Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Podle Gatestone Institute zažila západní Evropa v roce 2019 bezprecedentní vlnu antikřesťanského vandalismu.

Institut „analyzoval tisíce novinových a policejních zpráv, parlamentních vyšetřování a příspěvků na sociálních sítích z Británie, Francie, Německa, Irska, Itálie a Španělska. Studie ukazuje, že v roce 2019 došlo k poničení, vydrancování nebo znesvěcení přibližně tří tisíc křesťanských míst – kostelů, škol, hřbitovů a jiných památek. Jedná se o rekordní úroveň projevů antikřesťanského rouhání.

Nejvíce útoků na křesťanská místa bylo zaznamenáno ve Francii, kde byly kostely, hřbitovy, školy nebo jiné památky napadeny, znesvěceny nebo podpáleny průměrně třemi incidenty denně. V Německu podle policejních zpráv dochází k přibližně dvěma incidentům denně.

Ty, kteří páchají takové útoky – mezi něž patří žhářství, rabování, šikana, kálení a močení na svatých místech, znesvěcování, satanistické nápisy a vandalismus – policie chytí jen zřídka. Ovšem i pokud se tak stane, tak policie a média často skrývají informace o jejich totožnosti a pozadí. O zadržovaných se často říká, že trpí duševními poruchami: proto nejsou protikřesťanské útoky obvykle charakterizovány jako „zločiny z nenávisti“ ... Během útoků na katolické kostely se nejčastěji stávají terči svaté Dary, sochy Ježíše a Marie jsou pak rozbíjeny a vysmívány“.

Kdo je vinen?

Podle autorů zprávy některé útoky provádějí extremisté z řad uprchlíků, kteří nedávno dorazili do Evropy – ale za všechny takové případy zdaleka nejsou odpovědní. Podle zprávy

„Některé útoky, a to zejména proti římskokatolické církvi, kterou některé radikální feministky a radikální sekularisté vnímají jako symbol patriarchální moci a autority, mají politickou povahu. Mezi takové útoky patří znesvěcování kostelů a náboženských symbolů politickými nápisy z velké části anarchistické nebo feministické povahy. Například v Ženevě ve Švýcarsku byla slavná památka protestantské reformace známá jako „zeď reformace“ poškozena přemalováním, konkrétně duhovou vlajku lidí LGBT.“ 

Zpráva také uvádí řadu dalších podrobností – nebudeme ji však překládat úplně, zabralo by to příliš mnoho prostoru, podstata problému se již jeví jako zřejmá. A to nás nutí zamyslet se.

Především se všechny zmíněné činy odehrávají v západní Evropě, tedy nikoliv na Blízkém východě, v Africe, ani v Chile, kde vzbouřenci nedávno napadli katolické kostely a poničili sochy Ježíše a Marie. Právě v té západní Evropě, kterou jsme zvyklí vnímat jako ztělesnění pořádku a úspěchu, kde vždy existují zdvořilí a neúplatní policisté, květiny a květinové záhony v požehnané zemí plné míru a univerzální laskavosti. 

Překvapivé je také to, že jsou města západní Evropy (stejně jako dnes i ta naše) přeplněná bezpečnostními kamerami a software na rozpoznávání tváře – takže se videa s přestupky okamžitě dostanou k policii a, jak víme, často unikají na internet.

Vandaly lze navíc často identifikovat s pomocí politických sloganů nasprejovaných na kostelech: chcete-li zjistit, kdo v daném městě vyznává podobnou ideologii, můžete tak učinit velmi rychle prohledáním sociálních sítí. Jinými slovy: při vyšetřování a potlačování takových zločinů by neměly existovat žádné technické problémy a neschopnost západoevropských států zastavit vlnu protikřesťanského vandalismu má zjevně politické a politické důvody.

Proč policie nekoná?

Skutečnost, že politické úvahy mohou mít skutečný brzdný účinek, dokazuje všeobecně známý případ britského města Rotherhamu, kde úřady ochraňovaly gang násilníků, kteří po celá desetiletí sexuálně zotročovali nezletilé. V době, kdy se záležitost konečně dostala k soudu, dosáhl počet obětí podle BBC již 1400.

Očividná nečinnost policie byla zjevně způsobena tím, že násilníky byli Pákistánci a jejich oběťmi naopak bílé anglické ženy. Policie se mnohem více obávala obvinění z rasismu než ze spolupráce se zločinci. Vzhledem k tomu, že si výzvy na ochranu bílých žen před násilím přistěhovalců oblíbili členové extrémních uskupení, byla policie ochotnější krýt násilníky, než aby ji někdo podezříval z ultrapravicových názorů.

Neochota vyšetřovat zločiny páchají-li je zástupci menšin, samozřejmě hraje nakonec pouze na ruku právě krajní pravice, která – bohužel nikoliv bezdůvodně – obviňuje stát ze zrady vlastních občanů a energické potlačování etnické kriminality pak považují za klíč k nastolení klidu. Každý policista však chápe, že příliš pečlivé plnění jeho přímých povinností může mít nepříznivý dopad na jeho osobní situaci a kariéru. Profesionální bojovníci proti rasismu se stali mnohem silnější a lépe organizovaní než matky těch nešťastných dívek.

Marxistický pohled současných liberálních elit

Obrana křesťanství je politicky poněkud méně toxická než obrana bílých žen, nicméně také vůbec nepomáhá člověku pohodlně se integrovat do hlavního proudu politiky. Skutečnost vypadá tak, že horlivě deklarovaný boj za rovnost proti všem formám diskriminace, který je povinný pro jakoukoli „slušnou“ politiku, zahrnuje jasné rozdělení na zranitelné skupiny, které potřebují ochranu, a utlačovatelské skupiny, které je směšné chránit.

Ideologicky takový pohled vychází z marxismu: svět se podle něj dělí na utlačované a utlačovatele, a do které třídy konkrétní osoba patří, lze okamžitě a snadno určit. Morální pravdu má vždy strana „utlačovaných“ a veškeré zlo a nespravedlnost vždy pochází od „utlačovatelů“. Pro Vladimíra Lenina by samotná formulace otázky, tj. že by mohl proletariát nespravedlivě jednat s majiteli půdy a kapitalisty (stejně jako s duchovními), byla nepochopitelná. Proletariát má vždy historickou pravdu a utlačovatelé, vlastníci půdy, kapitalisté a církevníci nikdy. Nelze přistupovat se stejným standardem k silám pokroku, které musí vítězit pro blaho celého lidstva, a k silám reakčním, které jsou zdroji všeho zla.

Moderní liberální světonázor vděčí za mnohé neomarxistické frankfurtské škole, která ovšem neviděla až takový potenciál pokroku v proletariátu, nýbrž v inteligenci a marginalizovaných skupinách vytlačených na okraj staré společnosti. V kombinaci s marxismem a freudismem následovníci této školy věřili, že kořen lidského zla a neštěstí, tedy formování „autoritářských osobností“, které jsou zodpovědné za fašismus a všechny formy útlaku, spočívá v represivní sexuální morálce, kterou křesťanství uvalilo na lidstvo.

To je jeden z důvodů (i když ne jediný) přetrvávajícího trendu v podpoře nezákonností a zvráceností různého typu. A také silného nepřátelství vůči tradiční rodině, které patří k výrazným znakům moderního liberalismu.

Pro takový světonázor mohou být zástupci starého světa – například bílý patriarchální heterosexuální muž, který chodí každou neděli do kostela – pouze utlačovateli. Křesťané také nemohou být z tohoto pohledu oběťmi nespravedlnosti a pronásledování, stejně tak jako jimi nemohli být pro bolševiky.

Říkat, že se kostely stávají oběťmi nenávistných útoků, znamená podkopávat celý liberální obraz světa. V tom se liberálové liší od bolševiků, kteří se toho slova vůbec nebáli a otevřeně hovořili o své „třídní nenávisti“.

Pro liberály je „nenávist“ výjimečnou vlastností reakčních konzervativních sil. Nenávist mohou projevovat pouze ti, kteří nesouhlasí s liberální agendou. Například rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti podstoupily LGBT indoktrinaci ve školách – to oni jsou posedlí „nenávistí“. Psycholog a filozof Jordan Peterson, jenž s klidným akademickým tónem zpochybňuje nátlak na používání slova „transgender“, patří také mezi „nenávistníky“ (haters). Bývalý generální ředitel Mozilly Brendan Eich, jenž v roce 2008 daroval tisíc dolarů na politickou kampaň na obranu tradičního manželství, na tom není lépe.

Naopak progresivní aktivista, který vtrhne do kostela s kladivem a rozbije tváře na sochách Ježíše a Marie nemůže být v žádném případě označen za „nenávistníka“. Možná, že zašel trochu daleko ve svém spravedlivém protestu proti silám podporujícím misogynii, homofobii a obecně všechny druhy útlaku, ke kterým patří i křesťanství. Nebo možná ani nezašel. Nazývat to „nenávistí“ je ovšem ve slušné liberální společnosti v každém případě nepřijatelné.

Všechny kategorie útočníků – extremisté z řad uprchlíků, feministky, LGBT komunita – patří k progresivním a utlačovaným skupinám a dotknout se jich v současném ideologickém klimatu vás může přijít draho. To má zjevně velmi silný brzdící účinek jak na policii – která se, podobně jako v Rotherhamu, bojí ukázat nadměrnou horlivost –, tak na média, která tráví více času obviňováním konzervativců, když nafukují a zveličují jednotlivé a nevýznamné případy.

A co Rusko?

V Rusku také dochází k útokům na chrámy, ovšem nikoliv tak často, proto u nás nemůžeme mluvit o vlně vandalismu západoevropských rozměrů. Na jedné straně musíme pochválit naše antiklerikály, kteří se příliš neprosazují. Na druhé straně je třeba poznamenat, že náš stát nevyznává liberalismus a nezvýhodňuje zločiny proti církvi.

Nežijeme ovšem na jiné planetě – globální liberalismus představuje extrémně politicky a finančně silnou ideologii, jež se neustále snaží proniknout i do naší společnosti. A nejdříve – jak se to stalo na Západě – k politické a mediální elitě.

Závěrem si musíme uvědomit, že tato ideologie nemá nic do činění se svobodou a stejnými právy všech občanů.

(překlad vlastní, upraveno, mezititulky redakční)

Originál: СЕРГЕЙ ЛЬВОВИЧ ХУДИЕВ - Волна антихристианского вандализма в Европе - и что это значит vyšel 14. ledna 2020 na radonezh.ru.

Zdroj: radonezh.ru