Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Dokument „List posvátného Archijerejského synodu kněžím, mnichům a všem věrným dětem ruské pravoslavné církve“ přitahuje pozornost v mnoha ohledech, dnes bych se však chtěl zastavit pouze u jednoho tématu.

„Vzhledem k tragickým událostem dvacátého století a s promýšlením jejich příčin musíme s hlubokou pokorou a upřímným přesvědčením před našimi blízkými i ostatním lidem hovořit o hlavním poučení z minulého století: bez Boha nebude žádný stát ani veřejný systém vést k blahu“.

Skutečně – v naší zemi, v Číně, Kambodži a v řadě zemí východní Evropy a v Asii proběhl velký sociální experiment – jednalo se o pokus vytvořit vědomě ateistickou společnost, z jejíhož jádra, ze samotné kultury a myšlení lidí byla odstraněna víra ve Stvořitele.

Dnes se samozřejmě najde mnoho lidí, kteří předstírají, že k tomuto experimentu jakoby vůbec nedošlo, a že po devatenáctém století najednou přišlo dvacáté první… Jenže realita hovoří o něčem jiném a mi bychom neměli takové historické zkušenosti přehlížet.

Tento experiment byl výsledkem dlouhého vývoje evropského myšlení, který můžeme datovat do doby osvícenské. Většina významných osobností osvícenství nebyla ateisty, naopak – osvícenci se snažili náboženství spíše hluboce reformovat, než ho zničit, jenže přitom stanovili určitý směr a pronesli určitá hesla a slogany.

Během času vedly jejich myšlenky k přesvědčení, že tajemství lidského blaha spočívá v opuštění tradičního náboženského chápání světa a v obrácení se k rozumu jako k jedinému kritériu pro poznávání člověka a společnosti.

Na chvíli se zdálo, že toto razantní odmítnutí náboženského pohledu na svět představuje důležitý krok na cestě lidského pokroku, zbavení se pout, která brání lidem, aby se jejich život stal lepším. Ve skutečnosti se však ukázalo, že vše směřovalo k Butovskému polygonu (místo hromadných poprav poblíž Moskvy, pozn. překl.) a krvavým polím v Kambodži. 

Jednalo se o nějakou náhodu či obrovský omyl? Nebo tato krásná a šťastlivá myšlenka, která viděla člověka osvobozeného od náboženského omámení, ani nemohla přinést jiné ovoce?

Existují důvody k domněnce, že to všechno bylo nevyhnutelné.

Co to vlastně je, onen „tradiční náboženský pohled na svět“? Obecně řečeno, jedná se o víru ve smysluplnost vesmíru a lidského života. Je to postoj, který nabízí odpovědi na tzv. velké otázky: „Co vlastně vím?“, „V co mohu doufat?“, „Jak se mám chovat?“. Jedná se o víru v existenci objektivního morálního zákona, tedy závazků, které nemůžeme zrušit ani změnit.

Náboženská tradice, která utvářela Evropu, tedy křesťanství, nese přesvědčení, že svět byl stvořen láskyplným a spravedlivým Bohem a jeho úradek se v dějinách rozvíjí. Člověka pak stvořil podle Božího obrazu, vykoupil krví Kristovou a každého povolává k věčnému životu. Bůh je nejvyšším arbitrem, dárcem morálního zákona a soudcem. Jak říká Prorok: „Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí.“ (Iz 33, 22)

Podle tohoto světonázoru byl člověku dán rozum, aby hledal pravdu. A to především pravdu o pravém dobru a lidském předurčení. Když ji najde, má svůj život přizpůsobit této pravdě.

Poznávání světa – včetně vědeckého – sloužilo v rámci této tradice nejen k řešení praktických problémů, ale odráželo také samotné předurčení člověka: poznat a oslavovat Boha v jeho stvoření. Není náhodou, že evropskou vědu vytvořili křesťané – nejen lidé křesťanské kultury, nýbrž také zpravidla lidé horlivě osobní víry.

