Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Podle stanice Deutsche Welle byl v Německu po dobu 30 let prováděn experiment, během kterého byly děti bez domova předávány k adopci všeobecně známým pedofilům.

Nejednalo se přitom o korupci nebo organizovaný zločin, jak by to bylo přirozené předpokládat: šlo o o realizaci odvážných, průlomových myšlenek profesora pedagogiky Helmuta Kentlera (1928–2008), který věřil, že kontakt s pedofily pomůže adolescenty „znovu socializovat“.

Kentler byl známý jako uznávaný profesionál, horlivý zastánce sexuální výchovy dětí. S experimenty začal již v 60. letech a v roce 1988 dospěl k závěru, že byly úspěšné: adoptivní „otcové“ se podle jeho názoru o chlapce, kterého adoptovali, dobře starali, pokud byli spojeni nejen rodičovskými vztahy. Svěřenci, jimž je nyní asi čtyřicet let, hodnotí své zkušenosti jako zcela negativní – zničili jim celý jejich život. V roce 2008 Kentler zemřel a v nekrolozích se hovořilo s obdivem o jeho boji za sexuální emancipaci.

Přitom Kentler nebyl žádný maniak, který žil dvojím životem. Úřady velmi dobře věděly, že „adoptivní rodiče“ byli v minulosti stíháni za sex s dětmi, jenže do toho nezasahovali. Bojoval za legalizaci pedofilie zcela otevřeně – vystupoval jako odborník v televizi, přednášel, publikoval populární knihy, které se dočkaly několika dotisků. Jeho myšlenky nebyly oficálně nijak mimořádné či skandální. Legalizaci pedofilie pak aktivně podporovaly levicové strany jako Zelení a Svobodná demokratická strana. Se svými adoptivními syny žil docela otevřeně.

Když v osmdesáti letech zemřel, byl vychvalován jako člověk, kterému se podařilo uskutečnit „humanistický úkol sexuální výchovy“.

Jak se to vůbec mohlo stát?

Tento příběh vyvolává natolik strašidelný a nepravděpodobný dojem, že je snadné ho považovat za falešný – zejména proto, že nepravdivé zprávy tohoto druhu jsou docela běžné, a příznivci juvenilní justice a nejrůznější progresivní reformisté se rádi pošklebují nad hloupými konzervativci. Ti se podle nich navzájem zastrašují různými nesmysly typu že „děti odebrané z rodin budou dány pedofilům“.

Zjevně se přeci jedná o hloupost: v jedné z nejvyspělejších zemí na světě (s nízkou mírou korupce, čestnou policií a obyvatelstvem dodržujícím zákony), po dobu třicet let zastánce „sexuálního osvobození“ dodával děti pedofilům – a zůstal uznávaným členem společnosti!

Nepíše o tom však nějaký přísně konzervativní portál, ale naopak jeden z nejliberálnějších – Deutsche Welle, který v žádném případě nelze nazvat hlasatelem rodinných hodnot. Právě Deutsche Welle navíc s neskrývaným nesouhlasem píše o tom, co se stalo, jako o „temném dědictví sexuálního osvobození“ a potvrzuje, že v 60. letech bylo prolomení tabu dětské sexuality příznakem progresivnosti. A dodává, že Kentler věřil, že „osvobození dětské sexuality od represivních morálních struktur by pomohlo osvobodit energii, která by zase vedla k politickým protestům a skutečné demokratizaci Německa“. To bylo podle Kentlera stále potřeba.

V Německu bylo navíc „sexuální osvobození“ vnímáno jako součást úsilí o překonání nacistického dědictví. Podle teorie tzv. freudomarxismu představují fašismus, nacismus a další autoritářské ideologie výsledek tradiční morálky, která potlačuje sexualitu. A aby bylo možné vybudovat skutečně humánní a demokratickou společnost, musí být zničena všechna stará tabu.

A to je výrazný rys toho, co se stalo. Zločiny – a to i proti sexuální nedotknutelnosti dětí – se mohou vyskytnout kdekoli, zejména pokud jsou děti v kontaktu s dospělými. Ve školách, sportovních klubech, letních táborech, nemocnicích – to však nijak neodráží ideologii těchto komunit. Pokud je basketbalový trenér chycen při takovém zločinu, pak to zjevně není výsledkem basketbalu nebo sportu obecně. Nemůžeme říci, že basketbaloví hráči (nebo učitelé či školníci) jsou nějak zvlášť náchylní k pedofilii.

Všichni – s výjimkou konkrétních zločinců – to považují za závažný trestný čin.

