koalice před loňskými podzimními volbami slibovala změnu. Dočkali jsme se po jejím nástupu v letošním roce takové změny, jaká byla slibována?

Dočkali jsme se změny k horšímu. To se ale dalo očekávat, protože ve snaze získat hlasy politici vždy slibují nesplnitelné, a když se pak ke svému překvapení dostanou k moci, soustředí se na vysvětlování, proč nelze splnit to, co naslibovali.

Rovněž bylo předem jasné, že se tak široká koalice, tmelená navíc hlavně nenávistí k bývalému premiérovi, těžko shodne na čemkoli konkrétním. Nemá-li se ten slepenec demokratů rozpadnout, nesmí nic řešit. Máme vládu, která přihlíží našemu volnému pádu.

Jedním z hlavních hesel této změny byl „návrat k havlovské politice“. Je to dnes ještě relevantní program, nebo už se svět změnil natolik, že je to spíše fráze a marketing?

Nemyslím, že něco jako havlovská politika existuje. Havlova reflexe politiky v jeho předlistopadových esejích byla konceptem nepolitické politiky, vlastně šlo o sebeobranu občana před politikou. Když se Havel stal prezidentem a octnul se uprostřed politiky politické, na srážku ideálů s realitou doplatily ideály. Skloubit reálnou politiku s politikou nepolitickou se sice Havel krátce snažil, ale už v Letním přemítání (1991) prakticky rezignoval na to, čím byl před převratem originální, autentický a inspirující.

Myslím, že návratem k havlovské politice je myšlena Havlova polistopadová lidsko-právní rétorika, kdy se agrese a represe v západní „demokratické“ režii zaštiťují selektivně přiznávanými lidskými právy. Zatímco Havel disident by plédoval za osvobození Juliana Assange, Havel politik, loajální k USA, by se Assange nezastal.

Jak se zatím prezentuje v roli státníka a lídra země Petr Fiala? Kloníte se spíše k hodnocení jeho stoupenců „konečně premiér, za kterého se nemusíme stydět“, nebo k postoji jeho oponentů, že Fiala řeší raději Ukrajinu a světový mír, než problémy svých spoluobčanů?

Náš dobrý známý, veterinární lékař, kterého navštěvujeme se psy a který zachránil život naší koze Zuze, inklinuje k ODS. Když jsem se ho zeptal, co soudí o čerstvém premiérovi Petru Fialovi, řekl mi, že se mu na něm líbí, že nekřičí. Nějak mi to utkvělo v paměti. V dobách, kdy vše ve společnosti funguje setrvačně a politik se může nechat unášet proudem, aniž by musel veslovat, stačí nekřičet. V době turbulentní je to handicap. Máme premiéra, kterého není slyšet.

Je třeba si uvědomit, že nedělá-li premiér ostudu, neznamená to, že nedělá škodu. Máme premiéra, který vede stát a občany do hluboké energetické a ekonomické krize. Do bídy. Činí tak sice nonšalantně, ale to z něj státníka a lídra země nedělá. Prominete-li mi stručnost, pan profesor Fiala coby premiér je naprostá katastrofa. Méně kompetentního premiéra nepamatuji a to jsem zažil i několik socialistických.

Dalším heslem, zejména koalice SPOLU, bylo „patříme na Západ, ne na Východ“. Toto heslo mělo velmi srozumitelný obsah v roce 1989, co ale znamená dnes?

I dnes je obsah tohoto hesla velmi srozumitelný: Bohužel patříme na Západ. Jsme geopoliticky součástí bloku, který viditelně ztrácí dynamiku a dech, kulturně se drolí, hloupne, upadá. Z lídra globalizace se Západ stává její obětí. Ostatní svět je stále alergičtější na západní aroganci. Česká republika je navíc v rámci Západu jakousi kolonií, nesoběstačným, ekonomicky zranitelným outsiderem.

Svět se zkrátka změnil, Západu vyrostla ve světě silná konkurence, a že to nevnímáme, bude dáno tím, že setrvačně tiskneme staré mapy. Na těch aktuálních je uprostřed logicky Říše středu, a Západ i s námi se nachází kdesi na západní periférii. To samozřejmě neznamená, že Západ, anebo raději Evropa nemůže povstat z popela. Jenom ten Fénix určitě nebude nějaký progresivní pták neoliberálně posedlý trhem, genderem, antinacionalismem, antirasismem, Evropou, změnou klimatu a udržováním politické korektnosti.

Ministr Síkela nabídl civilizační exkurz, podle kterého příslušnost k Západu prokážeme tím, že se kvůli svobodě a demokracii dokážeme zříci části svého pohodlí, zatímco k Východu budeme patřit, pokud před demokracií upřednostníme levný benzín. Co na toto mentální dělení říci?

Je to pohled bankéře a co je horší, soudě podle jeho životopisu, bankéře úspěšného. Bankéři patří ke smetánce, která ničí přirozený svět. Nejsou to národohospodáři, nýbrž finanční spekulanti, pro které je prioritou korporátní zisk. Lidé, jako pan Síkela, sotva někdy vyjdou v hadrech mezi lid, aby získali osobní představu, o čem to je. Jsou sytí, hladovým nevěří. Ideologická floskule, že drahý benzín garantuje demokracii, tedy vládu lidu, pak zní hrozivě od někoho, kdo má v kompetenci průmysl a obchod.

Těžko bychom hledali lepší příklad kozla jmenovaného zahradníkem. Volba drahého benzínu určitě není službou komukoli, kromě obchodníků s benzínem. Je pouze střelbou do vlastní nohy, tedy podporou „východu“, který si pan ministr oškliví. 

Myslíte, že nám na podzim hrozí společenský nepokoj v podobě demonstrací a protestů, možná dokonce pádu vlády?

Nemyslím, i když se to nabízí. Tato vláda nejenže navařila občanům nestravitelnou kaši, ale navíc ji neustále přihřívá, aby náhodou nevychladla. Místo party alibistů, kteří se vymlouvají, že jsou ve válce, bychom měli poptávat, a to nejlépe už včera, vládu, která stát řídí, pozorně naslouchá odborníkům, bere se za národní zájmy.

Jsme ovšem národem, který před vzpourou tradičně upřednostňuje rezistenci. Ideálně se na nás štípe dříví, ochotně jsme politikům za hlupáky. Národem, od kterého vládě hrozí neposlušnost, se stáváme zřídka. Naposledy tomu tak bylo, když jsme naletěli na dezinformaci, že policie na Národní třídě v Praze zabila studenta Šmída.

Netvrdím, že národy s tradicí permanentních protestů jsou na tom lépe. Průvodním jevem revolucí a převratů je kal, zvedající se ode dna. Odstrašujícím příkladem je Ukrajina po roce 2014. Co hrozí u nás, nevím. Na mou generaci se hodí bonmot: „Situace je tak špatná, že řešením je už jenom ozbrojený odpor v ulicích, na který jsme naštěstí příliš staří!“ S tou špatnou situací, jsou ovšem konfrontováni i lidé, kteří staří nejsou.

Popularita vlády se dost propadá, prezident Zeman končí v březnu. Vidíte tu nějakou autoritu, osobnost či instituci, ke které by se v těžkých časech mohla upnout celá země?

Žádná z ústavních institucí dnes u nás nedosáhne na důvěru třetiny občanů. Upnout se není ke komu. Navíc neprožíváme běžnou krizi institucí a jejich představitelů, nýbrž krizi systému a systémy se jak známo hroutí až poté, co vyčerpaly všechny možnosti se udržet. Kolaps, který nastává, tedy bohužel nelze přeskočit, je součástí řešení. Lidstvo si v genetické výbavě nese antickou zkušenost per aspera ad astra, přes útrapy k hvězdám.

U nás si připomínáme, že to byla nouze, která Dalibora naučila housti. A geopolitika nabízí aktuální příklady, jak vnější tlak v podobě sankcí postaví pronásledovaného na vlastní nohy. Rychlé směřování Číny k dominanci ve výrobě čipů je důsledkem amerického pokusu zabránit Číně v přístupu k čipům „nečínským“. Podobně se díky sankcím Rusko stalo z importéra obilí jeho významným exportérem. Vakuum po globálních firmách, které kvůli sankcím opouštějí ruský trh, zaplňují lokální firmy, což prospívá zaměstnanosti i státnímu rozpočtu.

Sankce zkrátka působí jako kuriózní benefit tam, kde tlak vyvolá protitlak a trestaného posílí to, co ho nezabije. Ze zahraničních sankcí je v konečném důsledku větší užitek, než ze zahraničních investic… K politikům, kteří toto svedou občanům vysvětlit, se v těžkých časech může upnout celá země. Určitě tu někde jsou.

Může tuto jednotící roli sehrát lednová prezidentská volba? Nebo je koncept přímé volby s druhým kolem o dvou kandidátech spíše rozdělující prvek?

Možností, jak se dobrat prezidenta, je celá řada. Dvoukolový systém zajišťuje, že se vítězem stane kandidát, který občanům méně vadí. To mimochodem vůbec není málo. Sjednocení společnosti dnes ovšem v silách prezidenta není. Sjednotit nás může pouze společné ohrožení, společná vůle přežít.

A jak jsem řekl – z katastrofy, do které nás dovede parta pana Fialy, vzejdou lídři pro budoucnost. Pro budoucnost, ve které se postavíme na vlastní nohy. Ne proto, že bychom chtěli, ale proto, že nám nic jiného nezbude.

Zdroj: parlamentnilisty.cz