Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na zasedání Rady pro vědu v republice Baškortostán zpochybnil vedoucí katedry psychiatrie na Baškirské státní lékařské univerzitě Vladimir Juldašev potřebu zdravotní péče pro předčasně narozené děti. Doslova řekl následující:

„My, díky našim technologiím... Přežívají děti s tělesnou hmotností 500–600 gramů, a tomu tleskáme. Ale podíveme se na to z druhé strany. Naše dětské ordinace jsou plné dětí s autismem, se zpožděním v neuropsychologickém vývoji... Na tyto děti jsou vyčleňovány obrovské prostředky, jenže i když se snaží, jen těžko se přizpůsobují, a mnozí z nich se stávají zdravotně postiženými. Vždyť se ale jednalo o lidi, kterým jsme měli pomoci. Co dělají v západních zemích? Někdy prostě vypnou dýchací přístroj, protože chápou, co čeká rodiny, v nichž se narodilo dítě o hmotnosti 500 gramů. A hovoříme o tom pak v rámci pseudohumanismu...“

Po odsuzující reakci médií a internetu Juldašev prohlásil, že byl špatně pochopen: „Souhlasíme s tím, abychom se o takové děti starali“.

Inu, člověk má právo vzít svá slova zpět – a je dobré, že to udělal. Samotná skutečnost, že k takovým rozhovorům vůbec dochází, však naznačuje, že by společnost měla přemýšlet nad svými morálními základy. Proto se vrátíme k jeho původnímu prohlášení.

Jak je tomu na Západě?

Na Západě může být odmítnutí prodlužovat život předčasně narozeného dítěte spojeno pouze s tím, když mu již nelze zachránit život. „Odmítání resuscitačních pokusů“ znamená, že žádné skutečné šance, jak zachránit život pacienta (v tomto případě dítěte), neexistují, a umělé prodlužování nevyhnutelného procesu umírání není v zájmu pacienta. Ačkoli se tato obtížná rozhodnutí někdy uskutečňují v „šedé zóně“ – není vždy možné určit, zda pacient přežije nebo ne – většinou nejsou motivovány přáním snížit náklady na léčbu, pokud dítě přežije. Dokonce i v těch eticky sporných případech, které vyvolávají emotivní diskusi, se argumenty zastánců zrušení uměle podporovaného života týkaly odstranění nesmyslného (podle jejich názoru) a nevyhnutelného utrpení dítěte.

Nicméně argument, že „nemocní lidé představují těžké břemeno pro zdravé a proto musí zemřít“, zazněl na Západě již dávno. Pokud vím, nevedlo to ovšem dosud k žádným praktickým opatřením. Například v roce 2008 přední britská morální filozofka baronka Helen Warnocková uvedla, že by lidé s demencí měli zemřít: „Pokud trpíte demencí... ničí se kvůli vám zbytečně životy mnoha lidí… život vaší rodiny i zdroje státní zdravotní péče.“ Jedná se o lidi, kteří nejsou na začátku, nýbrž na konci své životní cesty, avšak princip je stejný – péče o nemocné lidi může vést k bankrotu, a tak je nechte raději umřít, ať nedělají problémy.

Doposud mají případy odmítnutí lékařské péče spíše jakousi stydlivou povahu – říká se například, že nemůžeme provádět vaši operaci s vaším pojištěním, ale můžeme provést eutanázii… Také by bylo přehnané tvrdit, že by barončina slova vnímala západní lékařská veřejnost jako návod k činům.

Na druhou stranu jsou ovšem podobné výroky společensky přijatelné a nekončí vyloučením baronky z jistých respektovaných intelektuálních kruhů.

Takže myšlenky typu „pojďme kvůli ekonomice zbavovat nemocné života“ visí ve vzduchu a samozřejmě se očekává, že se začne s dětmi (protože potrat je legální, legalizace infanticidy je rovněž docela logická) a staršími osobami (protože je eutanázie v mnoha zemích již povolena). Tento nápad bude o sobě dávat vědět nejprve opatrně, pak však stále více a více.

V naší zpátečnické a zaostalé zemi by byly názory baronky Warnockové a jejích následovníků podporujících „povinnost zemřít“ přijaty s velkým skandálem (jak tomu bylo např. s Alexandrem Nikonovem, který navrhoval usmrcovat nemocné děti), ale zdá se, že zůstává jen otázkou času, kdy to přijde i k nám.

Křesťanská pozice

Proto bychom měli dopředu dobře zvážit naši odpověď. Ano, u každého křesťana (a obecně morálně zdravého jedince) vyvolává myšlenka nechat zemřít pacienty, kteří by mohli být zachráněni, zmatek. Jak se o tom vůbec může uvažovat? Proto byla reakce na slova Vladimira Juldaševa tak příkrá.

Snižování hodnoty lidského života ovšem představuje celosvětový trend, který se projeví i u nás. A měli bychom si předem promyslet, proč budeme říkáme ne. Pouhé instinktivní znechucení totiž nemusí stačit.

Proč by se měla společnost starat o své ekonomicky zbytečné členy?