Helmut Kentler a jemu podobní neporušili obecně přijaté morální standardy. Nebyli to pokrytci. Dělali přesně to, o čem hovořili.

Nemocná, nebo progresivní společnost?

Z toho je třeba vyvodit jisté závěry. Osoba, která hlásá rodinné hodnoty, čistotu a zdrženlivost, se může ukázat jako monstrózní pokrytec, který vede dvojí život. Takové případy existují. Ale člověk, který hovoří a píše o neomezené nezákonnosti, s největší pravděpodobností nebude pokrytcem: žije podle toho, co říká. Pouštět ho k dětem je ale naprosto nezodpovědné.

Jak ale tito lidé – Kentler a ti, kteří ho celou tu dobu podporovali – ospravedlňovali před sebou samými předávání dětí do rukou pedofilů? Jak to dokázali obhájit?

Trvali na tom, že jednali v zájmu samotných dětí – a že to nejsou pedofilové, ale „represivní morálka“, která potlačuje sexualitu dětí a poškozuje je. To je samozřejmě lež. Dokonce i článek v Deutsche Welle připouští, že experiment nepochybně způsobil dětem psychologické poškození. Obecný tón publikací je v tomto případě – a to i v liberálním tisku – zcela odsuzující. Kentler a úřady, které ho kryly, se mýlily.

Jak kdysi prohlásil Edmund Burke: pro vítězství zla postačí, když dobří lidé nic neudělají.

Proč nic neudělali? Značnou roli hrál zjevně strach z toho, že budou prohlášeni za retrogrády, konzervativce, nudné moralisty či ponuré puritány. Tedy za ty, kdo nenávidí radost ze života, za směšné, zaostalé lidi, kteří neuroticky reagují na vše, co souvisí se sexualitou a jsou tak po právu cílem nekonečného výsměchu progresivních sil. A pravděpodobně se také jedná o skryté nacisty, protože podle pokročilých teorií nacismus právě vznikl z potlačení sexuality.

Že by tedy nakonec po desetiletích šílenství zvítězil zdravý rozum a řádná péče o děti? Koneckonců byl Kentler spravedlivě odsouzen a o jeho experimentech se mluví opovržlivě. Zůstaly ale všechny hrůzy v minulosti? Bohužel ne. Ideologie „sexuálního osvobození“ nikam nezmizela, naopak, nikam, neobyčejně se jí daří.

Kentlerovi pedofilové aspoň fyzicky svým obětem neubližovali. V současné době může být dítě – například chlapec – prohlášeno za „transgendera“ na základě skutečnosti, že sáhne po dívčích hračkách nebo se náhodou v hovoru označí za ženské pohlaví. Hned poté ho začnou nazývat pouze ženským jménem, musí nosit šaty a jakmile se přiblíží adolescence, začnou mu dávat tzv. blokátory puberty, tedy léky, které blokují normální proces puberty. Jakmile dosáhne věku 18 let (progresivní síly vyvíjejí velké úsilí, aby tento věk snížily), budou jeho genitálie odříznuty a vytvoří se mu falešná vagína. Dívkám pak odstraňují prsa.

Přitom říkají, stejně jako Kentler, že to děti „samy chtějí“. A zacházejí ještě dále, když říkají, že když se jim nevyhoví a budou vyrůstat bez pomoci, spáchají v dospělosti sebevraždu.

Pokud se svět ještě nepřiblížil svému konci, časem si lidé jistě položí otázku: „jak se to vůbec mohlo stát“? Nyní to vidíme v reálném čase a můžeme říci, že se lidé bojí nikoliv lágrů nebo poprav, kterým jim vůbec nehrozí. Bojí se, že se ukáží jako nedostatečně pokročilí, moderní, progresivní. Bojí se být mezi těmi zaostalými, směšnými konzervativci, kteří říkají, že manželství mezi mužem a ženou by mělo být společensky uznávanou normou, homosexualita si nezaslouží žádné povzbuzování, a že by měli být trestně stíháni pedofilové a ti, kteří nejprve nalomí psychiku dětí a dospívajících, a pak je fyzicky ničí: to jsou ti praví krutí zločinci, jejichž místo je ve vězení.

Co z Kentlerova příběhu vyplývá? Že bychom se neměli bát vypadat jako zpátečníci, jako omšelí a netolerantní. Jsou případy, kdy netolerance představuje ctnost.

(překlad vlastní)

Originál: СЕРГЕЙ ЛЬВОВИЧ ХУДИЕВ - Добродетель нетерпимости vyšel 26. června 2020 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru