Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V Egyptě, Iráku a Sýrii extremisté zabíjejí křesťany prostě proto, že jsou křesťané. Proč se liberální Západ snaží ze všech sil nevidět tak rozsáhlé a evidentní porušováním lidských práv? Existuje proto celá řada důvodů.

Zatímco křesťanský svět slaví Kristovo Vzkříšení, egyptští křesťané oplakávají své mrtvé příbuzné po nedávných útocích v kostelech. Zranění se pomalu snaží vrátit se do života.

Nedávné teroristické útoky v Egyptě – a reakce na ně – znovu upozornily na jednu stranu blízkovýchodního, konkrétně syrského chaosu, kterého si nejen nikdo nevšímá, nýbrž si ho nevšímá úmyslně.

Píše se o tom, samozřejmě, na specializovaných křesťanských serverech, nicméně nejvlivnější média se to snaží delikátně nevnímat, nebo alespoň snižují závažnost problému, pokud už ho nemohou ignorovat.

Pokud například BBC hovoří o výbuších, říká, že „mnozí mají za to“, že křesťanství „čelí pronásledování“. Není jasné, jak jinak lze označit činy směřující k úmyslnému pronásledování pro víru, když jsou křesťané zabíjeni v kostele během svátků. Jenže s tímto zneužitím se můžeme v západních médiích setkat často. Média se obecně vyhýbají tomu, aby nazývala věci pravými jmény.

První věc, která padne do oka, je, že pronásledování křesťanů prostě nezapadá do západního obrazu světa.

Západní média a politici především přinášení zprávy o tom, jak „lid“ v rámci hledání „svobody a úcty“ povstává proti „represivním režimům“ a „krvežíznivým diktátorům“.

Takový „bouřící se lid“ si samozřejmě zasluhuje podporu západních přátel svobody. A Rusko se, vedené „padouchem“ Putinem, nalézá na špatné straně dějin proto, že pomáhá „krvežíznivému diktátorovi“ Bašáru Asadovi.

Když se však zaměříme na to, co se děje, uvidíme velmi odlišný obraz – nikoliv „lid“ bojující s „diktátory“, nýbrž militantní džihádisty bojující proti všemu, co v celé oblasti zůstalo ještě sekulární, evropské, tedy to, co by bylo schopno hájit práva náboženských menšin.

Tam, kde došlo k velkému osvobození „lidu“ s přímou pomocí Západu, jsme svědky kolapsu státnosti, i když ji za takovou lze označit jen vzdáleně. A také genocidy menšin, zejména křesťanů, ale nejen jich.

Nevšimnout si tohoto slona v místnosti, to znamená ohrozit celý západní výklad událostí. Obrovská politická a mediální mašinérie, v níž každý ví, co má říkat, aby mohl úspěšně pokračovat v kariéře, nemůže jen tak změnit směr.

Druhý důvod je velmi jednoduchý, primitivní a pragmatický. Blízkovýchodní křesťané nedisponují žádnou vojenskou nebo ekonomickou mocí, nemají žádný politický vliv.

Říká se, že se Stalin jednou posměšně zeptal: „Kolik má papež divizí?“. Ano, s divizemi, penězi a s mocí jsou na tom křesťané v tomto regionu opravdu špatně.

Například v Saúdské Arábii mají peníze i divize a kontrolu nad strategicky významnou oblastí, a proto se jejich zájmům a přáním chovají s respektem. Křesťané nic z toho nemají. V kombinacích politiků, kteří zvažují rovnováhu sil, mají jen velmi malou hodnotu.

Běda těm, kdo nemá divize. Nebo alespoň peníze. Jejich schopnost lobbování, tj. vztahů s těmi správnými lidmi ve Washingtonu, Londýně a dalších hlavních městech, je rovněž na velmi nízké úrovni. Politici prostě nevidím smysl v tom, aby jim věnovali pozornost.

Třetí příčinu zmínil sloupkař The Daily Telegraph Tim Stanley:

„Příčina, proč se Západ nechce nechat zatáhnout do boje za práva křesťanů spočívá v tom, že se nechce identifikovat jako křesťanský…

Náš duch je natolik sláb, naše kultura natolik prázdná, že si jen stěží uvědomujeme, že práva, demokracie a náboženský pluralismus, to vše, co v naší části světa využíváme, nebylo vynalezeno včera, nýbrž se jedná o část historického procesu globálního vývoje křesťanské společnosti.

Zapomněli jsme, kým jsme… Není divu, že nechápeme svoji zodpovědnost za členy naší náboženské rodiny, kteří trpí…“

Čtvrtou příčinou je nepřátelství samotného liberalismu ke křesťanství. Samozřejmě se jedná o nepřátelství velmi vzdálené tomu genocidnímu násilí, kterého se dopouští ISIL a jiné radikální islamistické skupiny. Maximálně se projevuje tehdy, když chce soudně zničit křesťanské podnikatele za to, že se nechtějí zúčastňovat homosexuálních průvodů.

Na úrovni ideologie se ovšem toto nepřátelství demonstruje neustále: liberální noviny jako Haffington Post se daleko více rozhořčovaly nad slovy viceprezidenta USA Michaela Penceho o tom, že nikdy neobědvá sám s ženou, kromě vlastní manželky – než nad krvavými útoky na křesťany.

Michael Pens, jenž se podle těchto zpráv straní setkání s neznámými ženami se ukázal jako „extrémista“, „fundamentalista“, „povýšený křesťan“ – čímž si vysloužil divokou reakci liberálních médií.

Zdálo by se, že lidé, kteří prodávají ženy jako otroky a homosexuály vystavují krutým trestům, by měli daleko více znepokojovat liberály, feministky a bojovníky za práva sexuálních menšin, než křesťané, kteří prostě dávají přednost společenství se svými ženami a homosexuály kritizují pouze slovně.

V nedávno utvořeném liberálním pohledu na dějiny již ovšem bylo místo „nepřátel pokroku“, pronásledovatelů žen a homosexuálů obsazeno – jsou to křesťané.

Do tohoto chápání se vůbec nehodí fakt, že křesťané mohou být sami obětmi nespravedlivého pronásledování a potřebují slitování, nebo dokonce ochranu.

Jenže soucit dnes patří spíše těm „správným“ obětem – třeba mladíkovi, který se považuje za holku a netolerantní spolužáci ho nechtějí pustit do dívčí šatny.

Liberální pohled na svět připouští, že existovali křesťané-násilníci, ovšem zcela odmítá, že existovali také oběti.

V takové atmosféře prostě většina politiků a médií chápe, že jim obrana blízkovýchodních křesťanů nepřinese žádnou výhodu a nepomůže ani jejich kariérám. Mohlo by je naopak pokazit…

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Худиев: Горе тем, у кого нет дивизий vyšel 18. dubna na vz.ru.

Zdroj: vz.ru