Tuto otázku lze zodpovědět jak na náboženské, tak světské úrovni.

Začněme sekulární úrovní. Společenská smlouva předpokládá jednoduchou reciprocitu – dnes se účastním podpory slabých, zítra sám mohu být slabý a budu podporován. Dnes část mých daní půjde na ošetřování předčasně narozeného dítěte někoho jiného – a zítra, možná, na moje dítě. Supermani, kteří jsou přesvědčeni, že nebudou nikdy potřebovat podporu společnosti, žijí v nebezpečném sebeklamu.

Zachování morálního standardu – „nenecháváme u nás někoho zemřít“ – je navíc nezbytné pro udržení určité úrovně důvěry ve společnost. A úspěch společnosti, schopnost rozvíjet a překonávat těžkosti, velmi závisí na úrovni důvěry.

Snižování hodnoty lidského života se nemůže zastavit u dětí nebo starých lidí nebo dokonce u nějaké izolované skupiny obyvatel – zásada rovnoprávnosti, kterou již společnost vzala za svou, funguje v obou směrech. Pokud je možné odmítnout některým lidem zachránit život, pak proč ne ostatním?

Společnost je vlastně systémem vzájemných závazků: pokud odmítáte péči o nemocné děti vašich spoluobčanů, neměli byste očekávat jejich loajalitu – a to již ve velmi blízké budoucnosti.

Nejsmutnější je, že tím, když umožníme takové odmítnutí (nikoliv na úrovni individuálního a trestního zneužívání, nýbrž na politické úrovni), ocitáme se ve zcela odlišném systému morálních souřadnic, z něhož vyplývají ty nejzávažnější důsledky.

A my se budeme muset – lépe dříve než později – přihlásit k našem systému názorů na svět, osobu, zdroj našich závazků vůči sobě navzájem.

Výše uvedená argumentace – musíme se ke každému člověku, ať už se jedná o dítě nebo o starce, chovat lidsky, protože žít v nelidské společnosti, se nikomu nechce – nemusí být přes svou očividnost dostatečně přesvědčivá.

Lidé nepřemýšlejí racionálně, nevidí sebe sama na místě někoho jiného. Jak již někdo poznamenal: všichni příznivci potratů se již narodili… K tomu lze dodat, že všichni odpůrci nedonošených dětí měli sami skvělý servis... Pokud je solidarita s ostatními lidmi již slabá, je snadné ji ještě více oslabit. Když člověk nevěří, že mu ostatní pomohou, nechce pomáhat druhým. Argumenty ze „společenské smlouvy“ fungují pouze tam, kde lidé dostatečně věří v existenci smlouvy, tedy tomu, že jsou jejími příjemci, a ve skutečnosti, že je v jejich zájmu podpořit ji. Jenže tato víra je dosti křehká.

Výzva celé společnosti

Lidé potřebují jinou víru, tu, která je bude povzbuzovat k tomu, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, jak se zachovají ostatní.

Bez ohledu na to, zda je společenská smlouva v platnosti nebo se již zhroutila, považují někteří lidé za nezbytné zachránit životy svých spoluobčanů, a to včetně dětí a starých lidí, na základě vlastního přesvědčení, že lidský život má svou hodnotu.

Takové názory může mít i nevěřící člověk, protože je dědicem křesťanské kultury a protože ve vesmíru bez Boha neexistují žádné závazné hodnoty – včetně hodnoty lidského života. Ateista si může vážit lidských životů, nicméně v jeho pohledu na svět to není zakořeněno, jedná se spíše o osobní preferenci, která ovšem není lepší nebo horší jiné osobní preference. Některé z nich mohou být cizí morální pravdě – protože ve vesmíru bez Boha žádná morální pravda neexistuje. Právě to řekl slavný ateista Richard Dawkins: „ve vesmíru neexistuje dobro nebo zlo, nemá smysl, žádný plán, není to víc, než slepá a nemilosrdná lhostejnost.“

Jenže naše civilizace je založena na víře v Boha, který stvořil svět a dal lidem morální zákon, který hlásá jedinečnou hodnotu každého člověka jako nositele Božího obrazu, vykoupeného Kristovou krví a povolaného k věčné spáse. Neměli bychom se bát mluvit o této pravdě. Předčasně narozené dítě, stejně jako dítě v děloze, nebo starý muž či mladý muž na vrcholu síly – každý z nich je povolán na tento svět Bohem a život každého z nich má hodnotu od početí do přirozené smrti.

Pevná pozice v hájení této pravdy je důležitá nejen pro členy církve, kteří se drží cesty spásy. Církev je solí a světlem pro tento svět a její hlas musí být slyšet daleko za jejími hranicemi.

Není možné od lidí požadovat víru, ale je možné a nezbytné požadovat uznání hodnoty každého jedinečného lidského života. Víra je osobní volbou, avšak uznání morálního zákona – každý život stojí za záchranu – musí být volbou společnosti jako celku. V opačném případě společnost – zaslouženě a nevyhnutelně – zmizí v propadlišti dějin.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Львович Худиев - О выхаживании умирающих ценностей vyšel 13. února 2013 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru