Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Předně, než jsem si vytvořil vlastní názor na krvavý masakr francouzských karikaturistů, blíže jsem se seznámil s jejich tvorbou, neboť téměř všechna čísla tohoto těžce zkoušeného „humoristického časopisu“ jsou na internetu. Komiks o „Vánocích“ s anatomickými podrobnostmi narození maličkého Ježíše do tohoto světa, v němž je Kristus zobrazen s takovými degenerativními detaily, jaké u narozených dětí nejsou obvyklé – prasečí rypák, stočené uši...

Dál jsem se už nekoukal. Ještě jedna hlavní stránka zobrazovala „Boha-syna“, který mezi hýžděmi drží symbol „Vševidoucího oka“ jak znásilňuje „Boha otce“. A série fotografií s performancí jednoho ze zavražděných karikaturistů, na nichž „umělec“ provádí klystýr s inkoustem a za velkého shluku lidí cosi kreslí na podlaze pokryté bílým papírem.

Dříve jsem doufal v to, že se snad u současné evropské kultury někdy objeví dno, jakási hranice zhovadilosti, kdy se všichni zhrozí, přijdou k rozumu a začnou růst vzhůru. Naději však už nemám.

Od zvířat nás totiž odlišuje jen málo ‒ rozdíly ve fyziologii, chování či sociálních povinnostech jsou naprosto zanedbatelné. Dokonce i v přetváření okolního prostoru a v píli se může obyčejný bobr dobře vyrovnat s profesionálním stavitelem domků.
Jediný a základní rozdíl lidí od zvířat je víra, soubor jednoduchých a zároveň složitých zákonů, které nám byli uloženy kýmsi, abychom se zpětně nepřevrátili v dobytek. A nehledě na všechny naše krvavé spory, „lidé Knihy“, tj. křesťané, muslimové, židé najdou vždy mezi sebou společný jazyk.

Možná právě proto v době nedávných nepořádků v Egyptě jsem se cítil lépe v milionovém davu muslimských fanatiků u mešity Rabaa-al-Adavia, ale nepohodlně jsem se krčil mezi liberály na náměstí Tahrír.

Poprvé jsem to pochopil za poměrně divokých okolností. Na jaře r. 2011 jsem byl zajat libyjskými rebely-islamisty. Několik hodin s ozbrojeným doprovodem nás vozili ze štábu do štábu a vyslýchali. Skutečné obavy, pocit blížících se potíží se objevil ke třetí hodině zajetí, když si nás vzal kurátor.

Mladý arab s „oxfordskou“ angličtinou v neprůstřelné vestě a v balistických protistřepinových „taktických“ brýlích. Kurátor hnal naše auta pod působivým doprovodem údajně do Benghází, ale kompas v mých hodinkách a slunce ukazovaly, že nás vezou dál na jih. Tam, kde na opuštěné letecké základně v hangárech byl pravý povstalecký koncentrační tábor.

Pohledal jsem ve svém batohu modlitební knížku. Ikonka s 90. žalmem jako kluzká rybka vyskočila na mou dlaň. Začal jsem číst modlitbu tiše, jen tak, aby ji slyšel můj kolega sedící na předním sedadle. Strážník ‒ utahaný černoch s kanadskou automatickou puškou, se na mě najednou podíval s úctou. Všiml jsem si, že pozorně poslouchá můj hlas. I když samozřejmě nic nechápal. V autě bylo nějak ticho, i rádio řidič vypnul...

Nevím, jakou měla tato scéna s křesťanskou modlitbou mezi radikálními muslimy vliv na náš osud. Postavil-li se za nás po této zoufalé modlitbě mezi jinověrci Pán Bůh, nebo prostě všechno tak dobře dopadlo, ale v noci jsme byli na svobodě.

Jedno však už vím jistě ‒ my, křesťané, muslimové, židé a dokonce i buddhisté stojíme na jednom stupni vývoje a liberální Evropané na druhém; a všichni se neúprosně pohybují v různé směry. A nelze nalézt taková slova, z nichž je možné postavit most nad touto propastí.

(překlad čtenářky serveru, kráceno)

Zdroj: rusvesna.su