Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Česká společnost prochází v posledních letech velkými výzvami. Nejprve ji poznamenala celosvětová pandemie covidu a letos v únoru se postavila tváří v tvář válečnému konfliktu, který znovu rozdělil Evropu na demokratický Západ a autoritářský Východ. Svůj neotřelý pohled na současnou společnost přináší v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz profesor Milan Knížák.

Zdálo se, že v letošních zimních měsících jsme se dokázali naučit žít a čelit nemoci covid-19, která nám už nezasahovala tolik do běžného života. Jenže vzápětí se rozhořel konflikt na Ukrajině a svět začal čelit úplně jiné výzvě. Byl ozbrojený konflikt Ruska s Ukrajinou nevyhnutelný?

Jak covid, tak rusko-ukrajinský konflikt jsou pro mne známkou toho, že se světem se něco děje. Zdá se, že určité skupiny by ho rády ovládaly, restrukturovaly, otročily. O nevyhnutelnosti konfliktu se nedá přemýšlet izolovaně. Ještě v duchu přetrvávající studené války mezi Západem a Východem využily některé politické struktury tohoto lokálního konfliktu jako možnosti demonstrovat svoji sílu a oslabit protivníka. Je to všechno boj o moc s nepříliš ušlechtilými kořeny.

Na pozadí ozbrojeného konfliktu hoří také konflikt vůdců obou států. Zkušený ruský vládce Putin, který nevystupuje často na veřejnosti, je konfrontován s mladým prototypem prezidenta státu Zelenským, který téměř každodenně promlouvá ke státníkům či parlamentům v řadě zemí. V čí prospěch tato konfrontace podle vás vyznívá?

Osoba Zelenského je mi z duše protivná. Navlečen do trapného kostýmu amatérského válečníka vydírá své spojence, místo aby se pokoušel o nějaké rozumné řešení. Hraje si na velkého vojevůdce, ale nechápe, že je loutkou zastupující mocenské zájmy především Spojených států. Je jasné, že Rusko (dnes rádi říkáme Putin) nemůže napadnout jiný suverénní stát a požadovat část jeho území, ale je třeba vnímat tuto situaci v souvislosti s dějinami vztahů obou zemí, které byly komplikované. Vojenské střety tam trvají už řadu let. Je třeba si také uvědomit, že ukrajinský režim měl k demokracii daleko a že Zelenského hra na konflikt demokracie s totalitou je falešná.

Autoritářský režim v Rusku souběžně s rozhořením ozbrojeného konfliktu přijal zákonná opatření, která upevnila jeho moc a vytlačila opoziční i protiválečné hlasy mimo zákonný rámec. Nevydali jsme se ale také podobnou cestou, kdy hlasy a mluvčí hlasů, které přímo neodsuzují ruskou vojenskou agresi, jsou dehonestovány či vytlačovány z veřejného prostoru? Jde o nezbytný krok, jak se bránit válečné rétorice v našem veřejném prostoru?

To, co se děje u nás, považuji za surovou dehonestaci naší společnosti a návrat k totalitním manýrám. Cenzura, která zavládla a nedovoluje otevřený diskurz mezi zastánci různých názorů, je nepřijatelná. Zvyšuje napětí ve společnosti a devastuje mezilidské vztahy. Navíc vybízí ke zneužití…

Spojené státy do války na Ukrajině vstupují jen zprostředkovaně. Myslíte, že se poučily ze svých vojenských neúspěchů ve Vietnamu, Iráku, Afghánistánu, nebo mají jen respekt před jaderným arzenálem Ruska?

Pozice Spojených států není jednoznačná, protože diskuse mezi demokraty a republikány, kteří určují politiku země, nevede k jednoznačnému řešení. Samozřejmě, že Spojené státy mají svoji špatnou zkušenost s lokálními válkami. Od druhé světové války se jim povedly jen některé dílčí konflikty, jinak jejich války končily rozpačitě. Navíc, je tu hrozba vzniku atomového konfliktu, a to jako brzda fungovalo. Zatím…

Ztratilo podle vás Rusko agresí na Ukrajině právo oslovovat Evropu?

Nikdy jsem neměl vztah k Sovětskému svazu, vnímal jsem ho jako našeho největšího nepřítele; ale nikdy mě také nenapadlo, abych kvůli tomu zatratil ruské umění – fascinující ruskou literaturu, neuvěřitelné výtvarné umění a monumentální hudbu.

Dnes u nás protiruská hysterie dosáhla takových směšných vrcholů, jako je přejmenovávání ruské zmrzliny na ukrajinskou a vysunutí ruských děl z repertoáru Národního divadla. Zapomněli na „ruská vejce“. Navrhuji, aby je přejmenovali na „ukrajinská varlata“.

Na druhou stranu ale ruská invaze na Ukrajinu otevřela náruč větší části české společnosti a snaží se podporovat ve válce Ukrajinu.

Petr Fiala prohlásil, že je to naše válka, ale já mu tímto odpovídám, že moje NE. Považuji pomoc lidem v nouzi jako něco samozřejmého, ale zneužívat takové pomoci, ať z kterékoliv strany, je nemravné. Vyvolává to nespokojenost ve společnosti a zásadní zhoršení mezilidských vztahů.

Každá země má své zákony a platí i pro ty, kteří nás přijdou navštívit. Nesmíme zapomínat, že nikomu nepomůže, když naši zemi zbídačíme jen proto, abychom se světu předvedli jako největší zachránci demokracie.

Nabídnu vám jeden příběh na dokreslení. Naše dobrá známá jela v tramvaji číslo 12, kde bylo hejno předškolních dětí. Oknem spatřily ukrajinskou vlajku a začaly se bavit o Ukrajině. Vtom jeden z nich tlumeným hlasem sdělil ostatním, že venku se nesmí o Ukrajině mluvit, jen doma.

Pamatuji se velmi dobře, jak mně něco podobného říkali rodiče po puči v roce 1948. Předstíráním byla poznamenaná celá komunistická éra. Jsme tam zpátky? Asi ano. I kdyby Ukrajina byla vzorem ctnosti, nejlepší země, nejlepší lidé, nejlepší všechno, přesto by mě chování naší vlády i našich médií přesvědčilo o tom, že je něco shnilého ve státě dánském. A pořádně to smrdí…

Jaký může mít rusko-ukrajinský konflikt dopad na naši společnost?

Co mě na celé situaci děsí, je chování naší společnosti, které nestačila dlouholetá cenzura během komunistické totality a zavádí restriktivní opatření. Jestli začneme zavírat lidem ústa, znamená to propad do nesvobody! I blázen a vůl mají právo na život a zákazy nic nevyřeší, jen rozeštvou společnost. 

Souhlasím s tím, že Rusko chce být považováno za silnou velmoc a že Putin patrně touží být vykupitelem, ale ta druhá strana, ke které patříme my, se nechová o moc lépe. USA mají strach ze ztráty své dominance, která už nastává, a snaží se vyvolat od nich vzdálený konflikt. 

Jsou hodnoty v životě, kterých si nesmírně vážím, a názorová svoboda patří k jejich vrcholům. Zažil jsem v životě mnoho příkoří a byl jsem nucen žít velkou část svého života v prostoru mysli. Jen dlouholetým, usilovným a jemným vzděláváním (nemluvím o školách) můžeme něco změnit. Zákony a tresty jsou prostředky barbarů. 

Po covidu prochází další zkouškou ohněm české školství. Distanční výuku vystřídal příliv ukrajinských děti do škol a po digitalizaci výuky se musí české školství naučit v plném trysku vzdělávat vícejazyčné kolektivy dětí. Jak se s internacionalizací výuky český vzdělávací systém vyrovnává?

Školství na celém světě je problematické. Soustředilo se na předávání informací, ale to je jen sekundární úkol vzdělávacího systému. Prvním je budování osobností, vštěpování morálního kódu – a to ve světě, který žádný zásadní kód nemá, asi nejde.

Covid a příliv ukrajinských běženců u nás situaci ještě zkomplikovaly. Jsem přesvědčen, že naše politická reprezentace udělala velkou chybu, když vstoupila aktivně do konfliktu s Ruskem. Poskytování zbraní považuji za politickou chybu a nestrukturované přijímání uprchlíků za ohrožení, z kterého se budeme dlouho vzpamatovávat. Podávat pomocnou ruku je samozřejmá a zásadní součást mezilidských vztahů, ale nemělo by destabilizovat naši společnost, poněvadž to nikomu nepomůže, ani Ukrajincům, ani nám.

Řadu let jste působil jako vysokoškolský pedagog a při přímé práci se studenty jste mohl ovlivňovat nejen výtvarné vnímání světa mladou generací. Kdo a jak ji ovlivňuje nyní?

O tom jsem již mnohokrát psal. Změna paradigmat je tak rapidní a tak všeobecná, že společnost jí nestačí. Již dlouho tvrdím, že zásadním devastátorem lidských vztahů je hektický rozvoj komunikace. Člověk, ať je kdekoliv, přejímá odpovědnost za dění na celém světě. Během vteřin je seznámen s tím, co se děje na opačném konci světa, a navíc, média si vybírají především negativní momenty. Lidé jsou tak zaprášeni zbytečnými informacemi. To vede buď k absolutní lhostejnosti k dějům v okolí, nebo k velkým stresům a depresím.

Dnešní svět je zmítán spoustou trendů, z nichž málokteré mají smysl. Společnost je ovládána hejny influencerů, jejichž hlavním nástrojem je drzost. Smysl slova pravda asi už nikdo nezná.

Podobně je tomu s úctou.

Agresivita je vnímána jako samozřejmá součást mezilidských vztahů…

Vedle pedagogické práce jste také řídil dvě významné kulturní instituce. Akademii výtvarných umění a Národní galerii. Můžete s odstupem času a s jistým nadhledem posoudit, jakým směrem se vydávají obě instituce pod současným vedením? Nepřipadá vám, že například v Národní galerii vítězí spíše byrokracie nad rozvojem vnímání výtvarného umění ve společnosti?

Kultura, do které určitě patří i vzdělávání, je ovlivněna špatně chápanou globalizací. Ta vede k unifikaci, nikoliv k respektu k odlišnostem, jak tomu bylo na začátku. Podle toho také vypadají instituce, které se kulturou zabývají. Studium jakýchkoliv škol je ovlivněno potřebou stále více a více tzv. odborníků, tzn. lidí, kteří se vyznají v ovládání nějakých přístrojů či systémů. Je třeba si uvědomit, že bezbřehá komunikace, kterou je prošpikován celý svět, vede ke globální unifikaci odbornosti.

Když jsem byl na Akademii výtvarných umění a později v Národní galerii, snažil jsem se zachovat co nejvíce odlišností. Rozšířil jsem AVU do obou stran. Dbal jsem na zachování klasických disciplín na jedné straně, a na druhé o maximální rozšíření experimentálních oddělení. Chtěl jsem, aby se jednotlivé ateliéry od sebe lišily, aby každý nabízel něco jiného a student tak mohl využít rozdílné nabídky, ale rozhodl-li se k setrvání v jednom oddělení, nikdo mu nebránil. Současná škola je jen střecha. Jednotlivé ateliéry se téměř neliší, vládnou globální trendy. Dílo, které nazýváme umělecké, vypadá podobně, ať vzniklo v New Yorku, Pekingu, Paříži nebo Dillí. Je to přinejmenším nuda.

Situace v Národní galerii je podobná. Když se dostal do jejího vedení kariérista Jiří Fajt, změnil ji v jednu z tisíce podobných na světě. Vše odlišné a typické pro české prostředí bylo anulováno. Národní galerie se začala podobat lunaparku, ovšem s podstatně většími náklady. Byla to vina nejen vedení Národní galerie, ale především Ministerstva kultury, v jehož čele tehdy seděl kněz Herman, který, nevím, zda z nepochopení nebo z nevzdělanosti (či z důvodů, které neznám) podporoval trendy, které nemohly vést k úspěchu.

Nová polská ředitelka, u které jsem nepochopil důvody, proč byla vybrána (to už se ovšem jednalo o ministra Zaorálka), Národní galerii zcela uspala. Posledních pět let se dějí v Národní galerii věci, kterým nelze zcela rozumět. Jako bychom se styděli, že jsme Češi. Hlavně, že do restaurace se chodí schovávat maminky s dětmi… Nemyslím si, že ve světě je to lepší, většinou je to podobné s většími či menšími výkyvy.

Zdá se, že už nechceme být Čechy, Brity, Bengálci… ale obyvatelé zeměkoule, kteří přijali ta nejnižší kritéria. Asi jsem naivní, ale pro mne stále má smysl kousek země, kde jsem se narodil, jeho historie i přítomnost, a mámina sukně, do které jsem se choulil. Dnes však ženy už sukně téměř nenosí, a do legín se zamotat nedá.

Ze všech stran se nejen na mladou generaci valí novinky ze světa techniky. Nevedou nás všechny do technokratického světa, kde v konečném důsledku absentují pojmy jako krása, kreativita, kulturní rozhled, vzájemné pochopení?

Nechal jsem natisknout na trička nápis STOP SCIENCE. Tím chci varovat proti zbožštění techniky a vědy. V mnoha oblastech nás předběhla a my se tak dostáváme do vleku faktorů, které si ani neuvědomujeme. A není proti tomu žádná obrana.

Přesto, že užíváte zasloužený odpočinek, tak máte naší společnosti stále co říci. Máte z poslední doby nějakou osobní zkušenost s mladou generací?

Před krátkým časem jsem byl požádán o posouzení výtvarných prací žáků základních škol. Záměrně nebudu říkat kterých, protože se těch dětí nechci dotknout, protože za mé zjištění ony samy nemohou, ale naopak jsou obětí našeho vzdělávacího systému; to mě děsí nejvíce.

Přitom na práce dětí jsem se těšil, protože vždy obsahují určitou razanci, objevnost, čerstvost, které dokážou ovlivnit vývoj moderního umění. O to větší bylo mé zklamání, když jsem viděl jen bezduché malovánky ovlivněné neprofesionálními učiteli. Našel jsem jen malůvky, které si byly nerozeznatelně podobné. S hrůzou jsem zjistil, že učitelé dovolili, aby děti mechanicky jen opakovaly předlohy či triky, které jim sami nabídli. Nenašel jsem jedinou práci, která by svědčila o nezpochybnitelném nadání.

 Zdroj: parlamentnilisty.cz