Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Podle listu Florida Today byl Američan Michael Wolf odsouzen na 15 let vězení za „zločin nenávisti“, konkrétně znesvěcení mešity. V lednu 2016 výtržník rozbil mačetami okna a několik lamp na přední straně mešity Masdžíd al-Munín, která se nachází v Titusville (Florida, USA). Poté Wolf hodil před vstupní dveře trochu tuku – v islámu je totiž vepřové maso považováno za nečisté.

Osobně sympatizuji s kroky americké justice – taková zlovolná provokace a pokusy o porušení občanského míru musí být zastaveny, je to povinnost státu. Jiná otázka je neuvěřitelně dlouhá doba trestu. Americká justice se obecně nebojí a neváhá zločince potrestat. A jestliže již předtím člověk neprojevoval přílišnou úctu k zákonu, pak mohou být rozsudky až extrémně drsné. A Michael se právě tak choval – opakovaně seděl za vloupání, protiprávní držení drog a jiné přestupky.

Trochu mě překvapuje něco jiného. Proč se neozývá světová veřejnost? Muž byl odsouzen na neuvěřitelně dlouhou dobu, v podstatě jako za vraždu, za urážku místa náboženské kultu. Ano, způsobil nějakou hmotnou škodu, ale to zjevně není důležité – kdyby udělal stejnou škodu z nějakého jiného důvodu, trest by nebyl tak hrozný. Trest nedostal za rozbití oken. Patnáct let mu „napařili“ za symbolickou a úmyslně urážlivou povahu jeho jednání.

Úmyslná urážka proběhla také v případě známé punkové kapely (autor zde píše o Pussy Riot, pozn. překl.), pouze se nejednalo o mešitu, nýbrž pravoslavnou katedrálu. A nestalo se to na Floridě, nýbrž v Moskvě. A odsoudili je nikoliv na patnáct let, nýbrž na dva roky.

Amnesty International z nějakého důvodu nechystá prohlásit Michaela Wolfa za „vězně svědomí“. Steva Frye tento případ nezajímá. Paul McCartney mu nevěnuje žádnou pozornost. Hillary Clintonová nespěchá s přijetím odvážného organizátora této politické akce u sebe doma. Není vyzván, aby hovořil v Kongresu. Starosta Reykjavíku na jeho počest nepořádá tancovačky. Starosta Londýna zjevně také nejeví zájem.

Světová veřejnost – hvězdy první, druhé ani třetí úrovně –, výmluvní publicisté píšící ve všech jazycích se o chudáka Michaela vůbec nezajímají!

Nikdo se nesnaží věřící mešity umravňovat – a nevyžaduje po nich, aby běhali po soudech a vyžadovali úplné zproštění viny tohoto chuligána. Nikdo si nestěžuje na propojení amerického státu a islámské ummy. Nekoná se ani žádná davová akce dobráků na sociálních sítích, jejichž čtenáři se nestávají experty na islám a nekárají věřící mešity, že si vzali příliš málo z velkolepého učení proroka Mohameda.

A když imám Muhammad Musrí srdečně chválí americkou justici za tento varovný rozsudek, který má potenciální zločince odradit, nikdo mu to nevyčítá.

Co se to děje? Není to tak dávno, co dovádění v místě bohoslužby bylo otázkou cti, statečnosti a hrdinství a jeho potrestání naopak pobuřující a neúnosnou tyranií, která všechny poctivé lidi na celém světě uváděla do varu. Není to tak dávno, co mi kdosi tvrdil, že by náboženské city v žádném případě neměly být obhajovány a jejich urážka představuje posvátné právo každého progresivního a svobodomyslného člověka. Existuje-li Bůh, tak mu to určitě nevadí a neurazí se, a pokud se urážíte vy, pak jste prostě špatný věřící.

Prý také neexistuje náboženské cítění, ale pouze fanatici pohánění hněvem pronásledují smělé svobodomyslné jedince. Obecně platí, že nikdy nevíte, kdo bude koho urážet, takže se neopovažujte omezovat svobodu projevu druhých s tím vaším náboženským tmářství! V civilizované Evropě již dávno Voltaire uhasil plameny inkvizice, takže o co jde?

Není to tak dávno, co odkazovat se u soudu na interní předpisy náboženských komunit (konkrétně závěry sněmu v Laodikei) bylo označeno za „zcela mimo“ a „šílenství“, které porušuje zásady sekulárního státu. Nyní, když se americký nejvyšší soud odvolává na interní předpisy islámské ummy, jmenovitě náboženské odmítnutí nečistého vepřového, je to považováno za zcela v pořádku.

Samozřejmě, že mezi těmito dvěma zločiny (stejně jako mezi jakýmikoli dvěma zločiny) lze najít rozdíly – punkové zpěvačky například nerozbíjely okna.

Pojďme si však definovat samotnou základní zásadu: takže může stát trestat za záměrně urážlivé chování na místech kultu, nebo ne? Ten muž přeci nebyl odsouzen na patnáct let za rozbití oken. Pokud se to v zásadě nesmí, udělte Michaelovi povinnost nahradit materiální škody – a pusťte ho. Ať pořádá koncerty po celém světě a baví se s celebritami. V případě, že stát za toto může trestat, tak jak se stalo, že se uvedená punková skupina stala hrdiny a „vězni svědomí“?

Ve skutečnosti se celá věc má takto: pokud existují zásady, musí se dodržovat vždycky. A to jak ve vztahu k chrámům, tak k mešitám, dacanům či synagogám. Vůči Rusům a Američanům, Švédům či Francouzům.

Chápu, že hezká mladá žena instinktivně budí větší sympatie než muž středního věku. Ale principy jsou principy. Buď platí pro všechny, nebo neplatí vůbec.

Obávám se, že tyto principy neexistují. Není to proto, že by fanoušci punkové kapely byli cyničtí pokrytci, kteří ve skutečnosti necítí žádné reálné rozhořčení na náboženské horlivce, nechovají obdiv k odvaze punkových zpěvaček, nebo nejsou pyšní na vlnu solidarity těch nejlepších na světě. Právě toto tito lidé nepochybně prožívali.

Jedná se o jeden z problémů naší doby: lidé zaměňují emoce za principy. Bouřlivé rozhořčení a spravedlivý hněv nejsou znamením principů a zásad, naopak – dokonale se propojují právě s jejich nepřítomností. Emoce samozřejmě pomáhají cítit se spravedlivým – jenže to se také netýká principů.

Principy tady jsou od toho, že jednáte bez ohledu na vaše emoce, ať se vám to líbí nebo nelíbí. Pokud má být vynášen trest za záměrně urážlivé chování v náboženských budovách, mělo by se tak dít plošně. Nemělo by k tomu docházet v kostelech ani mešitách, v Rusku ani v USA, ani někde jinde.

Pokud vás ovládá silné a možná i ideologické nepřátelství k ruské pravoslavné církvi,  ruskému státu či ruskému soudu, je to vaše věc. Máte na to právo. Stejně jako můžete ve vztahu k americkému soudnictví cítit srdečnou náklonnost a důvěru.

Jenže v případě vašich sympatií a antipatií se nejedná o principy. Vyjadřovat sympatie (stejně jako antipatie) a dodržovat zásady, to není to samé. Věnujme pozornost tomuto rozdílu. A až příště budete – ať vědomě nebo nevědomky – vydávat své emoce za principy, dovolte nám s vámi nesouhlasit. Vy totiž žádné zásady a principy nezastáváte.

(překlad vlastní)

Originál: Сергей Худиев - Молчание вольтерьянцев vyšel 12. prosince na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru