Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Antiklerikálům se nelíbí nejen „přílišná“, ale vůbec jakákoliv přítomnost církve ve společnosti. Proč? Formálními důvody k protestům mohou být spory kvůli církevním budovám a majetku. Nicméně důvod kritiky spočívá v něčem zcela jiném. 

Před pár dny se uskutečnilo několik nepříliš navštěvovaných akcí k výročí vyhlášení dekretu lidových komisařů „O odtržení církve od státu a školy od církve“. Účastníci vystoupili proti „nevědomosti a tmářství duchovních, kteří brání despotickou vládu.“

Dobrá tedy, zopakujeme si pár fakt o sekulárním státě a o boji s klerikalismem.

Odluka církve od státu sama o sobě, a to navzdory velmi rozšířenému opačnému mínění, není ani zdaleka podmínkou moderní demokratické společnosti. Státní církve existují ve skandinávských zemích, ve Velké Británii, Řecku, Lichtenštejnsku, Maltě, Monaku. V Německu mají daň ve prospěch katolické nebo luteránské církve – je vybírána s asistencí státu (můžete však odmítnout zaplatit a oficiálně odejít z příslušné náboženské konfese). Jiným problémem je ovšem, že státní status se může stát pro samotnou církev neužitečný.

Jak můžeme pozorovat na příkladu anglikánů a skandinávských luteránů, církev se zde musí podrobovat liberální vládní politice. Vyžaduje-li premiér ‒ často hrubě ‒ od církve zavést ženské kněžství, lze něco podobného očekávat i ve Velké Británii. V Rusku je to ovšem zcela vyloučeno.

Ruská pravoslavná církev se nesnaží získat státní status, protože v oblasti pastorační nese odpovědnost za celou řadu států. Ty mají poměrně často mezi sebou komplikované vztahy ‒ a zde by mohla podoba „státní církve“ přinést další problémy.

Také „oddělení církve od státu“ může znamenat zcela rozdílné věci. V tomto případě je důležité nejen to, co je napsáno na papíře (podle zákonů byla v SSSR vždy úplná svoboda vyznání), ale co to znamená v praxi. Víme přece, co v praxi znamenal výše zmíněný dekret Rady lidových komisařů. V těchto dnech si připomínáme památku novomučedníků a vyznavačů ruské církve. Připomínáme si jejich jména a okolnosti jejich smrti. Velmi často jsou dobře zdokumentovány.

Lidé, slavící výročí tohoto tragického nařízení, zřejmě neznají mnohé detaily. V zásadě si ale musí být vědomi toho, jaká byla politika bolševické strany vůči církvi. A je zřejmé, že v jejich prostředí považují za zcela normální a přijatelné se s takovou politikou ztotožňovat.

Poměrně často se ptám svých oponentů, bojovníků za „světský stát“, jestli mi mohou ukázat zemi, kde došlo k realizaci jejich snu. Koho bychom si mohli mít za vzor?

Ani jedna z vyspělých zemí za takový vzor nehodí, všude totiž mají armádní kaplany, profesory teologie na vysokých školách, politiky, kteří otevřeně mluví o své oddanosti křesťanské víře, vidíme i spolupráci mezi církví a státem v oblasti vzdělávání, lékařství, sociální práce a zachovávání památek architektury.

Antiklerikálům se nelíbí nejen „přílišná“, ale vůbec jakákoliv přítomnost církve ve společnosti. Proč? Samozřejmě, že formálními důvody k protestům mohou být spory kvůli církevním budovám a majetku, např. kostely, které byly ve své době odňaty věřícím a nyní jsou jim navráceny. Nicméně, důvod kritiky spočívá v něčem jiném. Týkají se přitom číchsi zájmů a vznikají tak spory mezi hospodářskými subjekty, což je pochopitelné.

Avšak antiklerikalismus existuje jako hnutí, a zde nelze nevidět zajímavý a paradoxní obraz: komunisté na něm demonstrují stejnou pozici jako stoupenci významného oligarchy Michaila Chodorkovského, tj. „drsní bolševici“ s liberály. Co mají společného všichni tito úchvatní lidé?

Komunisté a liberálové se mohou navzájem velmi nenávidět, nicméně představují různé verze stejného globálního progresivistického projektu. V rámci tohoto projektu se lidstvo musí sjednotit pod nadvládou jakési sjednocující ideologie, jejíž vítězství, jak se předpokládá, otevře epochu velkolepého pokroku a nevídaného blahobytu. Hranice mezi zeměmi se musí postupně vytratit a lidstvo nalezne jednotu pod dobráckou mocí „světového společenství“, tj. mezinárodních struktur, které vykořeníválky, hlad, negramotnost a nemoci. Přijde nová éra míru a prosperity.

Protože si všichni lidé neuvědomují, v čem tkví jejich opravdové štěstí, a někteří tomu ještě aktivně vzdorují, musí nevyhnutelně přijít masivní nátlak. Jak nedávno napsal jeden z aktivních liberálů A. Ryklin: „Ano, jsem si vědom, že v boji za budování nového státu na tomto území se dnes bude muset ignorovat názor značné části obyvatel, na ní žijících. Možná většiny.“

Přirozenými nepřáteli projektu budou svrchované státy, které musí být absorbovány. Ještě ve větší míře než církve, samozřejmě.

Náboženství musí zmizet z překrásného nového světa!

Komunistické variantě projektu došla pára, ale ta liberální je stále velmi silná a má podporu u mnoha mocných a bohatých lidí.

V rámci tohoto projektu slyšíme slova o překonání kultur a tradic, které jsou neslučitelné s liberálními představami o tom správném, o překonání národních suverenit, ustanovení společných ideologických norem pro celé lidstvo atd. Výrazným zástupcem progresivního projektu je George Soros, i když, samozřejmě, není sám. Prohra Demokratické strany v amerických volbách se setkala s takovým ostrým rozhořčením právě proto, že globalisté prohráli boj se zastánci národní suverenity.

Globální projekt je nevyhnutelně protináboženský, a to z celé řady příčin. Vychází z toho, že odvolávání se k Bohu pouze brání lidstvu řešit aktuální problémy. Náboženství nabízí svůj systém hodnot a cílů, které nesouvisejí s Projektem, a už z tohoto důvodu vytvářejí překážky. Liberálové považují naši planetu za přelidněnou a aktivně prosazují potraty a neplodné formy sexuálního chování. Věřící lidé to odmítají.

Náboženství je často (a Rusko je jedna ze zemí, kde je to obzvlášť patrné) stěžejním prvkem národní identity a národního odporu ke globálnímu projektu. Pro liberály se tak nepřátelství k náboženství stalo principiální otázkou. V tomto ohledu je dědictví sovětského agresivního ateismu velmi příhodné.

(překlad čtenářky serveru, upraveno)

Poznámka redaktora:

Obdobné spory a obviňování církve (církví) ve všem možném známe i z naší reality. Zřejmě si všichni ještě pamatujeme hysterickou proticírkevní kampaň, která probíhala během schvalování církevních restitucí. Proč probíhaly protesty právě a jenom kvůli církevním restitucím? Proč se „veřejný hněv“ nezdvihl při jiných kauzách spojených s restitucemi? A že jich nebylo málo!

Proč se veřejný hněv nepozdvihne například proti člověku, který za 25 let své ekonomické činnosti získal majetek v hodnotě 70 miliard korun a chystá se v nejbližší budoucnosti řídit náš stát „jako firmu“? Je vůbec možné a reálné dosáhnout takových prostředků „slušnou cestou“? Kolik za tu dobu poskytl prostředků na obecné blaho? Dá se to srovnat alespoň s některou okresní charitou?

Proč jsou kvůli „špatnému účetnictví“ likvidovány projekty jako je „Klokánek“, které zajistily důstojný život desítkám opuštěných dětí? A proč na druhé straně nikdo neprověřuje jistě daleko spornější účty jistých Open Society fondů, zjevně škodících naší zemi?

To jsou otázky, na které budou moci naši voliči odpovědět již brzy, v tomto „supervolebním“ roce!

Originál: Cергей Худиев: Кому мешает церковь? vyšel 7. února 2017 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru