Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Příběh, který se dnes odehrává v Texasu, se zdá být příliš groteskním, příliš antiutopickým, příliš karikaturním, než aby se skutečně stal: ale přesto se jedná o realitu, která navíc odráží ideologii, jež v mnoha západních zemích již získala téměř status „státní“.

Události probíhají následovně. Rodiče šestiletého Jamese se rozvedli. Část svého času tráví s matkou Annou a část spolu s otcem Jeffem. Matka považuje Jamese za dívku, nazývá jej „Lunou“ a obléká ho do dívčích šatů. Chlapec tak chodí do školy pod jménem „Luna“. Matka se navíc chystá, že jakmile dosáhne 8 let, zahájí intenzivní přípravu na operaci změny pohlaví. Tento proces začíná příjmem léků, které potlačují normální proces puberty, takzvaných blokátorů puberty. Jsou to látky podobné těm, které se používají pro tzv. chemickou kastraci pedofilů.

Faktem je, že matka chlapce skutečně věří, že je James „transgender“, tedy dívka, která se kvůli kruté hříčce přírody narodila v těle chlapce. Došla k tomuto závěru poté, co James řekl, že „dívky jsou tak roztomilé!“ a projevil zájem o dívčí hračky. V tomto přesvědčení matku podpořil odborník, s nímž se radila, a James je nyní na cestě k hormonální sterilizaci – pokud tomu nic nezabrání, bude následovat operace, během níž mu budou odříznuty genitálie a vytvořena umělá vagína.

Otec chlapce s tím však nesouhlasí: když James tráví čas se svým otcem, okamžitě se identifikuje jako chlapec, obléká se jako chlapec a hraje chlapecké hry s jinými kluky.

Dítě neprokazuje žádné příznaky tzv. genderové dysforie, tj. trvalé, konstantní a konzistentní identifikace s opačným pohlavím. Se svou matkou hraje roli dívky, s otcem, jak sám Jeff a rodinní přátelé dosvědčují, se vrací ke své přirozené identitě jako zcela zdravého šestiletého chlapce.

Matka považuje otcovo odmítnutí uznat Jamese za „transgenderové dítě“ za projev zneužívání dětí a požaduje, aby s ním otec nemohl komunikovat a zbavili jej rodičovských práv. Matka navíc chce od Jeffa získat peníze na „terapii“, která by měla z Jamese udělat „dívku“. Výsledek procesu ještě není jasný, ovšem obecně mají soudci obvykle tendenci nadržovat transgenderovým ideologickým aktivistům.

Ve většině případů (vědci říkají až u 80% procent) totiž dětské projevy pohlavní dysforie v dospívání zmizí sami od sebe. A pokud takové dítě nespadne do rukou liberálů, má dobrou šanci vyrůst se svým biologickým pohlavím. Tvorba genderové dysforie je navíc ovlivněna řadou faktorů, a to včetně vlivu dospělých osob nebo životního prostředí obecně.

Pro čtenáře žijícího mimo americký kontext může být obtížné pochopit, o co vlastně jde. Matka považuje svého syna za dívku a chce z něj dívku udělat: vystaví ho proto silným látkám, které zničí proces normálního zrání. Čtenář si určitě pomyslí, že se chudák ženská zjevně zbláznila a v žádném případě by neměla důvěřovat svému dítěti. Ale v USA mnozí (ačkoli daleko ne všichni) věří, že je to právě otec, kdo zde vystupuje jako zlý transfobní fanatik, který se snaží dítě vnutit své náboženské předsudky.

Anna není sama, kdo se tady zbláznil. Celá liberální kultura se postupně zbláznila. Samozřejmě, ne všichni Američané tuto ideologii sdílejí a mnozí ji považují za zhoubné šílenství – čímž určitě je. Jenže soudy, zákonodárci a sdělovací prostředky mají tendenci ji podporovat – což činí tuto ideologii „pseudostátní“ a navíc aktivně šířenou do vnějšího světa.

Když někdo chudáky děti (James rozhodně není jediným případem) prohlásí za transgendery, ihned se začne tvrdit, že se v jejich případě příroda dopustila chyby s pohlavím a začnou ho cpát látkami, které vážně poškozují jeho zdraví… a pak následuje neméně hrozivá operace. Fraška? Ano, ale nelze říci, že neočekávaná. V rámci určité ideologie je to naprosto očekáváno.

Jedná se o logicky nevyhnutelný důsledek předpokladu, že zvláštnosti v sexuálních preferencích činí osobu členem „menšiny“, která by měla mít stejnou ochranu jako etnické či náboženské menšiny. Samozřejmě, srovnávání chování s rasovou, etnickou nebo náboženskou identitou je jako srovnání teplého s měkkým. Alkoholici a gambleři, nebo pokud jde o sexuálním chování, lidé náchylní k sebeuspokojování nebo nymfomanii, nepředstavují menšiny odpovídající rasovým.

Zpočátku působili jako utlačovaná menšina – vyžadující ospravedlnění a odškodnění – právě homosexuálové. A každý, kdo tuto formu chování nevítá dostatečně nadšeně, je označen za „homofoba“, což se může této osobě vymstít ztrátou práce, zničením kariéry nebo dokonce stíháním.

V některých amerických státech zákon dokonce zakazuje psychologům, aby pomáhali svým klientům v boji proti homosexuálnímu chování, které oni sami považují za nežádoucí!

Seznam se pak nevyhnutelně rozšiřuje a podobný boj se vede za práva „transgender jedinců“, tedy těch, kteří se identifikují s opačným pohlavím. Tlak ze strany aktivistů, ba dokonce trestní stíhání čeká na ty, kdo nechce dovolit mužům, kteří se prohlásili za ženy, aby chodili do ženských šaten, nebo se dokonce odvážili nesouhlasit s transgenderovou ideologií… to vše ukazuje na jejich transfobii…

Pomáhat v této situaci dítěti překonat příznaky pohlavní dysforie znamená bojovat proti silné veřejné vlně, vyhýbat se obvinění z „nenávisti“ a ohrozit svou kariéru. Ideologie vyžaduje pravý opak – povzbudit a podporovat sklony transsexuálů ve všech směrech, i když vypadají slabé; může je také prosazovat jednoduše jeden z rodičů. A děti, které by mohly vyrůst dokonale zdravé, skončí zmrzačené: o tom se ovšem v tomto ideologickém obrazu světa nehovoří.

Jak řekl americký filozof Richard Weaver: „ideje mají své následky“.  Následky myšlenky, že změna sexuální orientace nebo sexuální sebeidentifikace by měla být prohlášena za normu a společnost a stát by je všemi způsoby měly podporovat, jsou zjevné: končí totiž špatně.

Neměli bychom se dávat touto cestou, protože už dnes je jasné, kam vede. Přestože na nás budou tlačit – i u nás se najdou lidé, kteří jsou připraveni slepě kopírovat západní elity – měli bychom spolu s rozumnou částí západní společnosti říci rozhodné „ne“ tomuto šílenství.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Худиев - Куда ведет дорога трансгендерной «терапии» vyšel 4. prosince 2018 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru