Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Patnácté výročí invaze západní koalice vedené Spojenými státy do Iráku nepřilákalo mnoho pozornosti. Je to pochopitelné – není co slavit. Vlastním chybám a neúspěchům se navíc nechtějí věnovat jednotlivci ani instituce.

Nedá se však říci, že by vše zcela vyšumělo. Některé publikace v amerických médiích vytvářejí dojem chvályhodné upřímnosti.

„Patnáct let. Více než milion mrtvých. A nikdo nebyl postaven před soud“, zní titulek článku v Esquire. A Američan iráckého původu Sinan Antoun napsal ve svém sloupku v New York Times, že „Před patnácti lety Amerika zničila moji zemi.“

Irácké dějiny jsou velmi důležité a poučné. Především proto, že se v žádném případě nejedná o události dávné minulosti.

Ideologie, která stála za invazí do Iráku, nejenže neztratila svůj vliv, ale i nadále převažuje v politickém prostoru Západu. Jak píše Sinan Antoun: „autoritativní komentátoři a odborníci, kteří nám tuto válku zařídili, dělají stále totéž.“

Nelze si samozřejmě nevšimnout, že schéma, které bylo použito v případě války v Iráku, se do detailu zopakovalo v Libyi. A nyní se používá také v Sýrii, kde ho ovšem brzdí pouze angažmá Ruska.

„Krvavý diktátor likviduje vlastní národ“ – silná kampaň v tisku – Západ přichází na pomoc – uvrhá zemi do krvavého chaosu… A pak se ukazuje, že záminka pro válku byla smyšlená.

Jaké jsou důvody pro extrémní stabilitu tohoto systému? Zdá se, že přeci nejde oklamávat všechny a pořád dokola, a to stejným způsobem. Jenže pokud jde o západní veřejnost, právě toho jsme svědky.

Klíčová příčina spočívá ve faktu, že se Západ prezentuje jako globální síla dobra.

Západ tak jednal dříve a jedná tak i nyní. Vychází z určitého ideologického obrazu světa, konkrétního narativu, který dává dějinám význam a pomáhá lidem nalézt své místo v něm. Hlavní předností tohoto narativu je etická jednoznačnost.

Existují síly dobra a síly zla. Existuje Západ, který vynalezl univerzální hodnoty pro celé lidstvo, hodnoty demokracie a lidských práv.

Existují také dějiny, které jsou vlastně neustálým postupem vpřed, od horšího k lepšímu: od tyranie k demokracii, od útlaku ke svobodě, od bezpráví k hodnotě lidského života. A Západ je v čele tohoto hnutí. 

Existují ty správné dějiny a ti správní dobří lidé, kteří jsou na jejich straně – na straně svobody, spravedlnosti, důstojnosti a lidskosti. Jedná se jak o politické a mediální předáky Západu, tak o jejich příznivce mimo západní země. Ty si zaslouží zvláštní respekt, protože se značně zasazují o lepší budoucnost.

A vojáci Západu a jejich spojenci uskutečňují velké a hrdinské činy.

Pak ovšem existují špatní lidé, kteří stojí na špatné straně dějin: diktátoři a jejich kohorta. Ti, kteří skrze podvody a násilí zasahují do progresivního pohybu dějin směrem ke svobodě, právům a důstojnosti.

Páchají, což je pro ně typické, nejhorší zločiny proti humánnosti, které šokují nejen svou krutostí, ale i nesmyslností. Povinností všech čestných lidí je bojovat proti těmto nechutným diktátorům.

Podobá se to celovečerním filmům, jen je to dokonalejší. V přítmí kina se publikum identifikuje s „kladnými hrdiny“, sympatizuje s jejich starostmi, plane jejich vznešeným hněvem a raduje se z jejich vítězství. Jenže chápou, že se jedná o fikci.

„Válka s diktátory“ představuje seriál, který umožňuje divákům prožívat události, které se zdají být reálnými – nebo se alespoň tváří, že takové jsou. Je velmi opojné cítit se člověkem, který se zasazuje za spravedlivou věc!

Problém spočívá v tom, že i když tento narativ může zahrnovat skutečná fakta, ve své podstatě je lživý.

Jak říká jedna z postav ságy o Harrym Potterovi: „svět nelze rozdělit na dobré lidi a ty, kdo slouží Voldemortovi“.

Diktátor – například Saddám – může být opravdu extrémně odpudivý typ. Jenže jeho vláda, krutá a nespravedlivá, může představovat jedinou hráz, která odděluje jeho zemi i svět od něčeho daleko horšího.

Ve skutečnosti si lidé nevybírají mezi „krutými diktátory“ a „inspirativní svobodou“. Volba může být zcela odlišná.

Existuje rozdíl mezi brutálními diktátory, během jejichž vlády však mohou mírumilovní obyvatelé žít své životy přinejmenším tak, že se živí prací svých rukou a mohou se modlit dle své víry – a krvavým chaosem, v němž přijdou o nejzákladnější prvky svobody a bezpečnosti. A životy lidí, zejména těch, které patří k nejzranitelnějším, tedy menšinám (např. křesťané Středního východu), se stávají „beznadějnými a krátkými“.

Rozhoduje se mezi vládci, během jejichž vlády je život obtížný a chudý – a těmi, jejichž vláda je ještě zkorumpovanější a v níž se život stává ještě obtížnějším a mnohem horším.

Neexistuje nic napínavějšího, nic povzbuzujícího v nutnosti tolerovat nepochybné zlo, aby se předešlo zlu nejhoršímu. Vzrušené diváky u televizních obrazovek to neudrží.

Boj proti tyranii je mnohem zajímavější detektivka! Diváci s nadšením sledují, komentují, povzbuzují „dobré hochy“ v médiích a na internetu, žádají od politiků a armády, aby jim pomohli.

Pak se film přibližuje k finále: dobří hoši porazí špatné, diktátor je svržen, svoboda triumfuje. Šťastní diváci opouštějí produkci a už si ani nevzpomenou na název osvobozené země. Koneckonců film je u konce a dobří hoši vyhráli.

Pro obyvatele nezápadních zemí, kteří se nacházejí na druhé straně televizní obrazovky a zažívají to všechno na vlastní pěst, film nekončí pádem tyrana. Musí i nadále žít ve válečné situaci, kdy bojují všichni se všemi, a kterou jim přinesli velkolepí přátelé svobody.

V tomto případě platí přísloví: sytý hladovému nevěří. A katastrofa „osvobozených“ národů prakticky okamžitě zmizí z hledáčku západního veřejného mínění.

Oběti chaosu vytvořeného svržením předchozích „zlých diktátorů“ zůstanou v zákulisí, protože se nevejdou do narativu.

Problémem nespočívá v tom, že by o nich bylo zakázáno mluvit – nikoliv, není to vůbec zakázáno, někteří o tom dokonce hovoří – ale veřejnosti je to lhostejné, i když někoho tato deformace světového názoru nijak netěší.

Západ pak nevypadá jako „celosvětová síla dobra“, nýbrž přinejlepším jako arogantní, hloupá a nezodpovědná síla, která úmyslně nebo ne, způsobuje katastrofu a zmar. Média nechtějí vytvářet takový obrázek, ovšem ani veřejnost ho nechce vidět.

Proto se vytváří silný psychologický a mediální mechanismus, který reprodukuje jednoduchý obraz: „to my představujeme síly dobra, které bojují s nelidskými diktátory“. Politici, dokonce i ti, kteří mají trochu větší pojetí o realitě, jsou nuceni s tím počítat.

Překvapivá stabilita popsaného obrazu „globální síly dobra“ se vysvětluje nedostatečnou zpětnou vazbou. Smrt milionu Iráčanů neměla vůbec žádný vliv na život a pohodlí lidí, kteří rozhodovali o výsledu této kampaně. Nemělo také žádný vliv na život široké veřejnosti, která podporuje „boj proti diktátorům“.

Ano, Irák sice přišel o čtyři pětiny své křesťanské populace a v Libyi veřejně obchodují s černošskými otroky. Ano, teoreticky se to opravdu děje a je to smutné, jenže západní politici, média a veřejnost tím nejsou nijak rozhořčeni.

Západ nemá absolutně žádnou zodpovědnost vůči lidem, jejichž osudy ovládá předtím, než je zlikviduje. Pokud víra ve falešný ideologický narativ přináší psychickou pohodu a smysl pro historickou spravedlnost – pak jen některé velké potíže praktické rázu mohou způsobit, že lidi začnou pochybovat.

Například to, že vlastních obětí bylo více než za vietnamské války. Samozřejmě, že pokud se více obětí spočítá i u těch chudáků na druhé straně zeměkoule, to nikoho nezajímá.

V těchto dnech například ministerstvo zahraničí USA vyzvalo Ukrajinu, aby znovu zvýšila ceny zemního plynu pro obyvatele. Na doporučení Mezinárodního měnového fondu.  Rozumí tomu, že požadují ožebračení lidí, kteří už tak jsou ožebračení? Samozřejmě že ne. Ani ministerstvo zahraničí USA ani MMF se nevcítí do obyčejného Ukrajince. Nebo Iráčana. Nebo Libyjce. Nebo Syřana. Nebo, věřte mi, také Rusa. To stojí za zmínku, protože i tady máme přívržence narativu o „nelidských diktátorech a touze národů po svobodě“.

Tragicky se mýlí, na které straně obrazovky stojí. Když sní o dalším dílu seriálu „Svoboda proti diktátorovi“, myslí si, že jsou na západní straně obrazovky v naprosté bezpečí.

Jenže to je chyba. Jsou na jeho východní straně. Tam, kde lidé musí nést následky zjevného rozporu mezi scénářem a skutečností, který tolik miluje západní divák.

(překlad vlastní)

Originál: Сергей Худиев - Почему «глобальная сила добра» всегда сеет хаос vyšel 24. dubna 2018 na vz.ru.

Zdroj: vz.ru