Odmítnutí náboženské tradice postavilo člověka do radikálně bezvýznamného světa, jak to přesně formuloval Richard Dawkins: „Neexistuje žádné dobro, žádné zlo, žádný cíl, žádný záměr, nic než slepá a nemilosrdná lhostejnost vesmíru“. Pravda o předurčení a skutečném dobru pro člověka, kterou rozum hledal v náboženských tradicích, nyní prostě neexistuje. Protože člověk dnes jednoduše nezná skutečné dobro a předurčení, objektivní morální povinnosti ani věčnou spásu.

Toto odmítnutí však rozum nevyvýšilo, jak se může zdát z některých výroků, ale naopak prudce zúžilo oblast jeho užití. Jak prohlásil velký skotský myslitel 18. století David Hume, člověk nevěřící a velmi uctívaný moderními ateisty: „Rozum je a musí být otrokem vášní a nikdy nesmí předstírat, že nemůže jen poslouchat a sloužit jim.“

V bezduchém vesmíru vskutku rozum nemůže hledat odpovědi na „velké otázky“ – protože tyto otázky prostě nemají odpovědi. Nemají totiž vůbec žádný smysl. Tak třeba:

„Co mohu vědět?“ – „Třeba o smyslu života? Nic, prostě neexistuje“;

„V co mohu doufat?“ – „Pohřbí tě do rakve a hrob zaroste“;

„Jak mám jednat?“ – „To je jedno, nic nemá smysl“.

Vše, co rozum může dělat, je nacházet praktické způsoby, jak naplnit lidská přání. To jest sloužit vášním, jak zcela správně tvrdí David Hume.

Paradoxem zůstává – snad i dokonce legračním, pokud máte rádi černý humor –, že světonázor, který velebí svou „racionalitu“, odmítá jako „iluzorní“ většinu problemů, nad nimiž lidský mozek bádal po staletí.

Toto „osvobození“ má však také společenské důsledky. Některé Dostojevského postavy uvažují ve smyslu: „Pokud Bůh neexistuje, pak je vše dovoleno.“ Pro většinu lidí, kteří nejsou – a nemohou být – konzistentní nihilisté, tomu tak jistě není.

Jenže pokud neexistuje žádný Bůh, tak instance, která zakazuje nebo povoluje, bude obsazena někým jiným –nevyhnutelně nějakým člověkem. Jak říká Friedrich Nietzsche: „všichni bohové zemřeli – teď chceme, aby žil nadčlověk.“

V teistickém obrazu světa je nad člověkem Bůh, sekulární humanismus prohlašuje, že nikdo vyšší než člověk neexistuje. Může se to zdát dokonce romanticky atraktivní – pokud ovšem nepřemýšlíte o konkrétní osobě. Pokud usoudíme, že pozice Soudce, Zákonodárce nebo Krále je prázdná, ihned ji obsadí lidé. A ve dvacátém století jsme zjistili, kteří to jsou. Lidé se zbavili Boha, aby na jeho místo dosadili diktátory podobné Bohu.

Stát, nad nímž není Bůh, se sám pasuje na jeho místo.

Samozřejmě se to nemusí nutně týkat sekulárního státu, dokud zůstane světský, to znamená, že se prostě jen delikátně vyhýbá náboženským otázkám a uznává omezení svých pravomocí. Sekulárnost tohoto druhu znamená, že Císař jednoduše ví, „co je císařovo“, nicméně uznává, že existují případy, nad kterými moc nemá. Předpokládá také, že nad ním existuje vyšší moc, než je stát. Stát vybírá daně, ale nemá moc nad svědomím lidí. Tento stav však trvá potud, pokud stále existuje jistá setrvačnost v náboženském chápání světa, tedy včetně víry v existenci objektivního mravního zákona a víry v hodnotu každého jednotlivého lidského života.

Když tato setrvačnost zmizí – nebo je záměrně a tvrdě zastavena, jak tomu bylo u nás – stát pochopí, že protože Pánovo místo je svobodné, musí být obsazeno. A morální zákony přepisuje podle sebe a lid neomezeně využívá v zájmech státu. V tomto ohledu byla tyranie nevyhnutelným důsledkem boje s Bohem, čehož jsme byli ve dvacátém století svědky.

(překlad vlastní)

Originál: Сергей Львович Худиев - Тирания как неизбежный результат богоборчества vyšel 7. prosince 2017 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru