Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Metropolita volokolamský Ilarion (Alfejev), jenž zastává funkci předsedy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu, odpověděl na otázky srbského periodika „Večernije novosti“.

Ruská pravoslavná církev (dále RPC) podporuje vojenskou intervenci v Sýrii jako jediný způsob, jak zachránit křesťany a zachovat křesťanské dědictví v této zemi. Jak si vysvětlujete nerozhodnost křesťanského Západu v této otázce?

Ruská pravoslavná církev se inspirovala slovy Spasitele „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,9) a vždy oslovovala mocné tohoto světa, které Bůh vyvolil, aby řídili tento svět (viz Přísloví 8,15), aby hledali prostřednictví rozhovorů mírové a vzájemně přijatelné řešení sporných otázek, které se mezi státy objevují.

Mír je milostivý dar Boží, o něj se modlíme a vyprošujeme ho u Boha pro sebe a všechen lid. to se stejnou měrou týká událostí na Blízkém východě, mj. v Sýrii, která se stala místem krutého ozbrojeného konfliktu mezi různými politickými a náboženskými skupinami. Oběťmi tohoto boje se stávají především křesťané.

Naši bratři se v zemi, kde se učedníkům Krista poprvé začalo říkat křesťané (Sk 11,26), nacházejí v obtížné situaci. Tam, kde se radikální islamisté dostávají k moci, jsou křesťané fakticky zcela zlikvidováni: buď fyzicky, nebo jsou vyhnáni za hranice své země.

Pravoslavní křesťané s bolestí v srdci pozorují nespočetné případy násilí, únosů a vražd biskupů a mnichů, barbarské ničení starobylých chrámů. Naše církev vyzývala mezinárodní společenství nejednou, ať se na genocidu křesťanů na Blízkém východě zaměří a není lhostejné k této tragédii, která může skončit kompletním zmizením křesťanství v místech, kde se zrodilo.

Jediným způsobem, jak zachránit syrské křesťany od úplné likvidace nebo vyhnání z jejich domů, je obnovení míru v této strašlivě trpící zemi.

Politický proces dosud bohužel nepřinesl nevinným lidem žádnou úlevu. A oni potřebují vojenskou ochranu. Proto, když Ruská federace přijala zodpovědné rozhodnutí o využití vojenských sil na obranu syrského národa od teroristů, ruská církev, stejně jako ostatní tradiční náboženské komunity v naší zemi, toto rozhodnutí podpořila. Zde ovšem musí být podotknuto, že účast ruských vojsk v obnovení míru v Sýrii nelze nazývat intervencí, protože nenarušuje suverenitu syrského státu. Vojenská pomoc se uskutečňuje na jeho žádost a nemá za cíl násilné svržení vlády, kterou si lid legitimně zvolil.

Pokud jde o nerozhodnou a dokonce dvojakou pozici křesťanského Západu ve vztahu k syrskému konfliktu a dalším konfliktům na Blízkém a Středním východě a také v severní Africe, lze ji do jisté míry vysvětlit tím, že se současná západní společnost stále více vzdaluje křesťanským kořenům a dnes se již zcela zaslouženě označuje za „postkřesťanskou“, tj. takovou, která „překonala“ křesťanské období svých dějin. Sekularizační proces způsobil, že svůj život dnes většina Evropanů nepoměřuje Evangeliem. Naopak, řídí se světskými standardy „spotřební společnosti“. Křesťané, kteří se snaží následovat přikázání našeho Spasitele, se stali v těchto kdysi nejkřesťanštějších státech menšinou.

V některých ruských médiích se objevily hlasy typu „Do boje by měli povolávat generálové, nikoliv ti, kdo slouží Bohu“. Kritizuje se v nich postoj RPC, ale i muslimských činitelů v Rusku, kteří s rozhodnutím vedení země souhlasí.

Věřící v Rusku jsou již zvyklí, že se jim dostává bez jakéhokoliv důvodů tendenční kritiky od tzv. liberálních médií. Tato média ve skutečnosti nebojují za svobodu, nýbrž násilně prosazují, aby ve všech otázkách, ať už jde o politiku, ekonomiku, dějiny, mravnost atd. existoval pouze jeden názor.

Uklidňují nás slova Spasitele: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ (Lk 12,32) a „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají.“ (J 15,18−20)

Představitelé „úzké myslící vrstvy společnosti“, k nimž se hlásí naše pseudoliberální inteligence, bohužel zásadně popírají, že by ti, kdo mají jiný názor, měli také rozum, svědomí a vůbec jakékoliv dobré lidské kvality. Rozhodli se, že ty, kdo s nimi nesouhlasí, začnou učit, a to včetně církve. Tito lidé se ani nenamáhali přečíst si Evangelium a už vykládají, jak má církev kázat slovo Boží a vnášet ho do života.

Válka je fyzickým projevem skryté duchovní nemoci lidstva: bratrovražedné nenávisti (viz Gen 4, 3−12). Války prochází celými lidskými dějinami po Adamově pádu a dle slov Evangelia k nim bude docházet i nadále: „Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec.“ (Mk 13, 7).

Válka a násilí ze země zmizí až v eschatologické perspektivě. My očekáváme příchodu Království Božího, v němž ‒ podle slov proroka ‒ lidé „… překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Iz 2,4)

Jenže dosud žijeme ve světě, který přebívá ve zle (1 J 5,19) a je plný násilí. A křesťané se setkávají s životní nutností účastnit se různých bojů. Církev považuje válku za zlo, nicméně nezakazuje věřícím účastnit se bojů, pokud se jedná o obranu bližních a nápravu spravedlnosti. V těchto případech je válka považována za nechtěný, vynucený prostředek.

Křesťanský mravní zákon odsuzuje nikoliv boj se zlem, nýbrž zlobu v lidském srdci.

Přejděme k jinému tématu. Nedávno došlo na východě Ukrajiny ke zničení řady pravoslavných chrámů. Jaká je dnes na Donbase ‒ v období „příměří“ ‒ situace?

Ukrajinská pravoslavná církev utrpěla na Donbase značné ztráty. Během konfliktu bylo zničeno nebo poničeno na 80 chrámů. Poslední případ proběhl v srpnu tohoto roku, kdy se střílelo na vedení eparchie ve městě Gorlovka. Od začátku konfliktu zemřeli tři naši kněží, další byli zraněni. Nyní se ovšem zdá, že se situace uklidňuje. Rusko a evropské země napomohly k dosažení dohod mezi stranami konfliktu, existuje naděje na delší příměří.

V oblasti však lze pozorovat příznaky humanitární katastrofy. Na Ukrajině sice aktivně shánějí humanitární pomoc pro vojáky, daleko méně pozornosti je však věnováno potřebám obyčejných lidí. Obří kus práce v tomto smyslu odvádí právě Ukrajinská pravoslavná církev. Shromáždila a vyslala do oblasti konfliktu tisíce tun humanitární pomoci.

Co myslíte: může v rozděleném ukrajinském pravoslaví zvítězit rozum a zavládnout klid?

Na Donbase o mezikonfesionální konflikt vlastně nejde: jedná se o konflikt občanský a politický. Ukrajinská pravoslavná církev nikdy nepodporovala snahy zavést jej do roviny konfliktu náboženského. Stávalo se, že povstalci na Donbase zavírali farnosti jiných konfesí a odebírali jim budovy, a to údajně v zájmu pravoslavné církve. Hierarchie však tyto kroky odsoudila a nikdy podobné „dárky“ nepřijímala. Ba co víc, když se dostal do zajetí povstalců adventistický pastor, Ukrajinská pravoslavná církev se aktivně podílela na jeho osvobození.

Daleko větší problémy ovšem přináší situace ve zbytku Ukrajiny. Na Ukrajině existuje rozkol s nacionalistickou ideologií, který nikdo v pravoslavném světě neuznává, jedná se o tzv. Kyjevský patriarchát, v jehož čele stojí Filaret Denisenko. Tito rozkolníci dnes násilně, samozřejmě s pomocí nacionalistů-radikálů, nezákonně a silou odebírají chrámy u kanonické církve. Často jim pomáhají také místní úřady. Evidujeme již 30 takto odebraných chrámů.

Stížnosti nepomáhají, vedení země také nereaguje.

A přestali již řeckokatolíci odebírat chrámy pravoslavným? Je to proselytismus katolíků, který nedovoluje, aby se setkali moskevský patriarcha a papež?

Uniaté odebírali chrámy pravoslavným na západní Ukrajině na konci 80. a na začátku 90. let minulého století, když ukrajinská řeckokatolická právo získala právo na legální existenci a začala obnovovat své administrativní a farní struktury. Tato církev chtěla vrátit všechny chrámy, které jí dříve náležely, ale byly po tzv. Lvovském sněmu z roku 1946 předány Moskevskému patriarchátu. Výsledkem násilných akcí bylo, že tři pravoslavné eparchie (Lvovská, Ternopolská a Ivano-frankovská) byly zničeny.

Dnes se násilné odebírání chrámů u kanonické Ukrajinské pravoslavné církve týká především rozkolníků z tzv. Kyjevského patriarchátu, kteří využívají nacionalistické nálady pro své cíle.

Pokud jde o katolický proselytismus na kanonickém území Moskevského patriarchátu, jednalo se o důležitý problém před patnácti lety, dnes již není tak vážný. Vztahy s římskokatolickou církví v Rusku, na Ukrajině, Bělorusku, Kazachstánu a dalších státech se již nesou v duchu konstruktivní spolupráce.

Některá západní média mají za to, že dosud nebylo nikdy tak reálné setkání moskevského patriarchy a římského papeže, protože současný papež je daleko pružnější a směřuje ke spolupráci. Co si o tom myslíte?

O možnosti setkání moskevského patriarchy a římského papeže se uvažuje již dlouho. Hierarchie RPC tuto ideu nikdy nezavrhovala, nicméně objektivní podmínky ji dosud nedovolily realizovat. Takové setkání musí být dobře připraveno. Dopředu musí být dosaženo shody v těch oblastech, kde nepanuje mezi dvěma církvemi soulad. To by se poté odrazilo ve společném prohlášení patriarchy a papeže.

V posledních letech se naše dvoustranné vztahy značně zlepšily. Obě strany si uvědomují nutnost spolupráce a efektivnějších odpovědí na problémy a výzvy současnosti. Pozice našich církví jsou v těchto otázkách zpravidla blízké: jedná se o nutnost hájení tradičních křesťanských hodnot v sekulární společnosti, obranu křesťanů před pronásledováním (především v oblasti Blízkého východu), úsilí směřující k míru, a také přístup k řešení sociálních a humanitárních úkolů.

Papež František nejednou prokázal, že se o plodný dialog a spolupráci s RPC zajímá. Jeho pozice, i pozice církve jako celku se v řadě otázek blíží tomu názoru, který prosazuje patriarcha Kirill. Několikrát jsem se s pontifikem setkal a z jeho strany jsem se setkal vždy s pochopením. To nám dává naději, že pokročíme v řešení problémů, které mezi námi dosud přetrvávají.

(překlad rodon.cz, kráceno, upraveno)

Překlady knih metropolity Ilariona naleznete zde a zde.

Zdroj: hilarion.ru